Akihiko Okamura (岡村 昭彦, Okamura Akihiko; 1929 – 24. března 1985) byl japonský fotograf a novinář, známý především svými reportážními fotografiemi z vietnamské války, fotografoval také v konfliktních zónách v Etiopii, Biafře a Severním Irsku.

Životopis Narodil se v Tokiu jako nejstarší syn námořního štábního důstojníka císařského japonského námořnictva Okamury Otohika (岡村於菟彦). Z otcovy strany byl pravnukem dvorního komořího císaře Meidžiho Cucu Masajošiho (堤正誼) a vnukem soudce Nejvyššího soudu, advokáta a rektora Univerzity Čúó Okamury Teruhika (岡村輝彦). Z matčiny strany byl pravnukem zakladatele Japonského červeného kříže, hraběte Sana Cunetamiho (佐野常民), a vnukem viceadmirála a vikomta Tamury Hiroakiho (田村丕顕).

Studoval na škole Gakušúin, odkud však odešel. Následně absolvoval Tokijskou střední školu a nastoupil na Tokijskou lékařskou odbornou školu (dnešní Tokijská lékařská univerzita).

Po porážce Japonska ve druhé světové válce se rodina dostala do finančních potíží v důsledku poválečné očisty veřejných činitelů, která postihla jeho otce. Okamura vykonával různé manuální práce, například jako rikšák. Roku 1947 byl po protestním projevu proti zvýšení školného z lékařské školy vyloučen. Poté odešel na Hokkaidó, kde působil jako aktivista Komunistické strany Japonska.

Vztah s Kašó Džunko Na Hokkaidu navázal vztah s Kašó Džunko (加清純子), tehdejší studentkou střední školy v Sapporu, malířkou a předlohou hlavní hrdinky románu Akan ni hacu spisovatele Watanabe Džuničiho.

V říjnu 1951 se v souladu s rozhodnutím 5. celostátní konference Komunistické strany Japonska stal členem tzv. „horského pracovního oddílu“ a přesídlil do města Kuširo. Bez lékařské licence zde pod falešným jménem Okamura Teruhiko provozoval ordinaci, vydával se za absolventa lékařské fakulty Tokijské univerzity, zaměstnával středoškolačku jako zdravotní sestru a podvodně získával léky z lékáren. Dne 16. prosince 1951 byl zatčen policií v Kuširu pro podezření z podvodu.

Dne 26. ledna 1952 jej soud v Kuširu odsoudil ke čtyřem měsícům nepodmíněného vězení. Jelikož byl již dříve podmíněně odsouzen za porušení lékařských předpisů a za nezákonné držení amerických dolarů, byla mu předchozí podmínka zrušena a trest si odpykal ve věznici Kuširo.

Kašó Džunko se tehdy snažila zajistit jeho propuštění na kauci. Krátce po návštěvě Okamury ve vězení zmizela a její tělo bylo později nalezeno na cestě vedoucí kolem jezera Akan.

Po propuštění pracoval jako správce pokojů v klášteře a jako knihkupec. Následně se zapojil do stávky v Miike a žil mezi horníky. Zde se seznámil s příslušníky diskriminovaných komunit burakuminů a s aktivistou Macumotem Džičiróem, což v něm probudilo zájem o problematiku sociální diskriminace. Kolem roku 1959 vstoupil do Ligy za osvobození burakuminů a věnoval se organizační práci.

Fotograf a reportér V roce 1962 se stal smluvním zpravodajem agentury PANA, založené čínsko-americkým novinářem Sung Te-chem (宋徳和). Původně chtěl působit v Bangkoku, ale vedoucí singapurské pobočky Čchen Ťia-čchang (陳加昌) ho přesvědčil, aby odjel do Vietnamu. Za jeho podpory vstoupil roku 1963 do Vietnamu. Roku 1964 zveřejnil americký časopis Life rozsáhlou devítistránkovou reportáž s názvem „Ošklivá válka ve Vietnamu“, která vyvolala značný ohlas. V lednu 1965 vydal knihu Jižní Vietnam – válečný deník z fronty. Téhož roku se jako jeden z mála japonských novinářů infiltruje do oblastí ovládaných Národní frontou osvobození Jižního Vietnamu. Kvůli tomu mu jihovietnamská vláda zakázala na pět let vstup do země. Poté působil jako nezávislý fotograf a reportér. Informoval mimo jiné o dominické revoluci, biaferské válce v Nigérii a také o Irsku, odkud pocházeli předkové Johna F. Kennedyho. Dne 22. dubna 1965 získal fotografickou cenu amerického Overseas Press Clubu. V období 1965–1966 pro něho pracoval jako asistent Seiiči Motohaši. V roce 1967 podporoval kandidaturu Minobe Rjókičiho ve volbách guvernéra Tokia. Při procesu souvisejícím s incidentem Kim Hi-ro v roce 1968 vystoupil jako občanský obhájce a hájil Kim Hi-ra s odkazem na etnickou diskriminaci a sociální nerovnost v japonské společnosti. V roce 1971 se bez povolení účastnil jako válečný zpravodaj operace v Laosu, za což mu byl opět zakázán vstup do příslušné země. Od počátku 80. let rozšířil své zájmy o témata bioetiky, duševních nemocí a hospicové péče. Zajímal se rovněž o vodohospodářské projekty v Číně a dokumentoval oblast Jang-c’-ťiangu.

V závěru života žil ve městě Maisaka (dnes součást Hamamacu), kde se angažoval v ekologických kampaních zaměřených na ochranu jezera Hamana a pobřeží Enšúnada.

Dne 24. března 1985 zemřel na sepsi ve věku 56 let.

Odkaz Po jeho smrti převzala jeho rozsáhlou knihovnu Prefekturní univerzita Šizuoka. Roku 2008 zde vznikla specializovaná sbírka Knihovna Akihika Okamury (岡村昭彦文庫). Roku 1993 byla založena společnost AKIHIKO no kai, která se věnuje uchovávání jeho odkazu.

Dílo

Knihy Minami Vetonamu sensó džúgunki (1965) Zoku Minami Vetonamu sensó džúgunki (1966) Aniki to šite cutaetai koto (1975)

Fotografické publikace Kore ga Vetonamu sensó da (1965) Okamura Akihiko Hódó šašinšú (1986) Okamura Akihiko no šašin – Ikiru koto šinu koto no subete (2014)

Editace Jowamuši, nakimuši, amattare – aru zaiNičičósendžin no oi tači (Slaboch, plačka a rozmazlenec: životní příběh jednoho Korejce žijícího v Japonsku), 1968

Spoluautor Muno Takeji; Okamura Akihiko: 1968-nen – fumidašu tame no sozai (Rok 1968: materiály k vykročení vpřed), 1968

Odborná redakce překladu Cicely Saunders aj.: Hosupisu kea handobukku – kono undó no hansei to mirai (Příručka hospicové péče: reflexe tohoto hnutí a jeho budoucnost), 1984 Cicely Saunders aj.: Hosupisu – sono rinen to undó (Hospic: jeho filozofie a hnutí), revidované vydání, 2006

Sebrané spisy Minami Vetonamu sensó džúgunki (Válečný deník z Jižního Vietnamu), 1986, sv. 1 souboru Okamura Akihiko šú Sekaiši no genba kara 1 (Z míst světových dějin 1), 1986, sv. 2 Sekaiši no genba kara 2 (Z míst světových dějin 2), 1986, sv. 3 Wareware wa donna džidai ni ikite iru no ka (V jaké době vlastně žijeme?), 1986, sv. 4 Mirai no seimei no tame ni (Pro budoucí život), 1986, sv. 5 Hosupisu e no tói miči (Dlouhá cesta k hospici), 1987, sv. 6

Publikace Vše o životě a smrti. Bidžucu Šuppan-Ša, 2014. Vzpomínky druhých. Prestel, 2024. ISBN 978-3791393247

Výstavy

Samostatné výstavy Akihiko Okamura: Vše o životě a smrti, Tokijské muzeum fotografického umění, Tokio, červenec–září 2014 Akihiko Okamura: Vzpomínky druhých, Photo Museum Ireland, Dublin, 11. dubna – 6. července 2024

Skupinové výstavy Podivné a známé, Barbican Centre, Londýn, březen–červen 2016

Odkazy

Reference

Literatura Nihon šašinka džiten (日本写真家事典) / 328 vynikajících japonských fotografů. Kjóto: Tankóša, 2000. ISBN 4-473-01750-8 Navzdory alternativnímu názvu v angličtině, vše v japonštině.

Související články Fotografie v Japonsku

Externí odkazy

Kategorie:Japonští fotografové Kategorie:Lidé z Tokia Kategorie:Narození v roce 1929 Kategorie:Úmrtí v roce 1985 Kategorie:Muži