Katedrála svatého Makloua v Pontoise ( ) je katolický gotický katedrální kostel v historickém jádru města Pontoise v departementu Val-d'Oise v regionu Île-de-France. Původní farní kostel byl vysvěcen ve 12. století. Na katedrálu byl povýšen bulou papeže Pavla VI. v roce 1966 v souvislosti se vznikem nového departementu Val-d'Oise a zřízením pontoiské diecéze, jejímž se stal sídelním chrámem. Celá stavba je chráněna jako francouzská historická památka již od roku 1840.
Lokalizace Katedrála Saint-Maclou stojí na nejvyšším bodě starobylého městského centra Pontoise, které je dnes součástí aglomerace Cergy-Pontoise. Umístění stavby ve strmém terénu dává vyniknout její monumentalitě. Severní průčelí směřuje do náměstí Place du Petit-Martroy, které fungovalo jako ústřední městské centrum u staré pontoiské radnice. Západní hlavní průčelí vyúsťuje do téhož náměstí a uzavírá průhled z ulice Rue de la Coutellerie. Jižní fasáda zakončuje osu ulice Rue Thiers s jejím kamenným městským schodištěm. Východní závěr chrámu dominuje ulici Rue de l'Hôtel-de-Ville, nad kterou se tyčí díky mohutné pískovcové podezdívce. Severní rameno transeptu vyúsťuje přímo do náměstí Place du Grand-Martroy.
V severním i jižním rameni transeptu se nacházejí menší, bohatě zdobené boční portály. Jižní portál v příčné lodi je přístupný po pískovcovém schodišti, které vede podél jižní strany kněžiště z ulice Rue de l'Hôtel-de-Ville.
Historie Raně gotická svatyně Kostel svatého Makloua v Pontoise nevznikl jako katedrála, ale jako farní kostel pro rozvíjející se severní část města. Jeho výstavba začala kolem poloviny 12. století. První farář Robert zde působil k roku 1165, avšak samostatná farnost je poprvé doložena až v roce 1213.
Farní správa fungovala až do roku 1736 jako anomálie – šlo o dvojí faru. To mohlo být důsledkem pohlcení starší kaple svatého Eustacha, která s novým chrámem nějakou dobu koexistovala, nebo to pramenilo ze starého šlechtického odkazu spojeného s oltářními příjmy. Druhá varianta se jeví jako pravděpodobnější, protože kapli svatého Eustacha z roku 1110 spravovali pouze vikáři sousední starší farnosti Saint-Mellon. Kaple tak zřejmě sloužila jako boční kaple původního menšího chrámu svatého Makloua, o němž prameny hovoří již k roku 1090.
Celá farnost podléhala arcidiecézi v Rouenu. V oblasti Île-de-France (mimo biskupská města) patřil kostel Saint-Maclou k nejvýznamnějším sakrálním stavbám, a to jak svými rozměry, tak architektonickou hodnotou. Řadí se po bok památek, jako jsou kolegiátní kostel Notre-Dame v Mantes-la-Jolie, Notre-Dame-du-Fort v Étampes či svatý Martin tamtéž. První uměnovědná studie o tomto chrámu vyšla tiskem již v roce 1587. Jako jedna z pěti nejvýznamnějších historických staveb na území nynějšího departementu Val-d'Oise byl kostel zapsán na první seznam francouzských historických památek v roce 1840.
Přestože se nedochovala zakládací listina, podle stylu zdiva je stavba mladší než opatská Bazilika Saint-Denis (dokončená roku 1144). Původní románsko-gotický kostel měl křížový půdorys. Skládal se z podélného trojlodí o pěti klenebních polích, výrazného transeptu (příčné lodi), centrální zvonice nad křížením a z presbytáře o jednom poli, který na východě zakončoval chórový ochoz s pěti paprskovitými kaplemi.
Z tohoto původního chrámu se dodnes dochovaly následující části, byť byl jejich románský charakter při pozdějších přestavbách částečně pozměněn. Je to celá plocha hlavního kněžiště a chórového ochozu (jejich okna však byla v novověku proražena nově), obvodové východní a západní stěny jižního ramene transeptu, obvodové východní a severní zdi severního ramene transeptu včetně obdélníkového schodišťového přístavku a soubor pěti původních nástěnných oblouků (formeretů) v nejvyšším patře severní stěny hlavní lodi.
Opravy po bouři v roce 1309 a následné gotické rozšíření Tuto původní podobu si kostel uchoval více než století a půl, a to až do katastrofální bouře 30. října 1309. Silný vichr tehdy strhl centrální věž nad křížením transeptu. Padající zdivo prorazilo klenby a zcela zničilo poslední pilíř na jižní straně trojlodí. Náročnou obnovu zdevastované hlavní lodi financoval a zajistil mocný městský cech řezníků, který opravy dokončil v roce 1325.
Od poloviny 15. století byl chrám radikálně rozšířen směrem k západu, kde byla k hlavní i bočním lodím přistavěna dvě nová gotická klenební pole. Současně vzniklo nové reprezentativní západní průčelí a věž po jeho levé straně. Stavební práce pokračovaly výměnou kleneb a osazením nových oken v chóru i v chórovém ochozu. Tato velká gotická stavební fáze byla v první etapě dokončena v roce 1477 výstavbou dvoupodlažní monumentální sakristie, která nahradila původní první paprskovitou kapli na jižní straně presbytáře.
Renesanční úpravy v 16. století Kolem roku 1530 postoupily stavební úpravy kostela do radikálnější fáze. Tato nová renesanční přestavba vedla k odstranění starších konstrukcí. Původní úzká severní boční loď ze 12. století byla kompletně stržena a nahrazena dvojitou boční lodí, kterou po celé délce lemovala souvislá řada kaplí. Renesanční mistři zde uplatnili sofistikovanou metodu vyzdívání za provozu: nechali viset nejvyšší patro zdiva středověké hlavní lodi a přímo pod ním vyzdili nové renesanční mezilodní arkády, díky čemuž se v horní části dochovalo pět původních románských nástěnných oblouků (formeretů).
Poslední velká kaple na východním konci tohoto severního traktu byla propojena s dodatečným, půdorysně nepravidelným klenebním polem, které sloužilo jako vnitřní předsíň (nartex) před novým monumentálním severním portálem příčné lodi. Celý tento severní vstupní trakt byl dokončen v roce 1540. Jak dokládá nápis na jedné z vitráží, v roce 1545 na něj navázalo dokončení sousední kaple Pašijí (chapelle de la Passion). Tato svatyně půdorysně zabrala plochu prvních dvou polí dřívější vnější severní lodi včetně jejich obvodových kaplí. Další prvek z této etapy se však do současnosti nedochoval: šlo o novou centrální věž nad křížením transeptu. Stavební smlouva na její vyzdění (včetně kompletní rekonstrukce křížové klenby pod ní) byla podepsána 28. července 1541 s vyhlášeným zednickým mistrem Jeanem Delamarrem z Saint-Denis.
Tím se však renesanční proměna chrámu nezastavila. Nešlo již o pouhé přístavby, ale o celkovou estetickou proměnu podle renesančního vkusu, který v té době ovládl celou severní část Île-de-France. Smlouva na zastřešení západní gotické věže monumentální renesanční kupolí byla 25. září 1552 uzavřena s pontoiským architektem Pierrem Le Mercierem. Následně byly do roku 1570 kompletně strženy středověké klenby hlavní lodi, její jižní obvodová stěna i celá jižní boční loď a na jejich místě vyrostly nové renesanční konstrukce. Soustava nových kaplí podél jižní boční lodi byla dokončena v roce 1578, k jejímu slavnostnímu vysvěcení však došlo až 15. srpna 1583 z rukou biskupa z Digne, Henriho le Meignena. Jako poslední krok této velké renesanční epochy byly v roce 1585 od základu nově vyzděny mohutné západní pilíře křížení transeptu, jejichž klenba přitom byla zrekonstruována před pouhými čtyřiceti lety.
Klasicistní úpravy a období Velké francouzské revoluce Dne 25. září 1743 sloučil rouenský arcibiskup kardinál de Saulx-Tavannes obě původní farní místa v jeden celek, takže od té doby měl kostel Saint-Maclou již pouze jednoho faráře.
V průběhu 18. století byl chrám podroben sérii klasicistních zásahů a modernizací, které byly v naprostém rozporu s památkovým přístupem, jenž v zemi propukl o necelé století později. V roce 1739 nechal výbor farní rady strhnout původní středověká okna v nejvyšším patře hlavní lodi a nahradil je širokými výřezy. V roce 1742 potkal stejný osud také okna velké mariánské kaple (chapelle de la Vierge). V roce 1772 byla vnitřní sochařská výzdoba hlavního kněžiště osekána a přizpůsobená tehdejší barokně-klasická módě. Historická středověká dlažba podlahy, kterou tvořily tisíce zdobených figurálních náhrobních kamenů, byla vytrhána a zničena ve dvou fázích v letech 1775 a 1783.
V roce 1783 nechal stavitel Denis Belargent kompletně odsekat a zednicky vyhladit historické hlavice všech nosných pilířů na severní straně hlavní lodi. Celý interiér chrámu pak potáhl tlustou vrstvou bílého vápenného nátěru italský štukatér Borrani. Tato devastace vyvrcholila v roce 1784, kdy byl na přímý příkaz pana de Monthierse odstraněn a zničen ústřední sochařský pilíř i s tympanonem hlavního západního portálu. O rok později byla bez jakékoli náhrady stržena centrální věž nad křížením transeptu.
Následující Velká francouzská revoluce přinesla do Pontoise vlnu ikonoklasmu a vandalismu – všechny velké středověké sochy na západním průčelí byly osekány. Pět velkých středověkých zvonů bylo sneseno a spolu se čtyřmi stříbrnými sochami z relikviářů roztaveno pro vojenské účely republiky. V roce 1793 byl kostel Saint-Maclou vyvlastněn a přeměněn na sekulární Chrám Rozumu. Během období jakobínského teroru fungoval dokonce jako sýpka a skladiště obilí. Duchovnímu životu byl chrám navrácen až po podepsání Napoleonova konkordátu v roce 1801. Přestal však podléhat arcidiecézi v Rouenu a byl nově začleněn do diecéze ve Versailles.
Od 19. století po současnost V průběhu 19. století se stavební činnost nesla v duchu záchranných a restaurátorských prací, které vyvolalo zařazení chrámu na seznam historických památek Francie. Pod vedením architekta Henriho Blondela byla v roce 1860 nejprve restaurována renesanční kaple Pašijí (chapelle de la Passion) a v roce 1871 ji následovala obnova velké kaple Panny Marie (chapelle de la Vierge). Následně, pod vedením šéfarchitekta státních památek Alphonse Simila, začala rekonstrukce západního průčelí. V roce 1883 byla nově vyzděna gotická rozeta západní fasády, kterou předtím v roce 1875 zničila silná bouře. Simil nechal zrekonstruovat také trojúhelníkový štít hlavního portálu.
Urbanistické vyčištění okolí chrámu přinesla finanční donace bývalého pontoiského starosty Alexise-Désirého-Ernesta Malleta. Díky jeho fondu byl původní románsko-gotický závěr ze 12. století v letech 1907 až 1911 osvobozen od obytné zástavby měšťanských domů, které jej do té doby těsně obklopovaly.
Vznik nového departementu Val-d'Oise vyústil 9. října 1966 v založení samostatné diecéze. K tomuto datu byl dosavadní farní kostel Saint-Maclou bulou papeže Pavla VI. povýšen na sídelní katedrálu této diecéze.
Od října 2018 do počátku roku 2021 byly na chrámu provedeny naléhavé záchranné práce zaměřené na statické zajištění krovů, rekonstrukci střešního pláště a zpevnění prasklých kleneb v celkové hodnotě přesahující 2 miliony eur. Tyto náklady plně uhradilo město Pontoise. Pouhých několik let poté, v roce 2023, však došlo k rozsáhlému zatékání, které odhalilo další oslabení střech a nutnost rychlého zásahu pro zabezpečení stavby.
Město Pontoise proto připravilo víceletý program na celkovou obnovu a zajištění památky. První fáze těchto restaurátorských prací, která zahrnuje čištění kamene laserem a obklady, opravu břidlicových střech, tesařské revize a opravu vrcholového kříže s kohoutem, byla naplánována na zahájení v únoru 2026 s rozpočtem přibližně 1,82 milionu eur a předpokládanou délkou trvání 14 měsíců. Tato etapa se zaměřuje primárně na sanaci kostelní věže a severního okapového systému.
Architektonická kompozice
Katedrála Saint-Maclou je tradičně orientována směrem k východu. Ve své původní středověké fázi měla klasický křížový půdorys, který však v důsledku renesančních přístaveb v 16. století ztratil svou původní čitelnost. Katedrála přišla o symetrii kvůli omezením ze strany uličních čar v husté městské zástavbě podhradí, což vedlo k šikmému vyzdění jižní obvodové stěny. Kvůli těmto úpravám příčná loď (transept) v exteriéru již vůbec nevystupuje z celkové šířky bočních lodí a kaplí.