Antiautoritarismus je opozice vůči autoritářství. Věří v plnou rovnost před zákonem a silné občanské svobody. Tento termín se někdy používá zaměnitelně s anarchismem. Po druhé světové válce existoval silný antiautoritářský sentiment založený na antifašismu v Evropě. To bylo připisováno aktivnímu odboji proti německé okupaci Evropy a obavám vznikajících z rozmachu supervelmocí. Antiautoritarismus byl také asociován s kontrakulturními a bohémskými hnutími. Opozice vůči americkému zapojení ve vietnamské válce byla převážne vedena antiautoritáři, kteří se zapojili do protiválečných protestů.
Po předání Hongkongu v roce 1997 vzrostlo antiautoritářské hnutí v reakci na rostoucí moc Čínské vlády nad hogkongským regionem. Hnutí vyvrcholilo demonstracemi v Hongkongu 2019–2020 proti navrženému návrhu extradičního zákona, což nakonec vedlo k jeho stažení.
Myšlenky antiautoritarismu
Analytická filozofie Analytická filozofie vyzývá člověka k tomu aby nevěřil slepě autoritám a dokázal myslet sám za sebe. Jednoduše řečeno, pokud má pochybnosti o tom, co říká nějaká autorita, měl by k tomu dokázat být kritický. To že je někdo například prezident nebo hlava církve ještě neznamená, že má patent na pravdu. Analytická filozofie tento princip antiautioritářství aplikuje u každého člověka, bez ohledu na jeho vlastní filozofii a úroveň vzdělání.
Anarchismus Etymologicky je anarchismus definován jako přesvědčení, že společnost by neměla být nikým ovládána. Politická filozofie anarchismu odmítá formy autority a hierarchie jako je vláda nebo stát. Dle amerického akademika John C. Clarka vidí anarchismus svobodu jako inherentní k lidské přirozenosti, a zachovává si antiautoritářskou kritiku vůči existujícím institucím, při čemž se snaží vytvořit nerepresivní a neautoritářskou společnost, která by tyto instituce nahradila. Anarchisté usilují o zánik státu a založení bezstátní společnosti, ale též vidí stát jako jednu z forem neospravedlnitelné autority. Anarchismus také vnímá autoritu jako něco, co postrádá morální legitimitu a co by mělo být v případě potřeby svrženo. Anarchisté vnímají antiautoritarismus jako něco, co je svázané dohromady s morální odpovědností a osobním růstem, a také věří, že svržení autorit může přinést spontánní pořádek.
Francouzský anarchista Pierre-Joseph Proudhon shrnul revoluční cíle anarchismu jakožto "už žádná autorita", zatímco Sébastien Faure tvrdil, že jakýkoli člověk, který jde vůči autoritě, je anarchista. Fundamentalistické definice anarchismu tvrdí, že anarchismus je synonymní s antiautoritarismem, přičemž italský anarchista Errico Malatesta definoval anarchii jako "společnost organizovanou bez autority".
I když jsou všichni anarchisté vůči autoritám velmi skeptičtí, ne všichni rovnou odmítají všechny formy autority, a vidí některé formy jakožto legitimní, ačkoli stále hodné zpochybňování. Ruský anarchista Michail Alexandrovič Bakunin uznal, že odmítá určité formy autority, ale trval na tom, že jeho představa anarchismu není proti veškeré autoritě. Bakunin a jeho nástupce Petr Kropotkin byli podezíraví vůči politické autoritě nad společností, ale uznávali metodologickou autoritu vědy. Bakunin považoval vědu jakožto "jedinou legitimní autoritu", protože věřil v její základy v racionalitě a její slučitelnost s lidskou svobodou. Bakunin ale také odmítal autoritu jednotlivých vědeckých expertů nad aspekty společenského života. Dle filozofa Richarda T. De George je rodičovská autorita nezbytná v případech, ve kterých musí rodič udělat rozhodnutí za dítě, které není schopné tyto rozhodnutí udělat, ale i v těchto případech by tato rozhodnutí ideálně neměla být způsobená dítěti bez svolení. Skrze anarchistický pohled je legitimita rodičovské autority podložena na počínání rodiče, nemohoucnosti dítěte a jestli je nutné uplatnit takovou autoritu.
Pragmatismus Pragmatičtí antiautoritáři jsou motivováni aby vytvořili lepší společnost pro lidstvo skrze bratrskou kooperaci, než aby byli závislí na regulaci externí autority. Podle pragmatismu se antiautoritářská etika rozvijí skrze kulturní dědictví, než aby byla tvořena skrze moralitu nějaké nelidské vyšší moci. Dle pragmatismu antiautoritářská epistemologie prioritizuje intersubjektivitu nad údajnou objektivitou vyšší moci.
Americký pragmatický filozov John Dewey zkonstruoval antiautoritářskou filozofii jako reakci vůči své náboženské výchově. Dewey věřil, že by se lidé měli regulovat skrze demokratickou kooperaci mezi ostatními, než skrze jejich touhu jednání v souladu s vůlí nějaké nelidské vyšší mocnosti. Dewey vnímal historii jako proces čím dál více navyšujících se svobod a kooperace a věřil, že by autorita měla být nahrazena bratrstvím (fraternitou). Skrze tento pohled Dewey považoval moderní technologie a liberální demokracii za dva klíčové aspekty směrování k antiautoritářské společnosti, jelikož oba byly založeny na bratrské spolupráci než na paternalismu. Pro Deweyho pragmatismus odmítá jakoukoli autoritu, které není založena skrze společný konsenzus. Dewey vnímal antiautoritarismus jakožto nahrazení morality, která vznikla skrze závaznost, za moralitu vzniklou díky lásce.
Odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Politické systémy Kategorie:Politické ideologie