Sandokan je italský televizní seriál z roku 1976 v režii Sergio Sollima, natočený podle románů Emilio Salgariho s pirátským hrdinou Sandokanem. V roce 1977 na něj navázal celovečerní filmový spin-off a v roce 1996 pokračování s názvem The Return of Sandokan, v němž Kabir Bedi ztvárnil roli Sandokana v obou dílech. Seriál byl vytvořen v koprodukci s německou a francouzskou společností Bavaria Film a ORTF.

Tvorba tohoto seriálu byla velmi složitá a provázená potížemi: celá produkce trvala přibližně čtyři roky a její dokončení bylo především zásluhou velkého pracovního nasazení Sollimy, jehož záměrem bylo vytvořit realistické a působivé dílo; k dosažení tohoto cíle Sollima během produkčního období věnoval téměř veškerou svou energii. Právě velkolepost produkce a velký úspěch u diváků činí z tohoto dramatu milník v historii televize; šlo totiž o první případ italského nebo , který byl natočen s péčí a velkolepostí kolosálního filmu.

Seriál Sandokan je všeobecně uznávaný jako jeden z nejslavnějších televizních seriálů v historii italské televize. Byl vysílán stanicí RAI od 6. ledna do 8. února 1976 na kanálu Rete 1 (dnes Rai 1), kde sklidil velký úspěch, zejména u mladších diváků. Spolu s dramatickými seriály Odysea (1968), Eneida (1971) a Ježíš z Nazaretu (1977) Sandokan zahájil éru koprodukcí s italskými i zahraničními producenty; tímto způsobem v sedmdesátých letech začala vznikat odlišná podoba fikce, která měla tendenci překračovat v žánru „scénáře podle publikované předlohy“ a rozšiřovat se směrem k novým zápletkám, čímž vybízela režiséry a intelektuály k obnově a rozšíření nabídky fikce či jiných žánrů v televizním programu.Lavina, s. 113

Děj Odehrává se v Malajsii ve druhé polovině 19. století. Anglická královna Viktorie vlastní panství nad východními územími Bornea. Okupačním britským silám velí James Brooke, despotický a nemilosrdný guvernér. Statečný Sandokan je mladý malajsijský princ, který v důsledku britské anexe přišel o své království a titul. Spolu se svým přítelem Yanezem De Gomerou (portugalského původu) je Sandokan nyní vládcem ostrova Mompracem, doupěte pirátů, kteří neustále útočí na britské síly.

Jednoho dne se Sandokan vydává z Malajsie do zemí Bornea. Sandokan je nalákán do pasti, při útoku je zraněn, spadne přes palubu a je nalezen a ošetřen rodinou lorda Guillonka, strýce krásné Marianny Guillonkové, přezdívané „Perla Labuanu“. Ve skutečnosti Guillonk Sandokana osobně nezná a mylně považuje piráta za indického šlechtice. Sandokan tento podvod hraje s nimi, protože se s Mariannou do sebe zamilovali. Jejich láska však nemá trvat dlouho. Brooke pokračuje v pronásledování Sandokana. To vyvrcholí invazí na Mompracem, při níž Sandokan ztratí jak Mariannu, tak svou základnu, ale podaří se mu uprchnout a znovu zahájit odpor proti Angličanům.

Obsazení Kabir Bedi jako Sandokan Carole André jako lady Marianna Guillonk Philippe Leroy jako Yanez De Gomera Adolfo Celi jako James Brooke Andrea Giordana jako sir William Fitzgerald Hans Caninenberg jako lord Guillonk, strýc Marianny Milla Sannoner jako Lucy Mallory Renzo Giovampietro jako dr. Kirby Franco Fantasia jako kapitán van Doren

Produkce Vývoj a obsazení Koncem 60. let měl Sergio Sollima v úmyslu zpracovat román The Tigers of Mompracem do podoby celovečerního filmu. Oslovil několik asijských herců pro roli Sandokana, dokonce i slavného japonského herce Toshiro Mifune, a na scénáři pracoval asi rok. Navzdory tomu se projekt neuskutečnil a byl opuštěn.Raiola, s. 12 V sedmdesátých letech spojili síly Goffredo Lombardo a Elio Scardamaglia, producenti společností Titanus a RAI, aby vytvořili televizní drama s proslulým pirátem z pera Salgariho v hlavní roli. Jejich skutečnou inspirací byl generální ředitel Ettore Bernabei, který již dlouho prosazoval myšlenku adaptace Salgariho románů pro malou obrazovku.Barbera, str. 32 O režii uvažovali Damiano Damiani, Duccio Tessari, Suso Cecchi D'Amico a dokonce i Sergio Leone, ale žádný z nich nabídku nepřijal. Lombardo a Scardamaglia se nakonec rozhodli pro Sollimu. Režisér byl v té době zaneprázdněn střihem filmu Devil in the Brain (1972), když za ním přišel Tullio Kezich s návrhem natočit Sandokana.Raiola, s. 10 Sollima byl nadšený, ale stanovil jednu podmínku: drama bude režírovat pouze v reálných lokacích, s asijskými herci a s absolutním realismem.

Jako dobrý znalec Emilia Salgariho, literárního otce Sandokana a románů z cyklu o malajských pirátech, věděl, že všechna autorova díla, ačkoli mají zdánlivě jednoduchou dějovou linii, se do televizní podoby převádějí velmi obtížně.Raiola, str. 11 Pokud jde o námět, Sollima se rozhodl vycházet především z románů „Tygři z Mompracemu“ a „Piráti z Malajsie“, přičemž rozvinul některé vedlejší dějové linie (anglická koloniální expanze, upevnění impéria bílého rádži Jamese Brooka a milostný příběh mezi Sandokanem a Mariannou) a zvýraznit přítomnost některých vedlejších postav (Yanez a Brooke). Scénář napsali Sollima a Alberto Silvestri. Sollima se věnoval hledání herců, „kteří by navzdory svému nevyhnutelnému realistickému rozměru byli schopni naznačit něco hrdinského, magického“. Poté, co pro roli Sandokana vyřadil Mifuneho, zorganizoval Sollima rozsáhlý a komplexní výzkumný plán s cílem najít představitele hlavního hrdiny. Tím se stal Kabir Bedi, mladý Ind vyznávající sikhismus, který se v roce 1974 v Mumbaji zúčastnil konkurzu na roli Tremal-Naika.

„Prohlédli si mě a řekli mi, že ano, možná bych se hodil na roli piráta z 19. století, jak si ho představoval Emilio Salgari,“ řekl Bedi v rozhovoru, „ale že pro konečné rozhodnutí se budu muset na vlastní náklady dostavit na casting do Říma. Rozhodl jsem se zkusit štěstí a konkurz dopadl tak dobře, že mi okamžitě zaplatili hotel a začali si mě velmi vážit. Dnes – pokračuje – chci vyjádřit vděčnost režisérovi Sergiovi Sollimovi, který mi umožnil debut, a stanici Rai, která měla odvahu pustit se do produkce, která byla na tehdejší dobu velmi nákladná.“ Herec měl „plnou“ postavu a musel podstoupit tvrdý trénink, aby zhubnul. Kromě toho absolvoval také kurzy plavání (neuměl plavat) a jízdy na koni. Problémem při obsazování filmu pro Sollimu byl Tremal-Naik, který pro režiséra vždy představoval „nejméně osobitou postavu, u níž bylo nejtěžší vyvolat herecký výkon [...], vybledlou kopií samotného Sandokana“. Bylo rozhodnuto postavu upravit a udělat z ní „jakéhosi Mowgliho z Knihy džunglí“, o pár let staršího“. Roli získal mladý Ganesh Kumar, číšník, který pracoval v hotelu v Madrasu.

Role Marianny Guillonk, Sandokanovy milenky, byla svěřena Carole André, s níž Sollima již před lety navázal kontakt při svém filmovém debutu, westernu Faccia a faccia (1967). Podle režiséra měla Carole „správný kosmopolitní šarm“, mimo jiné i proto, že byla „dcerou Gaby André, francouzské divy, a Američana Eliho Smithe, který byl něco jako gangster“. Sollima se postavil proti produkci, která naopak dělala vše pro to, aby prosadila italskou herečku. Ačkoli Sollima zpočátku uvažoval o Helmut Griem, nakonec tuto roli svěřil Adolfu Celimu. Režisér považoval zejména Celiho a Philippe Leroye za ideální volbu a označil je za „dva opravdové dobrodruhy“ (Sollima zjevně narážel na Celiho brazilskou minulost a Leroyovu minulost v cizinecké legii, kde bojoval jak v Indočíně, tak v Alžírsku). Sal Borgese měl hrát Kammamuriho, ale byl propuštěn, když byla tato postava ze scénáře vynechána. Herec však tuto roli ztvární ve filmu La tigre è ancora viva: Sandokan alla riscossa!, který byl natočen o několik let později.

Místa natáčení Po dvou letech příprav začalo hlavní natáčení v červenci 1974 a trvalo osm měsíců.Sandokan, Dick Cougar, 23. června 2015 Nevyskytly se žádné zvláštní komplikace, kromě určitých obtíží s hledáním natáčecích lokací. Původně se předpokládalo natáčení na Borneu, kde se odehrávají Salgariho příběhy, ale území bylo shledáno příliš „nepříjemným“. Sollima proto přesunul štáb do bezpečnějších a přístupnějších oblastí, jako jsou Indie, západní Malajsie a Thajsko. Podle Sollimy: „Palác Jamese Brookea (Sarawak), který ve skutečnosti představuje Astanu v Kuchingu, poměrně zchátralý, se nacházel v Trivandrumu (Thiruvananthapuram), hlavním městě Kerala, na samém jihu Indie, tedy sultánův palác s velmi kuriózní architekturou, téměř celý z vyřezávaného dřeva, s velmi malajskou atmosférou.“ Exteriéry vrcholu Sarawak byly zrekonstruovány díky důmyslnému využití některých záběrů slavných pevností Golconda a Bhongir. Hledání ostrova, na kterém by se měl odehrávat příběh Mompracemu, proto stálo režiséra i technický štáb čas a úsilí; Sollima dokonce prohlásil, že prozkoumal různé ostrovy (ostrov Keramàn a ostrovy Langkaw), než našel ten správný (Kapas, ostrov, který je místy skalnatý a místy bohatý na pláže a palmy a který dříve sloužil jako skutečné útočiště pirátů). Hledání Labuanu: Sollima řekl: „Filmový Labuan vzešel z indo-malajské koláže. V Malajsii se totiž nachází jen velmi málo stop z období anglické kolonizace, které byly spíše vymazány stopami současné ‚amerikanizace‘. ‚Přírodu‘ Labuanu, tedy malajskou, stoprocentně autentickou, jsme našli, ale civilizovanou, ‚anglickou‘ část jsme museli hledat v Indii: vilu lorda Guillonka, velký park, buš, kde se odehrává lov na tygry. Pak samozřejmě tygři a sloni a „mahuti“, tedy sloní vodci, a některé scény, v nichž bylo zapotřebí mnoho „sipahi“, tedy indických žoldáků Východoindické společnosti – to vše jsme našli v Madrasu (Čennai), hlavním městě Tamilnádu, v jižní Indii“.Raiola, s. 14. Vila lorda Guillonka byla napodobena bungalovem Blavatsky v Madrásu, pojmenovaným na počest jeho bývalé majitelky, slavné filozofky a teosofky Madame Blavatsky.

„Vzdušný“ souboj mezi Sandokanem a tygrem natočil Sollima s pomocí stejného týmu, který později dohlížel na speciální efekty ve filmu Superman režiséra Richarda Donnera. Jednoho dne v Indii režisér natočil skok tygra, jindy v Londýně skok kaskadéra Bediho. Poté díky speciálním efektům propojil tyto dvě sekvence při střihu tak, aby se časově shodovaly.

Propagace a distribuce Série Sandokan měla být dodána stanici RAI 31. srpna 1975 a následně odvysílána v listopadu téhož roku. Kvůli dlouhému soudnímu sporu se společností Titanus však byla televizní premiéra odložena na začátek roku 1976. Sollima požádal RAI, aby odložila uvedení seriálu, aby mohl mít premiéru v barevném vysílání, ale nakonec byl Sandokan odvysílán v černobílém provedení, přestože byl natočen v barvě. Vysílání proběhlo bez větší publicity; první díl byl totiž odvysílán 6. ledna 1976 mimo plán namísto pořadu „Un colpo di fortuna“ a bez obvyklého oznámení v Radiocorriere TV. Přesto si seriál „Sandokan“ získal velký ohlas u diváků. Šest dílů (vysílaných od 6. ledna do 8. února 1976) zhlédlo 27 milionů lidí, což byl historický rekord italské televize.