Jošio Šimozato (下郷羊雄, Šimozato Jošio; 8. prosince 1907 – 6. dubna 1981) byl japonský malíř a fotograf spojený s japonským surrealismem a avantgardním prostředím v Nagoji. Byl členem umělecké skupiny Šinzókei a stal se jednou z osobností spojených s Nagojským avantgardním klubem, který na konci 30. let 20. století sdružoval malíře, básníky a fotografy.
Šimozatův význam v dějinách japonského surrealismu je úzce spjat s rozvojem avantgardní fotografie v Nagoji. Odborné studie popisují fotografickou odnož, která vznikla po rozpuštění Nagojského avantgardního klubu v roce 1939, jako odraz jeho přesunu od malířství k fotografii. Je obzvláště spojován s fotoknihou Mesemu zoku (Mesemb Genus, Sbírka surrealistických fotografií) z roku 1940, kterou editoval a pro kterou přispěl podstatnou částí fotografií.
Raný život a obrat k surrealismu Šimozato byl v Nagoji aktivní jako malíř a patřil k Šinzókei, skupině napojené na surrealistické a avantgardní kruhy města. Podle Majelly Munro si do deníku zaznamenal, že se „probudil k ‚fascinaci surrealismem‘“ poté, co v roce 1932 v nagojském místě konání výstavy surrealistických děl spatřil díla Miróa a Ernsta. Munro také poznamenává, že Šimozato měl obzvláště blízké přátelství s Čirú Jamanakou a Kansukem Jamamotem, kteří si zakoupili několik jeho obrazů, a že jeho deníky naznačují, že četl Jamanakovy kritické spisy a půjčoval si od něj evropské surrealistické publikace.
Šimozatova raná surrealistická formace je také spojována s šířením kritiky a reprodukcí v Nagoji. Munro poznamenává, že Šimozatova díla byla použita k ilustraci „surrealistické formální teorie“ Šúzó Takigučiho a že členové Šinzókei byli již obeznámeni s mnoha nedávnými evropskými surrealistickými malbami prostřednictvím Jamanakových aktivit a příprav na Výstavu surrealistických děl ze zahraničí v roce 1937.
Avantgardní klub Nagoja a prostředí Nagoja Na konci roku 1937 se Šimozato stal jednou z osobností spojených s Nagojským avantgardním klubem, místním seskupením malířů, básníků a fotografů působících v Nagoji. V badatelských pracích o japonském surrealismu a v nagojské sekci výstavy Avantgarda Rising: The Photographic Vanguard in Modern Japan v Tokijském muzeu fotografie v roce 2022 byl klub považován za jeden z nejzřetelnějších příkladů regionálního avantgardního prostředí, v němž se prolínají literární, malířské a fotografické postupy.
V prosinci 1938 se Šimozato zúčastnil diskuse v Nagoji s Minoru Sakatou a Jamanakou, která byla později přepsána v únorovém čísle místního časopisu Kameraman z roku 1939. Stephanie D'Alessandro a Matthew Gale popisují účastníky jako ty, kteří sdíleli základy v šinkó šašinu a zároveň se zabývali hybridní směsicí abstrakce, surrealismu, přírodních objektů a každodenní scenérie jako klíčových prvků surrealistické představivosti. Toto nagojské prostředí je důležité pro pochopení pozdějšího vývoje nagojské fotografické avantgardy, v níž se Kansuke Jamamoto stal jednou z ústředních postav.
Munro také zařazuje Šimozata do specificky nagojského proudu surrealismu, který se svými důrazy lišil od ortodoxnější bretonské linie spojované s Tokiem. V této souvislosti hrály Jamanakovy spisy o surrealistických objektech a fotografické ilustraci důležitou roli při formování Šimozatovy pozdější tvorby. Bibliograf Kikjó Sasaki také uvádí Šimozata mezi přispěvateli do surrealistického časopisu Joru no Funsui a identifikuje ho konkrétně jako přispěvatele kreseb.
Od malování k fotografování S tím, jak se politické klima ke konci 30. let 20. století zhoršovalo, v Japonsku se zintenzivnil tlak na uměleckou svobodu. V roce 1939 policie zakázala surrealistický časopis Joru no Funsui, který Jamamoto založil v předchozím roce, a Nagojský avantgardní klub byl rozpuštěn. D'Alessandro a Gale popisují fotografickou odnož založenou v tomto roce jako Nagojskou fotografickou avantgardu a uvádějí, že její vznik odrážel Šimozatův přesun zaměření od malby k fotografii.
Tento posun byl v pozdější akademii považován za významný moment v historii japonské surrealistické fotografie. Jelena Stojkovićová řadí Šimozata mezi ty nagojské praktiky, kteří vyvinuli specificky fotografický přístup k surrealismu prostřednictvím detailních záběrů přírodních objektů, abstrakce a experimentálního uspořádání. Poznamenává také, že Šimozatova práce se podílela na širším pokusu o vytvoření alternativní vize lokality a každodenního života za stále represivnějších válečných podmínek.
Mesemu zoku Šimozato je nejvíce spojován s fotoknihou z roku 1940 s názvem Mesemu zoku: Chógenjitsušugi šašin-šú ( Mesemb Genus, Sbírka surrealistických fotografií ). Stojkovićová sérii popisuje jako projekt, který Šimozato vyvinul společně se Sakatou bezprostředně po setkání v Nagoji, během dvou měsíců každodenní spolupráce mezi lednem a březnem 1939. Svazek, vydaný v roce 1940, spojoval experimenty s přírodními objekty, abstrakcí a detailní fotografií.
Kniha se otevírala z obou stran a nesla oddělené japonské a francouzské názvy. Stojkovićová poznamenává, že Šimozato byl uveden jako autor i editor a že fotografie ve francouzské sekvenci byly všechny jeho, zatímco zadní strana obsahovala snímky od spolupracovníků identifikovaných latinkou. Projekt zahrnoval také díla Minoru Sakaty, Cugia Tadžimy, Taizó Inagakiho a specializovaných sběratelů kaktusů čeledi Mesembryanthemaceae.
V díle Surrealismus za hranicemi (Surrealism Beyond Borders ) D'Alessandro a Gale popisují Mesemu zoku jako nejdůležitější produkt nagojské fotografické avantgardy. Jejich popis zdůrazňuje jak kolaborativní charakter svazku, tak erotický náboj jeho antropomorfních kaktusových obrazů. Munro podobně spojuje projekt s pracemi Jamanaky a Takigučiho o surrealistických objektech a porovnává jeho aplikaci teorie objektů ve fotografii s dílem Hanse Bellmera.
Kopie se dochovaly v institucionálních sbírkách, včetně Britského muzea a Městského muzea umění v Nagoji.
Pozice v rámci japonského surrealismu Šimozato je ve vědecké literatuře považován za jednu z klíčových postav rozvoje japonského surrealismu na konci 30. a začátku 40. let 20. století, jehož středem byl Nagoja. Jeho význam nespočívá ani tak v označení jednoho hnutí, jako spíše ve způsobu, jakým jeho kariéra propojuje malířství, surrealistické diskusní kruhy, avantgardní fotografii a kolaborativní tvorbu fotoknih.
Z tohoto důvodu je Šimozato relevantní nejen pro historii regionálního surrealismu v Nagoji, ale také pro popisy předválečné japonské fotografie, které spojují osobnosti jako Kansuke Jamamoto, Minoru Sakata a Nagojskou fotografickou avantgardu s širší historií surrealistické tvorby obrazu.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Fotografie v Japonsku Nagojský avantgardní klub Nagoja Photo Avant-Garde Surrealismus v Japonsku Surrealismus v Nagoji Avantgardní fotografie v Japonsku Fotografie v Nagoji Kaigai Chógenjitsušugi Sakuhinten Čirú Jamanaka Minoru Sakata Kansuke Jamamoto (umělec)
Kategorie:Japonští fotografové Kategorie:Japonští malíři Kategorie:Narození v roce 1907 Kategorie:Úmrtí v roce 1981 Kategorie:Údržba:Články s nekontrolovanými překlady