Otto Drescher (5. října 1895 Mikuleč – 13. srpna 1944 3 km jižně od Merkinė) byl sudetoněmecký důstojník, generálporučík Wehrmachtu a nositel Rytířského kříže. Jako rodák ze svitavské obce Mikuleč byl občanem Rakousko-Uherska a později Československa. Významně se vyznamenal jako divizní velitel během těžkých obranných a ústupových bojů na východní frontě v roce 1944.
Životopis Mládí a první světová válka Narodil se v obci Mikuleč (tehdy Nikl) v tehdejším okrese Svitavy (Zwittau) v sudetoněmecké rodině. Svou vojenskou dráhu zahájil v roce 1910 jako kadet c. a k. armády. Po absolvování vojenské kadetní školy v rakouském Štýrském Hradci (v části Graz-Liebenau) vstoupil po vypuknutí první světové války dne 1. srpna 1914 jako praporčík (Fähnrich) do c. k. 25. polního loveckého praporu (k.u.k. Feldjäger-Bataillon 25). Následně absolvoval důstojnickou školu ve Štýrském Hradci a 1. ledna 1915 byl povýšen na poručíka pěchoty (Leutnant).
Během první světové války velel rotě u různých rakouských i německých úderných jednotek (Sturmbaon) na východní i západní frontě a také v Itálii. Sloužil mimo jiné na vlastní žádost u německé divize na západní frontě, kde se zúčastnil urputné bitvy u Verdunu. V těchto bojích utrpěl těžké zranění hlavy, kvůli kterému mu byla do lebky voperována stříbrná destička. Celkem byl během války zraněn třikrát. Na jejím konci zastával hodnost nadporučíka (Oberneulnat, od 1. listopadu 1916). Za osobní statečnost obdržel Železný kříž II. a I. třídy a řadu vysokých rakousko-uherských vyznamenání, včetně rakouské Stříbrné medaile za statečnost.
Meziválečné období a policejní služba Po rozpadu monarchie se od dubna 1919 zapojil jako velitel čety do činnosti polovojenských oddílů Freikorps (konkrétně Freikorps „Hülsen“). V květnu 1920 z armády odešel a nastoupil k německé zemské policii (Sicherheitspolizei) v Düsseldorfu v hodnosti policejního nadporučíka. V letech 1920–1935 působil jako policejní důstojník při potlačování vnitřních politických a sociálních nepokojů výmarské republiky ve Wuppertalu, Berlíně a Hamburku. Ke konci své služby u policie v Düsseldorfu dosáhl hodnosti majora (od 1. září 1935). Po znovuzavedení všeobecné branné povinnosti v Německu byl 16. března 1936 reaktivován a převzat do řad pravidelné armády (Heer) v hodnosti majora, načež byl přidělen do štábu 59. pěšího pluku. Od října 1937 převzal velení II. praporu 74. pěšího pluku (Infanterie-Regiment 74) 19. pěší divize (motorizované), v jehož čele se zúčastnil polského tažení v září 1939. K 1. dubnu 1938 dosáhl povýšení do hodnosti podplukovníka (Oberstleutnant).
Druhá světová válka Dne 5. října 1940 byl jmenován velitelem 434. pěšího pluku (Infanterie-Regiment 434) a k 20. dubnu 1941 byl povýšen na plukovníka (Oberst). V čele tohoto pluku, který spadal pod sestavu 131. pěší divize, nastoupil 22. června 1941 do útoku proti Sovětskému svazu (operace Barbarossa) na středním úseku fronty, kde se s plukem zvlášť vyznamenal. První návrh na udělení Rytířského kříže ze srpna 1941 však nebyl nadřízenými akceptován. Místo něj obdržel 29. ledna 1942 Německý kříž ve zlatě a po těžkých bojích z počátku roku 1942 byl v červnu téhož roku zapsán do Čestné listiny německé armády (Ehrenblatt des Deutschen Heeres). Na podzim roku 1942 byl během bojů opět zraněn a následně odeslán do zálohy (Führerreserve OKH). Počátkem roku 1943 byl společně se svým útvarem nasazen v jižním úseku východní fronty. V dubnu 1943 byl pověřen dočasným vedením 35. pěší divize v úseku fronty Ossna. Dne 1. června 1943 byl povýšen do generálské hodnosti generálmajora (Generalmajor) a již 8. června 1943 převzal velení nad 267. pěší divizí (267. Infanterie-Division, bývalá divize generála Martinka). Následoval ústup z ohybu Rževa na novou linii u města Mohylev, kde divize vybudovala pevná obranná postavení. K 1. prosinci 1943 dosáhl své konečné hodnosti generálporučíka (Generalleutnant). Obranné boje a Rytířský kříž Během defenzivních bojů na středním úseku východní fronty na počátku roku 1944 se 267. pěší divize pod jeho vedením mimořádně osvědčila. V období od 21. do 29. února 1944 dokázala divize v těžkých klimatických a terénních podmínkách úspěšně odrážet masivní sovětské útoky mnohem silnějšího nepřítele a zabránila průlomu fronty. Sám Drescher během této krize svým pohotovým a nezávislým rozhodováním celkem třikrát zachránil frontovou linii před roztržením. Významně zasáhl ve chvíli, kdy sovětské jednotky zatlačovaly sousední německou divizi; Drescher tehdy z fronty okamžitě vyčlenil jeden ze svých granátnických pluků a s podporou dělostřelectva jej nasadil tak, aby udržel dotyk se sousedním útvarem a zajistil klíčový silniční a železniční uzel. Za tyto úspěchy a udržení fronty byl 1. března 1944 jmenován a vyzdvihnut ve zprávě německé branné moci (Wehrmachtbericht) a velení 4. armády její činnost ocenilo za to, že zabránila průlomu sovětských sil k městům Staryj Bychov a Mohylev. Dne 6. dubna 1944 byl generálporučík Otto Drescher za tyto mimořádné velitelské úspěchy vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže. Operace Bagration a úmrtí V létě 1944 zasáhla střední úsek fronty mohutná sovětská ofenzíva (Operace Bagration). V důsledku tohoto masivního náporu byla jeho divize během několika hodin totálně zničena a rozbita. Drescherova ustupující 267. pěší divize byla nasazena jako zadní voj, který měl krýt ústup ostatních německých divizí. Během těchto vyčerpávajících bojů byly německé jednotky opakovaně obklíčeny a musely operovat bez spojení s vyšším velením. V divizním rozkazu ze dne 6. července 1944 Drescher apeloval na své muže: „...je nutné prorazit obklíčení a vybojovat si cestu ke svobodě zpět do vlasti. Každý, kdo chce ještě vidět domov a rodinu, musí bojovat s námi...“ Vzhledem k tomu, že velké útvary nemohly projít územím nasyceným partyzány, rozdělila se divize na menší pochodové skupiny. Sám velitel divize byl během ústupu několikrát zraněn. Drescherova skupina, čítající původně asi 1000 vojáků, byla v bažinatých a zalesněných oblastech postupně zdecimována. Dne 13. srpna 1944 v lesním masívu přibližně 3 km jižně od litevského městečka Merkinė u řeky Němen byla jeho zbývající skupina o síle cca 20 mužů přepadena a obklíčena sovětskými partyzány. Již dříve opakovaně zraněný generálporučík Otto Drescher byl v tomto střetu zasažen průstřelem plic (Lungenschuss) a na místě usmrcen. Podle svědectví očitých svědků nebylo možné těžce zraněného a následně padlého generála z bojiště vyprostit a spolu s ním zahynula i většina zbývajících příslušníků jeho skupiny, vedených snahou nepadnout do sovětského zajetí. Osobní život Otto Drescher byl ženatý s Irmingard, rozenou Saatweberovou. Z jejich manželství se 2. září 1940 narodil syn Achim. Vyznamenání c. k. rakouská Stříbrná medaile za statečnost (první světová válka) c. k. rakouská Bronzová vojenská záslužná medaile na stuze Vojenského záslužného kříže s meči c. k. rakouská Stříbrná vojenská záslužná medaile na stuze Vojenského záslužného kříže (udělena podruhé) c. k. rakouský Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací a meči Císařský rakouský Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací a meči c. k. rakouská Medaile za zranění se třemi pruhy c. k. rakouský Karlův vojenský kříž Rakouská válečná pamětní medaile s meči Železný kříž II. třídy (1914) Železný kříž I. třídy (1914) Kříž cti pro frontové bojovníky Služební vyznamenání Wehrmachtu IV. až II. třídy (2. října 1936) Odznak za zranění ve stříbře Spona k Železnému kříži II. třídy (26. září 1939) Spona k Železnému kříži I. třídy (2. července 1940) Německý kříž ve zlatě (29. ledna 1942) Zápis v Čestné listině německé armády (21. června 1942) Medaile za zimní tažení na východní frontě 1941/1942 (16. července 1942) Zmínka ve zprávě Wehrmachtu (1. března 1944) Rytířský kříž Železného kříže (6. dubna 1944)
Odkazy Reference
Literatura BARTL, Anton W.; VERSTRAETEN, Bart. Die Ritterkreuzträger des Sudetenlandes: 1939-1945. Wolfgang Historica, 2015. FELLGIEBEL, Walther-Peer. Elite of the Third Reich: The Recipients of the Knight's Cross of the Iron Cross 1939-45. Solihull: Helion & Company Limited, 2003. PATZWALL, Klaus; SCHERZER, Veit. Das Deutsche Kreuz 1941-1945, Band II. Norderstedt: Verlag Klaus D. Patzwall, 2001. SCHEIBERT, Horst. Die Träger der Ehrenblattspange des Heeres und der Waffen-SS. Friedberg: Podzun-Pallas Verlag, 1986. ISBN 3-7909-0283-7. THOMAS, Franz; WEGMANN, Günter. Die Ritterkreuzträger der Deutschen Wehrmacht 1939-1945. Osnabrück: Biblio Verlag, 2000.
Externí odkazy Pavel Hervíř, Železný Kříž a Československo, diplomová práce na dspace.cuni.cz
Kategorie:Sudetští Němci Kategorie:Nositelé Rytířského kříže Železného kříže Kategorie:Nositelé Německého kříže ve zlatě Kategorie:Narození 5. října Kategorie:Narození v roce 1895 Kategorie:Narození v okrese Svitavy Kategorie:Úmrtí 13. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 1944 Kategorie:Muži Kategorie:Němečtí generálové Kategorie:První světová válka