Štíhlovka či užovka žlutozelená (Hierophis viridiflavus, syn. Coluber viridiflavus) je evropský had z čeledi užovkovití a rodu Hierophis.
Výskyt Štíhlovka žlutozelená je endemitní had evropského kontinentu. Areál výskytu zahrnuje pevninské oblasti od jižní a západní Evropy po část Balkánu (severovýchodní Španělsko, západní, jižní, východní a severovýchodní Francie, jižní Švýcarsko, většina Itálie, jihozápadní Slovinsko a severní Chorvatsko), jakož i četné přidružené ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicílie, Krk, Malta, Gyaros aj.).
Pro štíhlovky z ostrova Gyaros se někdy užívalo samostatného druhového jména Hierophis gyarosensis (Mertens, 1968), které je ovšem biologicky nesmyslné, poněvadž na Gyaros byli hadi zavlečeni teprve lidmi a nejde o svébytnou evoluční linii. Geografická variabilita vedla k rozčlenění do poddruhů Hierophis viridiflavus carbonarius (Bonaparte, 1833), jenž žije v Istrii, severovýchodní, východní a jižní Itálii, na Sicílii a na Maltě (a na Gyarosu), a Hierophis viridiflavus viridiflavus (Lacépède, 1789) ze zbytku areálu výskytu včetně Kosiky a Sardinie. Poddruh carbonarius je někdy rovněž klasifikován jakožto samostatný druh, obě populace se nicméně ochotně kříží, což podporuje spíše formální klasifikaci na úrovni poddruhů.
Popis náhled|Poddruh carbonarius Štíhlovka žlutozelená je statný, ale zároveň relativně štíhlý had dorůstající průměrné délky 120–150 cm, některé kusy bývají i delší. Hlava je jen o něco širší než krk, ocas je velmi dlouhý. Tělo kryjí hladké lesklé šupiny a vzor šupin víceméně odpovídá ostatním užovkám regionu. Tělo zdobí černožlutý barevný vzor, ovšem poddruh carbonarius se vyznačuje černou barvou (až na bílé retní štítky a drobné bílé skvrnky na těle). Velké oči zdobí kulatá zřítelnice.
Chování a ekologie Štíhlovka žlutozelená obývá suchá a otevřená prostranství, ovšem s bujnou vegetací. Prosperuje tak například v křovinaté krajině, vegetaci typu makchie, v otevřených lesích, ale i v lidmi obhospodařované krajině, v blízkosti lidských staveb či ruin. Z hlediska výškové zonace žije od hladiny moře po asi 2 000 metrů. Obývaná stanoviště jsou ovlivněna i přítomností konkurentů, konkrétně ve Francii a na severu Španělska tyto hady vytlačují ze středomořské zóny šírohlavci ještěrčí (Malpolon monspessulanus), ačkoli pro ně zde jinak panují vhodné podmínky.
Chováním se štíhlovka žlutozelená příliš neliší od svých blízkých příbuzných. Jde o denního hada, velmi rychlého a hbitého, vyhledávajícího prosluněná stanoviště. Dovede šplhat, ale většinou se zdržuje na zemi. Kořist tvoří ještěrky a další hadi (včetně zmijí), drobní savci, ptáci nebo žáby a zejména mladí jedinci se soustředí i na bezobratlé. Štíhlovky zdá se mohou uštknout, uštknutí však není člověku nebezpečné (působí maximálně menší lokální reakce, jako je otok). Jde každopádně o agresivní hady a odchytu se brání zuřivými kousanci.
Štíhlovky zimují od října do března či dubna, páří se v dubnu nebo květnu. I během samotného páření se projevuje jejich kousavost, samci se samicím zakusují za hlavou a způsobují jim ošklivě vyhlížející, byť rychle se hojící rány. Jde o vejcorodého hada, samice během června nebo července naklade až 15 vajec, která uloží pod kameny, do tlející vegetace či do děr v pařezech. Zde asi dva měsíce probíhá další vývoj.
Ohrožení Podle vyhodnocení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) z roku 2024 byla štíhlovka žlutozelená ohodnocena jako málo dotčený druh. Její populace jsou navíc víceméně stabilní. Hrozby se projevují zejména na lokální nebo nízké úrovni: patří sem zejména střety s automobily, dále přímé pronásledování lidmi kvůli mylnému strachu z jedovatosti, částečně i úbytek vhodných stanovišť.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
https://reptile-database.reptarium.cz/Hierophis/viridiflavus
Kategorie:Užovkovití