Opatství Panny Marie v Le Bec ( ) je významný francouzský římskokatolický klášter, který je dnes pevnou součástí benediktinské olivetánské kongregace (kongregace svaté Marie z Monte Oliveto). Nachází se na území francouzské obce Le Bec-Hellouin nedaleko od města Brionne v departementu Eure v regionu Normandie. Klášter byl založen v roce 1034 rytířem Herluinem (zvaným též Helloin), který původně věrně sloužil v družině normanského hraběte Gilberta z Brionne.

S příchodem vlivných italských vzdělanců – nejprve Lanfranka z Pavie, který v klášteře působil jako převor a přední scholastik zdejší vyhlášené klášterní školy, a posléze Anselma z Canterbury (rodáka z italské Aosty) – se klášter v Le Bec v průběhu 11. století proměnil v jedno z nejdůležitějších duchovních a intelektuálních center celého křesťanského západního světa. Kolem roku 1050 zde hluboká teologická studia absolvoval budoucí papež Alexandr II. a spolu s ním celá řada nejvýznamnějších papežských legátů, kardinálů a evropských biskupů.

Po dobu téměř jednoho tisíce let je historie a osud opatství v Becu pupeční šňůrou úzce spjat s arcidiecézí v anglickém Canterbury, pro jejíž metropolitní stolec klášter vychoval a dodal hned tři významné arcibiskupy.

Během Francouzské revoluce byl prosperující areál nuceně sekularizován a zanechán v ruinách. Monumentální pozdně gotická věž svatého Mikuláše byla v roce 1840 zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury. a v současnosti je celý klášterní komplex spravován národním Centrem památek (Centre des monuments nationaux). Nový život do historických zdí navrátili v roce 1948 benediktinští mniši olivetánského řádu, kteří pod vedením vizionářského převora dom Paula-Emmanuela Cléneta (jenž byl v roce 1996 slavnostně zvolen v pořadí 49. řádným opatem) v Becu plně obnovili pravidelný mnišský život.

Současný dochovaný stavební fond opatství sestává z jedinečné barokní kapitulní síně a křížové chodby ze 17. století, které doplňují majestátní, palácově vyvedené konventní budovy z 18. století. Z obřího gotického klášterního chrámu ze 14. století se do dnešních dnů dochovaly pouze podzemní základy. Roli současného řádového kostela proto dnes plní mimořádně citlivě adaptovaný prostor původního obřího barokního refektáře (společné jídelny mnichů). Celému areálu nekompromisně dominuje staticky mocná hranolová věž svatého Mikuláše z 15. století. Od roku 2015 v areálu nepřetržitě probíhají rozsáhlé, státem dotované generální památkové a restaurátorské práce, na kterých se masivně dobrovolnicky podílejí členové mezinárodního sdružení Chantiers Histoire et Architecture Médiévales (C.H.A.M.).

Přehledná dějinná chronologie opatství Detailní časová osa zachycuje klíčové politické, stavební a duchovní milníky v historii kláštera: 995: Narození šlechtice Herluina, zakladatele a prvního opata kláštera; 1034: Oficiální založení první mnišské komunity (poustevny) v Bonneville; 1042: Příjezd italského učence a teologa Lanfranka z Pavie do Becu; 1059: Vstup slavného filosofa Anselma z Aosty do zdejšího noviciátu; 1063: Opat Lanfrank je vévodou Vilémem povolán do Caen, aby stanul v čele nového opatství aux Hommes; 1070: Lanfrank odchází do dobytého Anglického království a stává se arcibiskupem v Canterbury; 1078: Smrt zakladatele Herluina; Anselm z Canterbury je mnichy jednomyslně zvolen v pořadí 2. opatem v Becu; 1089: Úmrtí arcibiskupa Lanfranka v Anglii; 1093: Opat Anselm opouští Normandii a stává se novým arcibiskupem v Canterbury; 1109: Smrt svatého Anselma z Canterbury; 1350: Vypuknutí pustošivé stoleté války, která z Becu učinila fortifikovanou pevnost; 1418: Klášterní areál je brutalizován a kompletně vypleněn útočící anglickou armádou; 1450–1515: Dlouhé období celkové poválečné obnovy a pozdně gotické rekonstrukce areálu; 1520: Uvalení ničivého institutu komendatury na ekonomiku kláštera; 1626: Uvedení přísné reformní katolické kongregace svatého Maura (mauristů) do Becu; 1644–1666: Velkolepá barokní výstavba nové kvadratury a křížové chodby; 1735: Vybudování reprezentativního luxusního opatského paláce (rezidence komendátorů); 1742–1750: Monumentální barokní novostavba obřích obytných a reprezentačních konventních křídel; 1792: Radikální revoluční vyhnání posledního mnicha, konfiskace majetku a úplné zastavení řeholního života; 1802: Napoleonská armáda komplex přebírá a drsně jej transformuje na vojenský hřebčín a doplňovací stanici; 1809: Obří středověký gotický klášterní kostel je státem prodán soukromému spekulantovi na rozebrání jako stavební kamenolom; 1940–1945: Druhá světová válka; areál je postupně strategicky obsazován a devastován různými okupačními i spojeneckými armádními sbory; 1945: Opatství je armádou opuštěno a ponecháno svému osudu v katastrofálním stavebním stavu; 1947: Založení civilního záchranného sdružení pro okamžitou konzervaci a záchranu přežívajících budov; 1948: Oficiální návrat mnišského života; do Becu přicházejí benediktini olivetánské kongregace; 1959: Slavnostní a pietní přenesení zachráněných historických ostatků zakladatele Herluina do nového chrámu; 1969: Slavnostní církevní vysvěcení nového klášterního kostela v prostoru bývalého refektáře.

Zakladatelská epocha a zápas o přežití (11. století) Na rozdíl od naprosté většiny ostatních velkých normanských klášterů 11. století nebyl prvotní podnět k založení opatství v Becu výsledkem bohaté finanční či pozemkové fundace ze strany vysoké vévodské aristokracie. Klášter vděčí za svůj zrod výhradně šlechtici Herluinovi, prostému normanskému rytíři bez jakéhokoli vyššího vzdělání, který byl v dospělém věku náhle zasažen hlubokou křesťanskou mystickou devocí. Herluin, který vlastnil skromný dědičný pozemkový majetek v rurální osadě Bonneville na náhorní plošině západně od becského údolí, se v roce 1034 zcela stáhl ze světského vojenského života. S přímým lenním svolením svého dosavadního pána, vlivného hraběte Gilberta z Brionne, zde vlastnoručně vybudoval první asketickou křesťanskou poustevnu (ermitáž). Tato prvotní donace byla striktně omezena na Herluinovo privátní rodové dědictví, přičemž zakládací výsadní listina prohlašuje:

Nechť všichni ti, kteří se otevřeně hlásí k posvátné křesťanské víře, vědí, že já, Hellouin, syn Ansgotův, za přímé přítomnosti, s lenním souhlasem a s plným vědomím svých pokrevních bratří Euda a Rogera, dále s oficiálním schválením hraběte Gilberta, Alberta a Ranulpha, a za plného konsensu hraběte Roberta a metropolitního arcibiskupa Roberta, odevzdávám do trvalého vlastnictví a ochrany Panny Marie celou plnou třetinu svého panství v Bonneville, a to včetně všech přilehlých hospodářských závislostí, Quevilly a Surcy se vším, co k těmto dvěma doménám právně náleží. K tomu přidávám celou polnost v Cernay s jejím příslušenstvím – tedy veškeré statky, které můj otec Ansgot za svého života legitimně držel. K tomuto majetku slavnostně připojuji také kompletní vdovský podíl (věno) své milované matky, který mi byl na základě výslovné poslední vůle mého otce v úplnosti postoupen. To vše se děje za přítomnosti podepsaných svědků: kněze Fulberta, Vitala Rainalda a mnoha dalších.

Dne 24. března 1035 jej sídelní biskup z Lisieux slavnostně vysvětil na kněze, oficiálně jej jmenoval prvním regulérním opatem nově zrozeného kláštera, který přijal přísnou řeholi svatého Benedikta, a osobně konsekroval skromnou klášterní kapli zasvěcenou Panně Marii.

Po dobu dlouhých pěti let Herluin a jeho první věrní druhové tvrdě ručně pracovali – obdělávali půdu, káceli lesy a kultivovali divokou rurální krajinu kolem Bonneville. Kolem roku 1039 se však mnišská komunita ocitla v kritické situaci; kvůli absolutní absenci vodních zdrojů na vyprahlé náhorní plošině byli bratři nuceni Bonneville opustit a sestoupit dolů do hlubokého údolí. Usadili se v osadě Pont-Authou, přímo na strategickém soutoku divokých říčních ramen Becu a Risle. V tomto novém údolním areálu byl dne 23. února 1041 rouenským arcibiskupem Maugerem slavnostně vysvěcen v pořadí již druhý, podstatně větší kamenný klášterní kostel. Pod pevným a moudrým vedením opata Herluina tehdy složilo své doživotní řeholní sliby již 136 plnoprávných benediktinských mnichů.

Pozemkový majetek a lenní držby kláštera se začaly bleskově rozšiřovat. Významnou politickou pomoc mnichům poskytl mocný velmož Guy de Bourgogne, který se chopil vlády nad panstvím Brionne po tragickém zavraždění hraběte Gilberta; ten benediktinům daroval rozsáhlý úsek chráněného hraběcího lesa, dodnes nazývaný Becský park (Parque-du-Bec). K němu se vzápětí připojil šlechtic Guillaume Giroie, který klášteru v Becu majetkově postoupil celé starobylé opatství Saint-Évroult, kam opat Herluin okamžitě vyslal své zkušené mnichy, aby v tomto zchátralém domě plně rehabilitovali upadající řeholní život a liturgii.

Becská klášterní škola a intelektuální rozkvět

Skutečný celoevropský věhlas kláštera se začal rodit v roce 1045, kdy italský učenec Lanfrank z Pavie (který do komunity přišel již v roce 1039 a zastával úřad převora) založil proslulou becskou klášterní školu (École du Bec). Stejně jako několik dalších elitních benediktinských škol v 11. století se i tato instituce otevřela nejen dětským oblátům, ale také synům vysoké normanské aristokracie bez ohledu na to, zda se v budoucnu chystali na církevní dráhu, či nikoli. Podle svědectví kronikáře Viléma z Malmesbury generovala tato škola komunitě obrovské finanční prostředky z darů mecenášů. Lanfrankovy mimořádné pedagogické kvality, které předtím rozvinul v Avranches, přitahovaly žáky z celé Normandie; v lavicích pod jeho vedením zasedala zhruba stovka synů vlivných baronů a bohatých laiků. Tímto „vůbec nejvýznamnějším intelektuálním centrem tehdejší Normandie, a v mnoha ohledech i celé Francie“ prošla celá řada předních učenců (např. Anselm z Laonu), budoucích sídelních biskupů (včetně Iva ze Chartres), budoucí papež Alexandr II. a především filosof Anselm z Canterbury, který po svém mistru Lanfrankovi převzal vedení školy a posléze jej následoval i na prestižní metropolitní stolec v britském Canterbury.

S raketově rostoucím počtem mnichů se však ukázalo, že původní údolní klášter v Pont-Authou je prostorově naprosto dostačující, a navíc vykazuje zdraví nebezpečné, vlhké a nehygienické klima. Z přímého podnětu převora Lanfranka, který se v téže době stal klíčovým osobním poradcem normanského vévody Viléma, aniž by opustil Herluinovu řeholní komunitu, bylo rozhodnuto o celkovém stavebním přesunu (translaci) a velkorysé expanzi kláštera. Stavba, plně financovaná z darů normanských šlechticů, jejichž synové becskou školu navštěvovali, byla zahájena v roce 1060. Během tří let byly hlavní kamenné budovy konventu i kvadratura hotovy, mniši však z Pont-Authou do nového definitivního údolního areálu přesídlili až na podzim roku 1073.

Nadaný Anselm, který do Becu přišel jako řadový student v roce 1059, převzal v roce 1063 úřad převora a hlavního scholastika školy, a to ve chvíli, kdy Vilém Dobyvatel povolal Lanfranka do čela nově zřízeného monumentálního opatství aux Hommes v Caen. Když byl Lanfrank v roce 1070 panovníkem povýšen na arcibiskupa v Canterbury, oba italští vzdělanci – učitel i jeho nejnadanější žák – nadále udržovali intenzivní, hluboce uctivou korespondenci na dálku. Již jako nejvyšší primas Anglie se Lanfrank dne 23. října 1077 slavnostně vrátil do Normandie, aby osobně vysvětil nový monumentální klášterní kostel, o jehož vybudování se materiálně i ideově zásadně zasloužil; obřadu se účastnili sídelní biskupové z Bayeux, Évreux, Lisieux, Sées a Le Mans spolu s obrovským zástupem normanských, francouzských a anglických velmožů. Zakladatel Herluin zemřel v roce 1078 a Anselm z Aosty se stal v pořadí 2. řádným opatem v Becu, kde setrval až do roku 1093, kdy po Lanfrankově smrti odešel do Anglie převzít canterburské arcibiskupství.

Výukový program, literární rozkvět a velké teologické spory