Opatství Žen v Caen (francouzsky Abbaye aux Dames), respektive klášterní kostel Nejsvětější Trojice v Caen (Abbaye de la Sainte-Trinité de Caen), je historický rozsáhlý komplex bývalého ženského benediktinského kláštera, který byl založen v průběhu 11. století. Tento mimořádný sakrální monument se tyčí na území města Caen v departementu Calvados v Normandie). Jedná se o jedno ze dvou obřích caenských opatství, které kolem roku 1060 založil normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel (tehdy zvaný „Bastard“) jako přímou slohovou a duchovní protiváhu k paralelně budovanému opatství Mužů. Zdejší klášterní kostel Nejsvětější Trojice v sobě již od roku 1083 intaktně ukrývá drahocennou rodovou hrobku a mauzoleum královny Matyldy Flanderské, oddané manželky krále Viléma Dobyvatele.
Celý velkolepý areál opatství Žen, který v současnosti slouží jako oficiální reprezentativní sídlo Regionální rady Normandie (Conseil régional de Normandie) požívá od roku 1840 nejvyšší státní památkové ochrany (Monument historique):
Dějiny V moderní uměleckohistorické literatuře jsou pevně etablovány dva hlavní navazující důvody, které tehdejšího panovníka k velkolepému založení ženského kláštera vedly. První linie výkladu na stavbu nahlíží skrze hlubokou středověkou křesťanskou mystiku a spatřuje v ní monumentální dílo expiace (teologického odčinění) a kajícnosti za hříchy, kterých se panovnický pár Viléma Dobyvatele a Matyldy Flanderské vědomě dopustil; druhá, modernější linie výkladu v ní spatřuje prvořadý, chladně kalkulovaný státnický a geopolitický akt.
V letech 1050 nebo 1051 pojal normanský vévoda Vilém za manželku Matyldu, vznešenou dceru vlivného flámského hraběte Balduina V. Flanderského. Jejich manželský svazek byl však tehdejším papežem Lvem IX. přísně církevně zakázán a zablokován, přičemž jako formální záminka posloužily obavy z pokrevního příbuzenství obou novomanželů. (Tento příbuzenský vztah se odvíjel od společného předka, normanského vévody Richarda II. Otec nevěsty, flámský hrabě Balduin V., byl vnukem Richarda II. skrze svou matku Eleonoru Normanskou. Stejně tak sám vévoda Vilém byl vnukem Richarda II., neboť jeho otec Robert I. Nádherný byl synem tohoto panovníka a zároveň přímým bratrem Eleonory Normanské). Vilém a Matylda tak z genealogického hlediska byli vlastními bratranci z druhého kolena.
Moderní historický výzkum však jednoznačně dokazuje, že Svatá stolice se ve skutečnosti obávala přílišného mocenského a vojenského spojenectví Flander a Normandie, které by mohlo přímo ohrozit papežská panství v Itálii, na jejichž hranice v téže době agresivně vpadli normanští žoldnéři a rytíři rodu Hauteville. Podle soudobých předních kronikářů Milona Crespina a Orderica Vitalise uvalil nejvyšší pontifik na vévodský pár dokonce přísnou diecézní exkomunikaci (církevní klatbu). Jako přímé vykoupení z tohoto trestu a protihodnotu za udělení plného papežského prominutí (právního dispenzu) ze strany nového papeže Mikuláše II. se panovníci zavázali kolem let 1059–1060 vybudovat v Caen na vlastní náklad dvě samostatná benediktinská opatství: klášter aux Hommes zasvěcený svatému Štěpánovi a klášter aux Dammes zasvěcený Nejsvětější Trojici.
Mimo tento romantický zakládací narativ (ve skutečnosti se totiž nejednalo o velkou exkomunikaci a pokrevní blízkost obou manželů byla z hlediska tehdejšího práva zanedbatelná) existovaly hluboké vnitřní politické důvody. Vilém, baronskou opozicí hanlivě titulovaný jako Bastard, musel celou první polovinu své samostatné vlády strávit v sedle v krvavých bitvách se vzpurnými normanskými barony. Cíleně se proto snažil demonstrovat a upevnit svou vévodskou autoritu nad oblastí Dolní Normandie, která byla historicky hlavním epicentrem veškerých protivévodských rebélií a povstání.
Tento proces pacifikace země se opíral nejen o vytyčení mohutných kamenných hradů, ale zcela v souladu s osvědčeným normanským schématem uplatňovaným již od 10. století také o masivní zakládání nových, bohatých klášterů. Ty fungovaly jako dynamické urbanizační póly uvnitř bouřlivě rostoucího městského organismu a pomáhaly ustavit pevnou církevní správu v Dolní Normandii. Vévoda se rozhodl radikálně zahustit síť mnišských center v tomto regionu, která byla do té doby podstatně řidší než v údolí řeky Seiny, které měli dřívější normanští vévodové plně pod kontrolou. V rámci této státní strategie získala obě caenská opatství naprosto exkluzivní postavení. Ze všech osmnácti velkých klášterů, které byly v zemi během Vilémovy dlouhé vlády nově vztyčeny, byly totiž pouze tyto dva domy založeny z přímého osobního podnětu a na osobní náklad samotného panovníka; všechna ostatní převorství zakládali lokální feudální páni a vévoda nad nimi přebíral ochranu až druhotně.
Geopolitický a dynastický význam Založení opatství Mužů a opatství Žen bylo součástí širšího geopolitického plánu, jehož cílem bylo přetvořit Caen v bezpečné a reprezentativní administrativní centrum, které by leželo podstatně blíže případným ohniskům vzpour než historická metropole Rouen, situovaná v příliš klidné, východní části věvodství.
Přesné staveniště pro obě opatství bylo navíc inženýry vizionářsky vybráno v přímé vazbě na celkový fortifikační plán města – obě opevněná mnišská sídla, situovaná na protilehlých koncích města, měla v případě obležení plnit roli předsunutých obranných bašt, které by strategicky kryly a podporovaly ústřední caenský královský hrad.
Tím, že si oba panovníci zvolili tato nová opatství za místa svého posledního odpočinku – královna Matylda byla pochována v roce 1083 v opatství Žen a sám král Vilém Dobyvatel v roce 1087 v opatství Mužů –, trvale zafixovali pozornost celé normansko-anglické královské dynastie k tomuto městu. Caen se tak z původního chaoticky rostoucího velkého tržního městečka definitivně proměnilo v oficiální druhé hlavní město celé Normandie. Vilémovi přímí potomci pak toto exkluzivní pouto s dynastií dál posilovali; král Vilém II. Ryšavý učinil zcela výjimečný krok, když po smrti svých rodičů slavnostně deponoval drahocenné královské korunovační klenoty, koruny a panovnická žezla přímo do pokladnic obou těchto caenských opatství, kde oba monarchové odpočívali.
Vývoj od středověku do vypuknutí revoluce Románská výstavba a slavnostní oblace (11. a 12. století) Stavební práce na klášterním kostele opatství Žen byly zahájeny v roce 1062 a celá monumentální románská stavba byla definitivně dokončena k roku 1130. Goticko-románská huť postupovala podle klasického schématu – stavbu započala vyzděním polygonálního východního závěru (chevetu) v 11. století a následně v průběhu prací stabilizovala konstrukci dodatečným vnějším osazením menších, staticky pokročilých předsunutých opěrných oblouků.
Dne 18. června 1066 se v interiéru ještě rozestavěného chrámu odehrála první velká slavnostní konsekrace kostela Nejsvětější Trojice. Tato církevní ceremonie byla záměrně perfektně načasována, neboť se přesně kryla s klíčovým generálním sněmem normanských baronů, prelátů a vysoké aristokracie, kteří se na jaře roku 1066 hromadně sjeli do Caenu, aby pod Vilémovým vedením finálně naplánovali a logisticky zorganizovali vojenskou invazi do Anglie. Vévoda Vilém a jeho choť Matylda u této slavnostní příležitosti obdarovali klášter obrovským souborem pozemkových lén a drahocenných zlatnických parament. Panovnický pár šel v rituální demonstraci oddanosti církvi tak daleko, že během liturgie odevzdal svou teprve pětiletou dceru Cecilii Normandskou řeholní komunitě jakožto dětskou oblátu (zasvěcenou pannu), která v klášteře prožila celý zbytek života a později se stala zdejší vlivnou abatyší.
V roce 1083 v Caen královna Matylda Flanderská náhle zemřela. Její tělo bylo pietně přeneseno do chrámu Nejsvětější Trojice a její majestátní mramorový triumfální náhrobek (mauzoleum) se v samotném geometrickém středu hlavního kněžiště (mnišského chóru) kostela trvale nachází dodnes.
Barokní obnova mauristy a stavební torzo (17. a 18. století) V průběhu 17. století prošlo vnitřní fungování kláštera zásadní duchovní transformací. Tehdejší energická abatyše Laurence de Budos pevnou rukou prosadila radikální vnitřní reformu, vykořenila světské manýry sester a nekompromisně přinutila celou řeholní komunitu k absolutnímu a přísnému dodržování původní asketické řehole svatého Benedikta.
V následném 18. století bylo rozhodnuto zchátralé středověké konventní budovy kompletně strhnout a od základu nově vybudovat v monumentálním klasicistním barokním slohu. Celkovým vypracováním tesařských a zednických plánů byl vizionářsky pověřen slavný mnich-architekt Guillaume de La Tremblaye – tedy tentýž nadaný mistr, který souběžně řídil gigantickou přestavbu sesterského caenského opatství Mužů, což oběma areálům zajistilo jedinečnou slohovou a materiální unifikaci.
Velkolepé výkopové práce byly slavnostně zahájeny v roce 1702, nicméně v roce 1737 musely být stavební stroje a lešení na staveništi kompletně zmrazeny a práce zastaveny, neboť klášterní pokladna již nedisponovala dostatečnými finančními prostředky. Teprve díky přímému zásahu a masivní finanční dotaci ze strany francouzského krále mohlo být staveniště v roce 1767 úspěšně obnoveno. V tomtéž 18. století byla rovněž snesena původní staticky nestabilní románská klenba hlavní lodi a nahrazena novou goticko-barokní strukturou. V předvečer vypuknutí Francouzské revoluce se ženský klášter nacházel v naprosto excelentní, bohaté a stabilní hospodářské situaci. Dravý výbuch revolučních událostí roku 1789 však veškeré další práce na staveništi s konečnou platností zlikvidoval, čímž monumentální kvadratura křížové chodby již nestihla být nikdy dokončena a zůstala trvalým architektonickým torzem.
Novodobé osudy od Francouzské revoluce po současnost Během bouřlivých událostí za Francouzské revoluce postihlo ženskou komunitu nekompromisní vyhnání; benediktinské mnišky byly ze svého staletého monasteria revoluční mocí definitivně vyhnány v průběhu roku 1791. Po uklidnění situace a v období politické Bourbonovské Restaurace byl v roce 1823 opuštěný konventní areál státem oficiálně přeměněn na hlavní městskou nemocnici v Caen – slavný špitál Hôtel-Dieu. Do jeho vnitřních prostor byly pro zajištění specializované ošetřovatelské a lékařské péče nově uvedeny přísné řeholní kanovnice svatého Augustina (augustiniánky). Celý rozsáhlý palácový komplex byl posléze transformován na chudobinec a starobinec svatého Ludvíka (hospice Saint-Louis); augustiniánské sestry v tomto náročném špitálním a charitativním provozu uvnitř areálu obětavě setrvaly bez přerušení až do roku 1983.
Významné stavební a památkové rekonstrukce postihly sakrální okruh chrámu v průběhu druhé poloviny 19. století. V roce 1865 prošla radikální a hloubkovou stavební obnovou monumentální hlavní loď bývalého klášterního kostela. Ta byla totiž po ztrátě řeholní funkce nově vyčleněna pro potřeby místní farní správy a stala se řádným farním kostelem celého městského obvodu, a to pod novým církevním zasvěcením svatému Jiljí (Saint-Gilles). V tomtéž 19. století přistoupila vládní stavební huť k radikálnímu kroku a kompletně od základu nově kamenicky vyzdila a přezdila celé západní průčelí (fasádu) včetně obou monumentálních průčelních věží v historizujícím románském duchu.
V památném červnu roku 1944, během slavného vylodění Spojenců v Normandii a následné apokalyptické bitvy o Caen, postihl celý sakrální areál mimořádný historický zázrak. Zatímco okolní městské čtvrti a celé historické jádro byly kobercovým spojeneckým bombardováním proměněny v hromady suti, klášterní kostel Nejsvětější Trojice i přilehlé maurinské paláce zůstaly masivních přímých zásahů z letectva ušetřeny a vyvázly s relativně minimálním poškozením. Závěrečná velká památková obnova, zaměřená na purifikaci a restaurování románských omítek v interiéru chrámu, úspěšně proběhla v letech 1990 až 1993.
Správní centrum a sídlo regionální rady