'Kolegiátní kostel svatého Martina v Étampes ( ) je sídelní chrám nacházející se ve městě Étampes v departementu Essonne v regionu Île-de-France. Svatyně, zasvěcená svatému Martinovi z Tours, v sobě integruje jeden ze tří původních farních kostelů města. Založení chrámu je spjato s tradicí, podle níž byl jeho zakladatelem merovejský král Chlodvík I.

Tento církevní objekt je od 14. června 1909 chráněn jako francouzská národní kulturní památka (Monument historique).

Dějiny a stavební vývoj Kapitula, donace Filipa I. a vyhnání mnichů (11. století – 1142) V průběhu 11. století dosáhla kolegiátní svatyně významu a církevní prestiže. Zdejší kapitula tehdy čítala sbor dvanácti kanovníků, které v hierarchii doplňoval farní děkan (doyen) a hlavní kapitulní zpěvák (chantre). K církevně-právnímu zvratu došlo v roce 1106, kdy francouzský král Filip I. kapitulu podřídil opatství de la Sainte-Trinité de Morigny (Abbaye de Morigny). Od tohoto roku bylo královským dekretem zablokováno jmenování nových kanovníků. Majetkoprávní spory mezi opatskou správou z Morigny a původní kapitulou nakonec v roce 1142 vyústily v exkomunikaci a vyhnání kanovníků z města.

Po vyhnání kapituly v roce 1142 zřídili morignští benediktini v blízkosti kostela své převorství a zahájili novostavbu s cílem nahradit starou svatyni bazilikou. Spodní část nového presbytáře (chóru), vybavená ochozem a třemi paprskovitými kaplemi, dodnes vykazuje půdorysný rozvrh, který evokuje architektonický vzhled 11. století. Tyto partie vykazují spíše románské než gotické tvarosloví, avšak gotická křížová žebrová klenba je zde přítomna od počátku.

Díky kontaktům a výměně mistrů s královským opatstvím Saint-Denis u Paříže (kde pod vedením opata Sugera gotický sloh vznikal) se staveniště v Étampes stalo místem architektonického vývoje. Na vnějším plášti polygonálního závěru byla realizována jedna z prvních aplikací vnějších opěrných oblouků v dějinách architektury.

Stavební práce následně postupovaly rychle. Výškové uspořádání a tektonika hlavní lodi se strukturovaly do tří úrovní, které stavitelé odvodili z katedrály svatého Štěpána v Sens. Nad linií lomených arkád se otevírají emporové galerie, což z chrámu učinilo jeden z bodů pro ranou gotiku.

Dokončení kostela se datuje kolem roku 1170. Po roce 1213 však stavební huť kostel ještě prodloužila o jedno klenební pole směrem k západu. Poslední stavební zásah proběhl v průběhu 30. let 16. století, kdy byla zahájena před západním průčelím stavba zvonové věže.

Během vyzdívání nejvyšších pater však nastal statický zlom: Zatížení podloží vyvolalo pokles a sedání půdy. Rozestavěná kamenná věž se tak ještě před svým dokončením začala naklánět západním směrem. Tato dochovaná vertikální anomálie vynesla svatyni populární přízvisko „Pisa severu“ (la Pise du Nord).

Zřícení kleneb a obnova v 19. století V 18. století zasáhlo vnitřní strukturu chrámu poškození. Gotické kamenné klenby v posledních třech polích hlavní lodi se zřítily. Kvůli vyčerpání kostelní pokladny byly zničené konstrukce nahrazeny lehkými dřevěnými klenbami potaženými vápenným štukem. V této epoše ztratilo převorství autonomní status, bylo definováno jako církevní obročí a v roce 1781 bylo zrušeno, načež se budova stala farním kostelem.

Kolem poloviny 19. století se kamenný skelet kostela ocitl v havarijním stavu. Stavitelé proto v letech 1872 až 1876 přistoupili k rekonstrukci: Rozebrali a znovu vyzdili první klenební pole hlavní lodi.

Tyto práce však byly prováděny v rozporu s metodikou vládního Úřadu pro historické památky (Service des Monuments Historiques), neboť stavitelé uplatnili radikální puristické metody bez ohledu na zachování historické patiny materiálu. Navzdory těmto kontroverzím si kolegiátní kostel svatého Martina v Étampes uchoval status památky rané gotiky v Île-de-France a od 14. června 1909 požívá nejvyššího stupně zákonné ochrany.

Geografická poloha a urbanistické zasazení Kolegiátní kostel svatého Martina se nachází v oblasti Beauce na území města Étampes v departementu Essonne. Kostel byl založen na území někdejšího samostatného předměstí Faubourg Saint-Martin-d’Étampes, které se rozkládá přibližně tři kilometry jihozápadně od historického městského jádra.

Kostel je situován do prostoru mezi dvěma řekami – Louette a Juine.

Sakrální okrsek lemuje historickou trasu silnice spojující Paříž s Orléansem (bývalou státní silnici Route nationale 20). V urbanistické struktuře města je budova kostela izolována od okolní zástavby, což dává vyniknout její raně gotické architektuře.

Uliční síť a parková úprava bývalého hřbitova Z hlavní ulice Rue Saint-Martin ústí spojovací ulice Rue Courte před západní průčelí se šikmou věží. Fasádní zeď západního portálu je kolmá k ulici Rue du Cimetière, která přichází ze severního směru. Tato komunikace na západní straně vymezuje pozemky bývalého farního hřbitova, který ve středověku obklopoval kostel z jeho jižní strany.

V současnosti je hřbitov sekularizován a přeměněn na veřejný městský park. Plocha je zatravněna a lemována stromořadím, což dává vyniknout vyvýšené jižní frontě kolegiátního chrámu.

Na jižní straně je tento parkový areál ohraničen ulicí Rue Braban, která se směrem k východu přibližuje k zaoblenému gotickému závěru. Kolem chrámu lze projít skrze uličku Rue Jacques Boulas, která obepíná oblouk ochozu s paprskovitými kaplemi i protilehlou severní stěnu podélné lodi.

Dějiny chrámu Předměstí Faubourg Saint-Martin, které si uchovalo venkovský ráz, představuje v historiografii Île-de-France původní urbanistické jádro, ze kterého se vyvinulo město Étampes. Historikové na základě výzkumů předpokládají, že osídlení této říční terasy sahá do merovejské epochy. V té době se zde nacházel královský palác, který fungoval jako správní centrum území, jež západofranský král Karel II. Holý v roce 861 povýšil na samostatné hrabství. Součástí tohoto palácového okrsku byl křesťanský kostel dedikovaný svatému Martinu z Tours.

Rozkvět sídla byl přerušen v roce 911, kdy podhradí zničili Normané při svých nájezdech do vnitrozemí Francie. Osada byla následně vybudována na bezpečném místě chráněném korytem řeky Louette na severní straně a ramenem Chalouette na straně jižní. Nové mocenské těžiště aglomerace se od druhého čtvrtletí 11. století začalo přesouvat k novému paláci krále Roberta II. Pobožného. Původní jádro kolem kostela svatého Martina bylo proto v donační listině krále Jindřicha I. z roku 1046 nazváno latinským toponymem Stampæ Vetulæ neboli Staré Étampes. Od tohoto dějinného předělu se osada rozvíjela ve stínu nového městského centra, ztratila status samostatného města a zůstala v pozici farní a zemědělské čtvrti.

Tradice o Chlodvíkovi a spor s Morigny (1095–1106) Podle tradice se založení farního kostela svatého Martina připisuje králi Chlodvíku I. Svatyně od středověku obsahovala farní oltář a tvořila jednu ze tří původních farností města Étampes – vedle kostela Notre-Dame a farního kostela svatého Petra v jihozápadním předměstí.

Kolem roku 1095 zahájil francouzský král Filip I. výkupy pozemků v sousedství, aby umožnil založení opatství v Morigny. Za účelem materiálního zajištění nového kláštera daroval král Filip I. v roce 1106 morignským benediktinům farní kostel svatého Martina jako podřízenou prebendu.

Chrám v téže době fungoval jako kolegiátní kostel, jehož kapitula sestávala ze dvanácti kanovníků pod vedením děkana a zpěváka. Přestože vnitřní osudy této kapituly před rokem 1106 nejsou známé, kanovníci se vzepřeli královské donaci. Odmítli uznat autoritu a kuratelu ze strany mladšího opatství v Morigny. Tento právní a majetkový konflikt paralyzoval obě duchovní komunity v soudních sporech po dobu více než třiceti let.

Osudy kapituly a benediktinského převorství Spor s Morigny a morignská stavební huť (1111–1142) thumb|Pohled na kolegiátní kostel svatého Martina z jihovýchodní strany; gotický závěr s ochozem a opěrnými oblouky.

Majetkový konflikt mezi kapitulou a klášterem v Morigny vyústil ve střet 11. listopadu 1111. Téhož dne kanovníci od svatého Martina vyhnali opata z Morigny, který do chrámu přijel celebrovat mši svatou. Tento čin vedl francouzského krále Ludvíka VI., aby v následujícím roce (1112) vydal potvrzení donace svého otce Filipa I., čímž potvrdil jurisdikci opata z Morigny nad Étampes.

Kanovníci dokázali královské moci vzdorovat kvůli podpoře ze strany senského arcibiskupa Pierra de Corbeil. Farní prebendy a desátky však byly kapitule zkonfiskovány ve prospěch opatství a děkan kapituly byl zbaven práva jmenovat nové kanovníky v případě úmrtí některého ze členů sboru. Kapitula tak byla odsouzena k postupnému zániku.

V roce 1140 obdržel opat bulu papeže Inocence II., která mu schválila vyhnání zbývajících kanovníků. K vyklizení areálu došlo v průběhu roku 1142. Mniši z Morigny zrušili kapitulu a na jejím místě zřídili benediktinské převorství.

Impuls stavební huti dodal nový francouzský král Ludvík VII., který benediktinům udělil právo na těžbu dříví a stavebního dřeva v lese Yveline. Tyto okolnosti vytvořily podmínky pro zahájení stavby nynějšího raně gotického chrámu, která byla započata před polovinou 12. století budováním ochozu presbytáře.

Arcibiskupský řád a hospodářský pronájem (1605–1773) Za účelem zamezení budoucích rozporů vydal senský arcibiskup v červnu roku 1213 církevní řád. Tento dokument definoval kompetence mezi převorem a farním farářem: Určil hierarchii během bohoslužeb a procesí v kostele svatého Martina a stanovil podíl obou stran na desátcích a peněžních příjmech chrámu.

S nástupem systému in commendam, kdy byl úřad převora udělován jako finanční prebenda, postihl převorství úpadek. V roce 1605 byla farní správa nucena klášterní okrsek pronajmout civilním nájemcům. Z kláštera se stal zemědělský velkostatek. Nájemce odváděl převorovi stanovenou roční rentu ve výši 2000 liver. Tato částka byla vlivem monetární regrese nízká – v roce 1774 představovala šestnáctkrát nižší hodnotu, než jakých zisků dosahovala tato zemědělská činnost v roce 1605.

Sloučení s kapitulou a zánik převorství (1773–1791) Podobně jako jiné církevní instituce ve Francii, které v 18. století ztratily řeholní povolání a byly redukovány na finanční obročí (beneficia), bylo převorství u svatého Martina určeno k zániku. Dekret vydal senský arcibiskup 4. května 1773, což bylo stvrzeno podpisem královských patentů. Tyto dokumenty zrušily samostatné převorství a sloučily jej s kapitulou Svatého Kříže v Étampes.

Tento krok byl schválen ze strany městského magistrátu. V důsledku inflace, která Francii postihla od doby vlády krále Ludvíka XIV., totiž roční prebendy zafixované na hodnotě 3000 liver ročně nedostačovaly k obživě kanovníka.

Celá transakce však na osm let zůstala nerealizována. Do záležitosti zasáhl meauxský biskup Jean-Louis de la Marthonie de Caussade, který uplatnil privilegium indultáře a nárokoval prebendy svatého Martina pro své nominanty. Tento spor řešil soudní dvůr království – Velká rada (Grand Conseil). Na základě jejího rozsudku ze dne 23. prosince 1781 byl dekret z roku 1773 vykonán. Vzhledem k tomu, že za Francouzské revoluce byly v průběhu roku 1791 zrušeny kapituly a kláštery po celé Francii, sloučená kapitula Sainte-Croix v Étampes využívala tyto příjmy po krátké období.

Dějiny farnosti thumb|Osvětlení gotického závěru s dochovanými ranými opěrnými oblouky z let 1142–1170.

Za starého režimu podléhala farní správa u svatého Martina v Étampes jurisdikci arcibiskupství v Sens. Liturgický život farnosti byl přerušen v průběhu francouzských náboženských válek.