José María Guido Cibeira (29. srpna 1910 Buenos Aires – 13. června 1975 Buenos Aires) byl argentinský politik, představitel Radikální občanské unie. Od 29. března 1962 do 12. října 1963 byl prezidentem Argentiny. Byl k tomut vybrán armádou poté, co svrhla prezidenta Artura Frondiziho. Jeho hlavním úkolem, kterým ho armáda pověřila, byla důsledná deperónizace politické scény. Guidových devatenáct měsíců ve funkci bylo charakterizováno hospodářskou recesí, otevřeným konfliktem mezi soupeřícími frakcemi v ozbrojených silách a antidemokratickými opatřeními. Guido však usiloval o návrat k ústavní vládě a s podporou legalistické frakce v armádě také dosáhl toho, že se roku 1963 konaly relativně svobodné volby (perónisté z nich byli vyřazeni), které přivedly k moci Artura Umberta Illíu.
V zahraniční politice Guido vsadil na dobré vztahy s USA a zaujal tvrdý postoj vůči komunistické Kubě. Když v říjnu 1962 vypukla kubánská raketová krize, Guido byl prvním latinskoamerickým vůdcem, který slíbil vojenskou podporu Američanům, a poslal dva námořní torpédoborce, aby pomohly americké blokádě Kuby. Ve svém Akčním plánu pro Argentinu z roku 1962 následně stanovilo americké ministerstvo zahraničí jako klíčový cíl "podporovat vládu Guida všemi možnými způsoby, aby ji posílilo vůči armádě." Mezinárodní pověsti Argentiny však v té době uškodil izraelský únos Adolfa Eichmanna z Argentiny, který jen potvrdil dlouho kolující pověsti o Argentině jako útočišti bývalých nacistů. Špatné byly také vztahy s frankistickým Španělskem, kde v neprospěch Guida lobboval zde v exilu působící Juan Perón.
V letech 1958–1962 byl Guido předsedou Senátu. Z této pozice působil jako úřadující prezident v lednu 1959, kdy byl tehdejší prezident Frondizi na návštěvě Spojených států. Jeho dvoutýdenní působení v této funkci bylo významné rozhodnutím tvrdě potlačit generální stávku protestující proti Frondiziho programu privatizace. Nechal rozmístit vojáky po celém hlavním městě a zatknout odborové vůdce. Ačkoli i uvnitř armády existoval odpor vůči Frondiziho liberálním reformám, Guidova rozhodnost se armádním vůdcům zalíbila a vyhlédli si ho tehdy pro své cíle. Takzvaná rudá frakce (Colorados) sice žádala vojenského diktátora a po Guidově nástupu do úřadu proti němu násilně vystoupila, ale během bojů legalistická frakce "modrých" (Azules), vedená Juanem Carlosem Onganíou, zvítězila a Guido zůstal ve funkci.
Po dokončení svého funkčního období se Guido vrátil ke kariéře právníka. Do veřejné služby se vrátil v roce 1967 přijetím pozice ve společnosti Hidronor, státní vodní elektrárně založené tehdejším diktátorem Onganíou. V roce 1973 byl jmenován prezidentem Hidronoru, ale následující rok rezignoval. V roce 1972 sehrál aktivní roli při vzniku středopravé regionální strany Partido Provincial Rionegrino. Ta zůstala významnou silou v provinční politice až do počátku 90. let.
Reference
Kategorie:Argentinští politici Kategorie:Prezidenti Argentiny Kategorie:Narození v Buenos Aires Kategorie:Úmrtí v Buenos Aires Kategorie:Narození 29. srpna Kategorie:Narození v roce 1910 Kategorie:Úmrtí 13. června Kategorie:Úmrtí v roce 1975 Kategorie:Muži