Kostel svatého Petra v Caen ( ) je jeden z hlavních a architektonicky nejvýznamnějších sakrálních monumentů nacházejících se v historickém jádru normanského města Caen v departementu Calvados v regionu Normandie).

Tento mimořádný památkový komplex byl zanesen hned na vůbec první oficiální státní seznam chráněných historických památek Francie (Monument historique) v roce 1840.

Dějiny Chrám, v historických listinách postupně nazývaný Saint-Pierre de Darnetal, Saint-Pierre-sous-Caen, Saint-Pierre-du-Châtel či Saint-Pierre-en-Rive, byl největší sakrální stavbou v královské městské čtvrti Bourg-le-Roi. Právě v tomto prostoru se tradičně odehrávaly nejdůležitější státní, městské i církevní ceremonie a veřejné slavnosti. Když například král Jindřich IV. slavnostně konvertoval od protestantské víry ke katolicismu, a definitivně tak ukončil krvavé náboženské války ve Francii, byl to právě kostel svatého Petra, v němž bylo za přítomnosti kompletní civilní, vojenské i církevní honorace města odzpíváno triumfální děkovné Te Deum.

Během radikální fáze Francouzské revoluce byl kostel na základě přímého dekretu lidového poslance Laplanche dne 20. listopadu 1793 pro bohoslužby uzavřen. Mezi lety 1793 a 1795 byl potupně zneužit jako sekulární „Chrám Rozumu“ a následně jako svatyně kultu Nejvyšší bytosti. Římskokatolické liturgii a věřícím byl chrám oficiálně navrácen dne 4. června 1795.

Původ a založení svatyně Přesný historický počátek stavby zůstává obestřen tajemstvím. Vůbec první nepřímá písemná zmínka pochází z období po roce 1083, kdy zakládací listina z kopiáře ženského kláštera Nejsvětější Trojice (Abbaye aux Dames) výslovně uvádí církevní azyl a hřbitovní prostranství svatého Petra – latinsky „atrium Sancti Petri“, ve starofrancouzštině l’aître Saint-Pierre. Podle raně středověkých hagiografických pramenů byla původní dřevěná oratoř na tomto místě vybudována již v průběhu 70. let 7. století svatým Regnobertem, tehdejším sídelním biskupem v Bayeux.

Tato nejstarší svatyně byla poprvé kompletně od základu kamenně přestavěna v románském slohu v polovině 12. století.

Architektonický vývoj a etapy výstavby Gotická a renesanční stavební huť prováděla práce na chrámu v průběhu několika po sobě jdoucích století, přičemž mistři stavitelé úzkostlivě dbali na zachování absolutní estetické a prostorové jednoty celého monumentálního komplexu: 13. století: Výstavba gotických obvodových zdí hlavního chóru a vyzdění základů věže; 14. století: Stavba západního průčelí s obří rozetou a vztyčení slavné gotické zvonice; 15. století: Vybudování současné hlavní lodi a postranních bočních lodí; 16. století (1518): Dostavba velkolepého renesančního závěru chrámu.

Z chronologického hlediska byla staticky masivní hranolová věž vytyčena k roku 1308. Pravé křídlo bylo stavebně uzavřeno v roce 1410 a levé křídlo lodi ho následovalo o několik let později. Monumentální hlavní portál, v pramenech nazývaný Nový portál (Portail Neuf), byl kamenicky dokončen v roce 1384. Severní průčelí bylo ve 14. století osazeno úchvatným rozetovým oknem, které vyniká mimořádnou optickou lehkostí kamenné kružbové krajkoviny.

V tomtéž 14. století huť vztyčila také proslulý gotický kamenný jehlan (flèche), který je v dějinách umění jednohlasně titulován jako „král normanských zvonic“. Toto dílo se stalo přímým slohovým prototypem, z něhož v pozdějších staletích masivně čerpaly desítky dalších stavebních hutí v Normandii i Bretani – mimořádně silně jím byla inspirována například 78 metrů vysoká prolamovaná věž Kaple Notre-Dame du Kreisker v Saint-Pol-de-Léon.

Boční lodě a nejvyšší bazilikální patro hlavní lodi byly vybudovány v průběhu 15. století v prořezávaném plaménkovém gotickém slohu. Následná renesanční dostavba chrámu byla plně svěřena geniálnímu normanskému architektu Hectoru Sohierovi. Ten v roce 1521 zahájil staticky mimořádně náročnou výstavbu nového velkolepého východního závěru, který musel být kvůli bažinatému podloží vyzděn na tisících dubových kůlů a pilotů přímo nad vodní hladinou říčního koryta řeky Odonu. Sohier souběžně zaklenul chór i postranní kaple fantastickými renesančními klenbami; celé toto monumentální dílo bylo definitivně dokončeno přibližně o půl století později. Tento renesanční závěr, který tvoří dokonalou estetickou syntézu s gotickou lodí, je považován za jeden z nejčistších a nejdokonalejších projevů tzv. caenské renesanční školy. Vstupní předsíň a portál pod zvonicí byly následně v roce 1608 nově zrestaurovány a osazeny manýristickou sochařskou výzdobou.

Statické havárie, válečná katastrofa a obnova Na konci 50. let 19. století postihla chrám vážná statická havárie – v důsledku hlubokých podzemních pohybů půdy a nestability říčního nánosu podloží začal nebezpečně praskat a uhýbat severozápadní hlavní pilíř nesoucí celou obří váhu věže. Záchrannými inženýrskými a podzdívacími pracemi byl tehdy městem naléhavě pověřen architekt Guy, kterému se podařilo stavbu úspěšně staticky stabilizovat.

Nejtemnější kapitolu v dějinách památky přinesla bitva o Caen v průběhu druhé světové války. V noci z 8. na 9. června 1944 byla monumentální gotická věž přímo zasažena obřím dělostřeleckým granátem ráže 406 mm, který byl s největší pravděpodobností vypálen z britské bitevní lodi HMS Rodney. Celý 72 metrů vysoký kamenný jehlan se po tomto brutálním zásahu zřítil do nitra hlavní lodi, prorazil klenby a následný mohutný požár kompletně strávil historické tesařské krovy a střechu chrámu. Kamenná zvonice byla do detailu nově zrekonstruována a dostavěna v roce 1957. Současná věž dosahuje celkové výšky 75 metrů (což je o šest metrů více než průčelní věže pařížské katedrály Notre-Dame).

Současnost zvonového fondu V průběhu 21. století prošel kostel svatého Petra sérií velkých navazujících restaurátorských kampaní pod přímým dohledem ministerstva kultury (kompletní obnova severovýchodního průčelí, gotického závěru, hlavního náměstí Place Saint-Pierre a celého věžového bloku). V roce 2019 byla napravo od hlavního vstupního portálu pod nánosy mladších omítek objevena vzácná historická sluneční poledníková linie z 18. století.

V listopadu téhož roku 2019, bezprostředně po úspěšném statickém zpevnění věže, byl do zvonicového patra slavnostně navrácen a nově zavěšen ucelený soubor tří historických velkých zvonů, usazených do zbrusu nové statické dubové zvonové stolice: „Anne“: historický zvon z roku 1675 (stříbro-bronzový unikát o stáří 351 let, vážící 1,3 tuny); „Paul“: klasicistní zvon odlitý v roce 1815 (o stáří 211 let, vážící 1,8 tuny); „Pierre“: monumentální hlavní zvon odlitý rovněž v roce 1815 (o stáří 211 let, vážící 2,2 tuny).

Architektura Východní závěr kostela sv. Petra v Caen z 16. století představuje syntézu pozdní gotiky a renesance, kombinující lomené oblouky, vnější opěrný systém a mělkou kapli nad pilíři. Unikátní čtyřosá kompozice vitráží v apsidě představuje radikální odchylku od dobového zvyku, který vyžadoval liché uspořádání oken.

Velké kůrové varhany

V interiéru lodi jsou osazeny vzácné moderní varhany s čistě mechanickou trakturou, které v roce 1997 mistrně zhotovil a intonoval renomovaný francouzský varhanář Jean-François Dupont. Tento nástroj v chrámu plnohodnotně nahradil starší, herně i dispozičně ne zcela vyhovující pneumatický aparát z poválečné dílny Danion-Gonzales.

Původním historickým klenotem chrámu však byly monumentální romantické varhany od světoznámého varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, které však byly spolu s tesařskou emporou kompletně zničeny a roztříštěny v červnu 1944 při tragickém válečném zřícení gotického věžního jehlanu. Současný Dupontův nástroj vykazuje výjimečné architektonické osazení – je staticky ukotven a zavěšen přímo na levé obvodové stěně gotického trojlodí, takže jeho píšťalová skříň tvoří v prostoru vizuální tvar vlaštovčího hnízda.

Farní obvod a historické hřbitovy (Paroisse) Před vypuknutím Francouzské revoluce vykazovala farnost svatého Petra (paroisse Saint-Pierre) rozsáhlý územní rozsah. Její farní obvod tehdy plně zahrnoval podstatnou část královské městské čtvrti Bourg-le-Roi, celou historickou čtvrť Le Vaugueux a severní zónu ostrova Saint-Jean.

V letech 1783–1785 došlo v Caen k rozsáhlé sanitární reformě, v jejímž rámci byly z hygienických důvodů definitivně zrušeny všechny dosavadní vnitroměstské hřbitovy této farnosti. Jednalo se o hlavní hřbitov situovaný v těsném sousedství farního kostela, druhý hřbitov ležící při klášteře (konventu) karmelitánů na ostrově Saint-Jean a menší hřbitov Busquet ve čtvrti Le Vaugueux. Veškeré lidské ostatky z těchto tří starých pohřebišť byly v této éře pietně exhumovány a trvale přeneseny na zbrusu nový centralizovaný hřbitov svatého Petra (cimetière Saint-Pierre), vybudovaný v bezpečné vzdálenosti vně městských hradbách za tehdejšími branami města.

Odkazy

Literatura Georges Huard, La Paroisse et l'Église Saint-Pierre de Caen, des origines au milieu du XVIe siècle, t. XXXV, Caen, Jouan, coll. « Mémoires de la Société des Antiquaires de Normandie », 1925

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Normandii Kategorie:Vzniklo ve 13. století Kategorie:Stavby v departementu Calvados Kategorie:Gotické stavby v Normandii Caen Caen