náhled|Mapa východního Středomoří. Oranžová linka označuje začátek konvergentního rozhraní mezi Africkou a Euroasijskou deskou. Směrem na sever následuje Středomořský hřbet, soustava podmořských příkopů, nevulkanický oblouk (tvořený mj. Krétou) a Jihoegejský vulkanický oblouk. náhled|Kolmý řez zemskou kůrou a pláštěm, procházející Krétou. Helénská subdukční zóna (, HSZ) je konvergentní rozhraní ve východní části Středozemního moře. Tvoří přibližně 1000 km dlouhý oblouk podél jižního okraje Řecka. Oceánská litosféra Africké desky se zde podsouvá pod nadložní Egejskou desku, což je hlavní příčina zdejší seismické a vulkanické činnosti.
Popis
Helénská subdukční zóna se táhne v délce přibližně 1000 km podél jižního okraje Řecka. Její západní konec leží v Jónském moři severně od ostrova Kefalonie, kde navazuje na Kefalonský transformní zlom. Odtud pokračuje podél Peloponésu a jižního pobřeží Kréty. Východní část je tektonicky složitější a její přesné zakončení dosud není jednoznačně vymezeno. Pravděpodobně přechází do oblasti Kyperského oblouku.
Rozhraní mezi Africkou a Egejskou deskou představuje hlavní konvergentní hranici ve východním Středomoří. Vzájemná rychlost přibližování mezi Africkou a Euroasijskou deskou činí přibližně 6 mm za rok. Vůči Egejské desce však dosahuje rychlosti přibližně 35–40 mm za rok, neboť Egejská deska se současně pohybuje směrem k jihozápadu. V důsledku toho se oceánská litosféra Africké desky podsouvá (subdukuje) pod nadložní Egejskou desku a postupně se noří do zemského pláště. Při tomto procesu dochází k akumulaci tektonického napětí, které se periodicky uvolňuje zemětřeseními. Dalším významným důsledkem subdukce je vznik Jihoegejského vulkanického oblouku s aktivním vulkanismem, jehož součástí jsou mimo jiné sopky Santorini, Nisyros a podmořský vulkán Kolumbo.
Helénská subdukční zóna byla objevena a identifikována v 70. letech 20. století. Dřívější interpretace považovaly Helénský příkopový systém (Helénský příkop, který se směrem na východ větví na Ptolemaiův, Pliniův a Strabónův příkop) za přímý morfologický projev rozhraní mezi deskami. Moderní výzkum však ukázal, že vlastní subdukční rozhraní začíná podstatně jižněji, v oblasti Libyjského příkopu. Podsouvání probíhá po nízce ukloněném (10–20°) násunovém rozhraní. V hloubce se subdukující deska projevuje dobře vyvinutou Wadati–Benioffovou zónou, jejíž sklon činí přibližně 30° v hloubkách 20–100 km a zvyšuje se na přibližně 45° mezi 100 a 150 km. V důsledku malého úhlu subdukce je předoblouková oblast mimořádně široká. Zahrnuje Středomořský hřbet, Helénský příkopový systém, ostrov Krétu i jižní část Egejského moře až k Jihoegejskému vulkanickému oblouku. Středomořský hřbet představuje akreční klín o délce přibližně 2 000 km, tvořený sedimenty o mocnosti až 10 km, který je považován za jeden z nejrychleji rostoucích akrečních komplexů na Zemi. Velikost Středomořského hřbetu je výsledkem kombinace rychlé konvergence a mimořádně mocné vrstvy sedimentů uložených na oceánské litosféře, jejíž stáří se odhaduje na 200 ± 50 milionů let (z období triasu až rané jury). Jde o pozůstatek prehistorického oceánu Tethys a zároveň o jednu z nejstarších dosud subdukujících oceánských litosfér na Zemi.
Geodynamický vývoj Helénské subdukční zóny je charakterizován procesem označovaným jako slab rollback, při němž se podsouvající oceánská litosféra postupně noří do zemského pláště a současně dochází k ústupu subdukčního rozhraní (trench retreat). Tento proces je hlavní příčinou jihozápadního pohybu Egejské desky, který vysvětluje, proč je vzájemná rychlost konvergence mezi Africkou a Egejskou deskou výrazně vyšší než mezi Africkou a Euroasijskou deskou. Rollback zároveň způsobuje extenzi (rozpínání) nadložní desky, která se projevuje vznikem četných normálových zlomů v jižní části Egejského moře. Subdukční zóna je segmentovaná a samotné podsouvání má podél své délky různou rychlost i směr, zejména při přechodu na Kefalonský transformní zlom na západě a ke Kyperskému oblouku na východě. Zvláštností Helénské subdukční zóny je vysoký podíl aseismického skluzu, který podle některých odhadů činí až 75 % celkové konvergence. To znamená, že značná část vzájemného pohybu Africké a Egejské desky probíhá bez vzniku zemětřesení. Zdánlivým paradoxem však je, že navzdory převážně aseismickému charakteru je subdukční rozhraní zároveň schopné akumulovat napětí na dostatečně rozsáhlé ploše, aby mohlo vyvolat zemětřesení o magnitudě až kolem ~8,5 Mw, jak ukázaly události z let 365 a 1303.
Seismicita
Helénská subdukční zóna se vyznačuje vysokou mírou seismicity. Silná zemětřesení, která vyvolaly tsunami jsou historicky doloženy již od 4. století př. n. l. Historicky nejmohutnější zemětřesení, co kdy byla zdokumentována v celém Středozemním moři, se odehrála 21. července 365 (~8,5 Mw) a 8. srpna 1303 (~8,0 Mw). První na západním segmentu subdukční zóny, zatímco druhé na východním. Obě zemětřesení způsobila rozsáhlé tsunami, které mělo katastrofální dopady na východní část Středozemního moře. V roce 1956 se odehrálo jižně od ostrova Amorgos v Jihoegejském vulkanickém oblouku nejsilnější zemětřesení v Řecku od roku 1903. Jeho síla se odhaduje na ~7,7 Mw. Zodpovědný za něj byl podmořský Amorgoský zlom, který je důsledkem extenze nadložní Egejské desky. Tato extenze (rozpínání) způsobuje tahové napětí, které dává vzniknout normálovým zlomům. Během zemětřesení došlo na zlomové ploše, v úseku dlouhém 40–50 km, k poklesu dna o 5–8 metrů. To vedlo k tsunami regionálního dosahu, přičemž nejvyšší výšky (20 m) dosáhlo na jižním pobřeží Amorgosu.
Fotogalerie
Odkazy Reference
Související články Zemětřesení na Krétě (365) Zemětřesení na Krétě (1303) Zemětřesení a tsunami u Amorgosu (1956)
Kategorie:Desková tektonika Kategorie:Geomorfologické členění povrchu Země Kategorie:Středozemní moře Kategorie:Zemětřesení Kategorie:Zlomy Kategorie:Geografie Řecka