Katedrála svatého Jana Křtitele v Saint-Jean-de-Maurienne (francouzsky Cathédrale Saint-Jean-Baptiste de Saint-Jean-de-Maurienne) je sídelní chrám vybudovaný v syntéze románské a gotické architektury. Svatyně se nachází v historickém městě Saint-Jean-de-Maurienne v departementu Savojsko v regionu Auvergne-Rhône-Alpes.
Katedrála slouží jako hlavní kostel mauriennské diecéze, která byla v roce 1966 spojena s arcidiecézí v Chambéry. Diecéze Maurienne byla založena v 6. století králem Guntramem a od roku 1966 tvoří spojené církevní území s Chambéry a Saint-Jean-de-Maurienne-Tarentaise.
Celý architektonický areál katedrály je od 30. října 1906 chráněn jako francouzská národní kulturní památek (Monument historique).
Historie Písemné prameny a relikviární legendy Historický rozbor počátků mauriennského biskupského stolce se opírá o dva písemné dokumenty. Nejstarším pramenem je spis franského dějepisce a biskupa Řehoře z Tours s názvem De gloria martyrum (O slávě mučedníků), který tvoří součást jeho děl o zázracích, sepsaných po roce 574. Druhý text, vypracovaný na sklonku 10. století ve Vienne, byl uložen v archivech v Le Puy-en-Velay, než byl převeden do pařížské Colbertovy knihovny (Bibliothèque Colbert). Do vědeckého oběhu jej uvedl historik Louis Duchesne v díle *Fastes épiscopaux de l'ancienne Gaule*. Rukopis s názvem Carta de Maurienna et de Seusia byl reprodukován ve 12. století a je uložen v savojském departementálním archivu.
Rozbor těchto textových pramenů popisuje vývoj tradice o založení této katedrály:
Svědectví Řehoře z Tours (6. století): Řehoř ve svém spisu používá latinské označení Urbs Maurienna, což dokládá, že text vznikl poté, co se Maurienne stalo biskupským sídlem. Kronikář uvádí příběh ženy, které se podle tradice zjevil palec svatého Jana Křtitele. Žena relikvii přinesla přes Alpy do své vlasti. Legenda dále popisuje událost, kdy se v Maurienne sešli tři biskupové (pozdější učenci je ztotožnili s představiteli z Turínu, Aosty a Belley). Z palce podle textu vytryskla krev a každý z nich obdržel pro svou diecézi část této relikvie. Vyprávění vrcholí pokusem o únos klenotu, o který se pokusil arciděkan turínského biskupa, jenž při činu v chrámu zemřel.
Cesta šlechtičny Tigridy (10. století): Druhý text, sepsaný o čtyři století později, dává ženě jméno Tigris (v lokální tradici Tigre), která pocházela z Valloire v Maurienne. Tigris byla k cestě motivována vyprávěním irských mnichů, se kterými se setkala. Ti jí vylíčili, jak byly ostatky svatého Jana Křtitele exhumovány a přeneseny ze samařské Sebasty v Palestině do egyptské Alexandrie, aby byly uchráněny před pustošením, které nařídil římský císař Julián Apostata. Tigris podnikla cestu do Orientu, relikvii palce v Egyptě získala a vrátila se s ní zpět do Alp. Na počátek této události byl v Maurienne postaven první kamenný chrám zasvěcený svatému Janu Křtiteli.
Tradice o založení chrámu prošla od 6. do 12. století literárním vývojem. Původně anonymní žena z Řehořových textů se v 10. století proměnila v šlechtičnu Tigre, až jí ve 12. století pařížský teolog Petr Comestor ve svých spisech vtiskl jméno Thècle (Tekla).
V savojském prostředí tak koexistují dvě tradice: Jméno Tigre, zachované v lidové slovesnosti horských komunit, a jméno Thècle, užívané v diecézních análech. Fyzická přítomnost relikvie palce Jana Křtitele v Maurienne zajistila této horské osadě mezinárodní proslulost, trvalý příliv poutníků a stala se důvodem pro založení samostatného biskupského stolce.
thumb|Relikviář palce svatého Jana Křtitele v Saint-Jean-de-Maurienne.
Geopolitické pozadí a vznik merovejské diecéze Zrození mauriennského biskupského stolce se časově prolíná s vládou merovejského krále Guntrama (vládl 561–592), který ovládal oblast Provence a teritorium dřívějšího burgundského království.
Tato epocha byla poznamenána válečnými střety. V roce 568 vtrhli do severní Itálie Langobardi, obsadili Milán a údolí řeky Pád. V roce 569 překročili Alpy a porazili Guntramova pohraniční vojska. Invazi zopakovali v roce 1572, avšak Guntramova armáda, které velel burgundský patricij Eunius Mummolus, langobardská vojska porazila v bitvě u Embrunu. Langobardi se do západních Alp vrátili roku 574, překročili průsmyk Col du Mont-Genèvre a pronikli do nitra Galie až k městům Arles, Grenoble a Valence. Zde je však Mummolus porazil a Langobardi byli nuceni Guntramovi podstoupit alpské průsmyky a údolní koridory, konkrétně údolí Lanzo, Aostu a Susu.
Podle zápisů biskupa Řehoře z Tours spadala správa mauriennského údolí do té doby pod církevní jurisdikci biskupa v Turíně. Aby král Guntram zajistil politickou i vojenskou nezávislost tohoto nově nabytého regionu, zřídil správní centrum v opevněném městě Maurienne. Tento krok učinil na úkor města Susa, které leželo blízko Turínu. Na podporu tohoto rozhodnutí král v regionu provedl zřízení nového biskupství, do jehož územního rozsahu integroval údolí Maurienne i Susa. Status sousedního údolí Lanzo (Stura di Lanzo) zůstal v tehdejších aktech nedefinován.
Pozdější vědecká erudice předpokládala, že součástí diecéze se stala i severní zóna briançonského regionu a že k církevnímu stvrzení této struktury došlo na synodu v Chalon-sur-Saône, žádný ze zachovaných pramenů však tuto hypotézu nepotvrzuje. Sídelní biskup v Turíně proti okleštění své diecéze protestoval a papežská kurie se pokusila tento konflikt revidovat; veškeré snahy Říma však zůstaly bezvýsledné, jak dokládají dva korespondenční listy papeže Řehoře Velikého z července roku 599. Nové alpské biskupství se v merovejské církevní provincii stalo sufragánní diecézí podřízenou metropolitnímu stolci ve Vienne.
První biskupové a Guntramova bazilika Podle hagiografického textu z 10. století se prvním mauriennským biskupem stal Felmase (Felmadius); ten měl biskupské svěcení přijmout v roce 579 v průběhu chalonského koncilu, což však moderní medievistika považuje za nepotvrzenou hypotézu.
Historicky doložená je existence v pořadí druhého sídelního biskupa v Maurienne, kterým byl Hyconius. Tento prelát je v análech zanesen jako signatář a účastník církevních koncilů v Mâconu v letech 581 a 585. Aby král Guntram dokončil proměnu města na sídlo, nechal zde vybudovat kamennou biskupskou baziliku, kterou dedikoval svatému Janu Křtitele.
Saracenské vpády a přenesení ostatků (8.–10. století) První invaze a výpady Saracénů zasáhly alpské průsmyky v letech 730 až 736. Tradice si toto pustošení připomíná skrze kult lokálních mučedníků. Během těchto nájezdů byli kolem roku 736 usmrceni: Svatý Emilián: Sídelní biskup mauriennský, který v úřadu vystřídal biskupa Walchina (doloženého k roku 735). Svatý Marin z Maurienne: Horský poustevník z hradu Châtel, v jehož blízkosti stojí jeho kaple.
Aby uchránil ostatky svatého Marina před zničením, zasáhl do situace císař Karel Veliký, který nechal relikviář z Alp převézt do vnitrozemí a uložil jej v opatství Saint-Savin-sur-Gartempe.
Po smrti císaře Karla Velikého a vypuknutí válek mezi syny císaře Ludvíka Pobožného se situace v Alpách vyhrotila. Saracéni si v Provence vybudovali základnu La Garde-Freinet, ze které podnikali nájezdy napříč alpským masivem (při jednom z nich zajali clunyjského opata, svatého Majola). Toto bezvládí ukončilo dobytí základny La Garde-Freinet v roce 973, které provedl provensálský hrabě Guillaume I.
V důsledku těchto válek upadlo údolí do administrativního útlumu; v padesátiletém rozmezí mezi lety 926 a 974 jsou biskupské anály prázdné a neznáme jediné jméno mauriennského biskupa. Podle archeologických výzkumů bylo město Saint-Jean-de-Maurienne v roce 943 Saracény vypáleno. Po uklidnění situace na konci 10. století musela být zdevastovaná země i kostely obnoveny. Klášterní opatství v Novalese (Abbaye de la Novalaise) bylo kompletně zničeno již v roce 906.
Výstavba románské katedrály a burgundská nástupnická válka Vznik rodu Savojských a zrušení diecéze thumb|Kamenný kenotaf hraběte Humberta I. Savojského v předsíni (nartexu) katedrály.
Výstavba nové románské katedrály na počátku 11. století byla ovlivněna vypuknutím války o burgundské dědictví, která zachvátila Alpy po smrti krále Rudolfa III. Burgundského v roce 1032. Král Rudolf III. svým nástupcem ustanovil svého synovce, císaře Svaté říše římské Konráda II. Sálského. Proti tomu se však vzbouřila šlechta burgundského království, která podpořila Konrádova rivala, hraběte Euda II. z Blois; do řad těchto proticísařských povstalců se zapojil také tehdejší mauriennský biskup.
Obrat nastal díky vojenskému zásahu Humberta I. Savojského, bývalého vazala krále Rudolfa III., známého pod přídomkem Humbert se Světlyma rukama (Humbert aux Blanches Mains). Humbert se s vojskem postavil na stranu císaře Konráda II. a po horském obležení dobyl město Maurienne, čímž císaři umožnil obnovit kontrolu nad údolním koridorem. Navzdory tvrzením některých kronikářů však město nebylo zničeno; moderní medievistika bezpečně prokázala, že v tehdejších latinských análech došlo k záměně mezi švýcarským městem Murienna (Morat) a savojským centrem Maurienna.
Císař Konrád II. za tuto vojenskou pomoc Humberta odměnil – povýšil ho do dědičného stavu a jmenoval ho vůbec prvním hrabětem z Maurienne, čímž dal vzniknout panovnickému rodu Savojských, který v interiéru chrámu našel své pohřebiště.
Aby císař potrestal mauriennského biskupa, který se postavil proti jeho autoritě, přistoupil několik měsíců před svou smrtí k politickému kroku – zrušil celou samostatnou mauriennskou diecézi a její území podřídil správě italského biskupství v Turíně.
Územní okleštění diecéze Vzhledem k tomu, že administrativní zrušení diecéze ze strany císaře bylo provedeno bez souhlasu Svatého stolce, papežská kurie toto rozhodnutí odmítla uznat. Po diplomatických jednáních došlo před 14. červnem 1043 k uzavření římsko-imperiálního smíru mezi novým papežem a císařem Jindřichem III. Černým. Mauriennské biskupství bylo sice obnoveno, ovšem za cenu územního okleštění a redukce hranic: Diecéze byla napříště omezena výhradně na koryto údolí Maurienne. Horské území briançonského regionu bylo odříznuto a podřízeno arcibiskupství v Embrunu. Provincie ležící na italské straně alpského hřebene byly trvale odděleny ve prospěch turínské diecéze.
Historik a kanovník A. Gros však ve svých studiích vyjádřil pochybnosti o tom, zda k plnému právnímu zrušení diecéze ze strany císaře Konráda II. vůbec fakticky došlo. Svůj argument opírá o nález – mauriennský biskup totiž jako ordinář vystupuje a pečetí darovací listinu diecéze, která je datována již k roku 1040. Císařská sankce se tak v realitě 11. století pravděpodobně omezila pouze na geografické zmenšení diecézních hranic, nikoli na úplnou likvidaci biskupské stolice.
Objev raně středověké krypty thumb|280px|Kamenná zeď oddělující dvě části nově vykopané raně středověké krypty v Saint-Jean-de-Maurienne.
V jakém stavebním stavu se mauriennský chrám nacházel po saracenském pustošení a po následném konfliktu mezi biskupem a císařem Konrádem II., nelze kvůli absenci textových pramenů přesně rekonstruovat. Zlom přinesl rok 1958, kdy došlo k archeologickému objevení podzemní krypty.
Tento objev vyvolal vědecké diskuse o stáří nalezených prvků. Specialisté začali zkoumat, zda část zdejších kamenných sloupových hlavic nepochází z původní merovejské baziliky krále Guntrama ze 6. století a zda některé konstrukční úseky podzemí nelze datovat již do 9. století. V apsidě krypty se archeologům podařilo shromáždit a materiálně scelit fragmenty původního martyria (relikviářové komory), které v raném středověku sloužilo k uchovávání a uctívání relikvie palce svatého Jana Křtitele. Významný nález přinesla také sanace nadzemních pilířů katedrály – uvnitř jejich románského zdiva dělníci objevili zazděné profilované karolinské spolie a reliéfy ze zničeného chrámu z 8. století.
Dispozice a uspořádání podzemí