náhled|Český král Jiří z Poděbrad náhled|Královská hodnostní koruna. Užívala jí jen království vzniklá v 19. století, starší monarchie, např. česká, měly v erbu korunu v její reálné podobě|alt=KonigKrone.png Král je panovnická hodnost (latinsky rex, řecky basileus) mužského rodu. V monarchiích jde o druhou nejvyšší panovnickou hodnost po císaři.The Title of Emperor Král je zpravidla nezávislý panovník většinou národního státu, existuje a existovaly však vždy výjimky ve státech jako Svatá říše římská, Německé císařství, Bulharsko, Rusko nebo Uganda.
Královna
Ženskou variantou je královna, může se jednat o manželku krále (někdy speciálně označována , královna manželka), anebo se může jednat o samostatnou panovnici, např. Viktorie, Isabela II. atd., anglicky Queen regnant).
Poněkud zvláštní případ je Marie Terezie, jež byla faktickou císařovnou, tj. římskou královnou, ale formálně byl císařem její manžel František I. Štěpán Lotrinský (odtud rod habsbursko-lotrinský), protože žena byla pro kurfiřty nezvolitelná.
Manžel královny Manžel takové královny může mít titul např. prince-manžela, prince-regenta nebo krále manžela (jure uxoris), což bylo běžné hlavně dříve, když ženy samy nevládly, zatímco v moderní době se titul krále manžela užíval jen ve Skotsku (František, Jindřich Stuart), Portugalsku (Petr III., Ferdinand II.) a Španělsku (František I.). Takový případ prince-manžela bylo možné nalézt ve Velké Británii, které vládla královna Alžběta II. a její manžel byl zván princ Philip, vévoda z Edinburghu. Ať se jedná o krále nebo prince manžela, většinou takový královský manžel nedisponuje téměř žádnou mocí a většinou zastává maximálně funkci regenta.
Královské insignie náhled|Dánská královská koruna Královské insignie, odznaky královské moci, jsou označovány jako regálie (sg. regale). Nejdůležitější královskou insignií je koruna, jejíž slavnostní vložením na hlavu je ústředním aktem korunovace, obřadního přijetí pretendenta za krále. Dalšími insigniemi jsou žezlo a jablko, které s korunou tvoří korunovační klenoty, korunovační plášť podšitý hermelínem a trůn (stolec, solium). Královské insignie bývají doplněny také zbrojí: meči, sekerami, štíty, luky s toulci a podobně.
Jedinečnost královských insignií vyjadřuje jedinečnost a nadřazenost panovníkova postavení jako jediné osoby povolané zaujmout místo krále.
Oslovení Králům (a královnám) přísluší oslovení (titul) Veličenstvo, ostatním členům královského rodu pak královská Výsost. Vzdálenějším příbuzným krále pak většinou jen Výsost. Pokud je král zároveň císařem, přísluší mu titul císařské a královské Veličenstvo, ostatním členům císařského rodu pak císařská a královská Výsost (např. pruští Hohenzollernové a habsbursko-lotrinská dynastie).Panovnické a šlechtické hodnosti a tituly
Etymologický původ Výraz, kterým východoevropské – slovanské jazyky, baltské jazyky a maďarština – označují krále, vznikl pravděpodobně zdruhověním jména franského panovníka Karla Velikého. Podobně jako zdruhověním Caesarova jména vzniklo slovo císař a car.
Původ termínu Pojem sám je v Evropě převzat z antické tradice (rex, basileos), kde má obecný význam vladař, vládce. V Římě šlo o vládce před vznikem republiky a terminologicky na to navázal papež při udělování titulů vladařům. Tak se zachovalo v románských jazycích (rei, roi, regina, regio). V germánských jazycích vznikl příslušný výraz ze starogermánského slova kon resp. koning, znamenajícího vznešený. Od tohoto germánského slova je i slovanské „kníže“, původně stejného významu, tj. suverén státu. Později ale byl u Slovanů jeho význam zpochybňován a podřazen právě úrovni krále, vladaře potvrzovaného vyšší, větší autoritou papeže resp. císaře. Perské slovo šáh pochází z médského pojmu chšájathija, což znamená vyznamenaný vládou. Egyptský pojem farao pochází ze slov Per-Aa, tj. velký dům; původně označoval královský palác, teprve později byl použit jako panovnický titul.
Antika a starověk V antickém Řecku se střídala období monarchie a demokracie. Nejznámějším panovníkem byl Alexandr Veliký. V antickém Římě byla po většinu jeho historie monarchie zakázána ve prospěch demokracie. Poslední etruský král (Lucius Tarquinius Superbus) byl z Říma vyhnán roku 509 př. n. l. Až do založení císařství za Octaviana Augusta byl Řím republikou a formálně i téměř celé císařské období. Takový stav je obecně běžný: vládne král, který je volený, byť často jen formálně, jako je to v moderních prezidentských autoritativních státech. A naopak, leckdy král vládne jen formálně, ale fakticky rozhoduje parlament, jako v ústavních monarchiích, resp. sněm šlechty ve šlechtické republice. O Germánech Tacitus uvádí, že také jejich kmenové zřízení bylo jakýmsi kompromisem mezi monarchií a republikou.
Ve starověkém Orientě se stalo království nejrozšířenější formou vlády. Peršanům, Chetitům a Sumerům vládli velekrálové a jim podřízení „malokrálové“ („podkrálové“). Moc v Sumeru později převzali severní sousedé, Akkadové. Také v ostatních královstvích se často chopily moci dříve podřízené národy (např. v Egyptě Núbijci). V Egyptě byl král (faraon) nejvyšším náboženským hodnostářem, potomkem bohů a božským vtělením. Téměř všechna tato království byla zničena Alexandrem Velikým při jeho válečných výbojích. Po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla na menší státní útvary (ovládané jeho bývalými vojenskými veliteli), z nichž nejdelší trvání měly Seleukovská a Ptolemaiovská říše.
Středověk Ve středověké střední a západní Evropě (pod vlivem Germánů) měli právo udělovat královský titul (často dědičně, ale vyskytovaly se i výjimky) římsko-němečtí císařové a v zemích nepodléhajících císařům papežové – Polsko, Anglie atd.
Již roku 481 se stal prvním franským králem Chlodvík I., nešlo ale zatím o dědičnou monarchii, v tu se Francie změnila až na počátku 13. století.
Přibližně okolo roku 925 získal údajně od papeže Jana X. (dědičný) královský titul chorvatského a dalmatského krále (rex Croatorum et Dalmatium) tehdejší chorvatský kníže z rodu Trpimírovců Tomislav I. Nedlouho po něm získal roku 1000 apoštolskou královskou korunu z rukou papeže Silvestra II. (a se souhlasem císaře Oty III.) uherský kníže z rodu Arpádovců Štěpán I. V sousedním Polsku se piastovský kníže Boleslav Chrabrý roku 1025 nechal v Hnězdně korunovat polským králem, z příkazu nového papeže Jana XIX., zato však bez souhlasu nového císaře Konráda II. (polské království se od té doby považovalo za papežské léno a nemělo ani účast na volbě císaře, byť se císařství někdy podřizovalo).
Roku 1033 se součástí Svaté říše římské stalo Burgundské království, od té doby tvořila říši tria regna (tři království); Německo, Itálie a Burgundsko. Panovník, který byl řádně zvolen německým králem, měl nárok být korunován římským císařem a také italským králem (železnou korunou Langobardů) a burgundským (arelatským) králem. Posledním arelatským králem byl Karel IV., který roku 1378 daroval Burgundské království francouzskému korunnímu princi Karlovi (budoucímu králi Karlu VI.). Prvním italským králem byl již roku 781 korunován Karel Veliký.
Z českých panovníků získal jako první titul krále Vratislav II., kterému ho pro jeho osobu propůjčil císař Jindřich IV. roku 1085. Dědičný královský titul získal Vladislav II. od císaře Fridricha I. Barbarossy v roce 1158, jeho potomci však pro odpor římsko-německých císařů nemohli užívat královského titulu. Opětovně a definitivně získal královský titul až Přemysl Otakar I. v roce 1198, kdy byl korunován z příkazu římsko-německého krále Filipa Švábského. Definitivní dědičnost a primogenituru (agnatickou) zaručila českým králům v roce 1212 vydaná Zlatá bula sicilská.
Vznik katolických království na Pyrenejském poloostrově Už v roce 824 bylo utvořeno tzv. Pamplonské a později Navarrské království, kdy tamní baskický vůdce Íñigo Arista získal titul pamplonského krále a ukončil nadvládu Franské říše. Roku 1513 zabrala Kastilie jižní část, severní část zůstala nezávislá do roku 1589, kdy byla zřízena personální unie s Francií, tato severní část byla roku 1620 připojena k Francouzskému království. V roce 910 bylo vytvořeno sousední Leónské království, ze kterého se v roce 1035 oddělilo nezávislé Kastilské království, které ale bylo v roce 1301 sloučeno s Leónem do království Kastílie-León. Mezitím se ale od Leónského království odtrhlo Galicijské (v letech 1060–1071) a Portugalské (1139) království. Ve stejném roce jako Kastilské království (1035) bylo vytvořeno Aragonské království. Jak byla k Aragonskému království postupně připojována další území, získal tento útvar, kterému vládl aragonský král, označení Aragonská koruna.
Roku 1128 vyhlásil portugalský hrabě Alfons I. Dobyvatel (1107–1185, vnuk krále Alfonse VI. Kastilského) nezávislost svého hrabství na Leónském království, s nímž musel svést několik bitev. Nakonec po vítězství v bitvě u Ourique byl 26. července 1139 vojskem provolán za portugalského krále. V roce 1469 se dědička Kastilsko-leónského království Isabela Kastilská vdala za dědice Aragonského království Ferdinanda II. Aragonského, čímž byl položen základ sjednocení Španělska (Kastilské a Aragonské koruny); to dovršil jejich vnuk Karel I. v roce 1516, kdy bylo pod jeho vládou utvořeno jednotné Španělské království.
Další evropská království Anglické království postupně vznikalo od roku 829 ze sedmi anglosaských království, jedním z prvních králů vládnoucích nad téměř celým územím budoucí Anglie se stal Ecgberht. Od roku 1603 bylo Anglické království v personální unii se Skotským královstvím, které vzniklo roku 843. Prvním skotským králem byl Kenneth Mac Alpin, který také Skotsko sjednotil. Anglie a Skotsko se spojily v roce 1707. Roku 1541 nechal anglický král Jindřich VIII. povýšit Irské lordství na království, a tak se stal prvním irským králem. Jako hlava anglikánské církve totiž odmítl uznat svrchovanost katolické církve nad Irskem. Samostatné Irské království existovalo až do sloučení s Královstvím Velké Británie, s nímž roku 1801 vytvořilo Spojené království Velké Británie a Irska.
V Bulharsku se stal prvním králem (carem) Symeon I. v roce 917, on sám se ale rozhodl přijmout titul basileus (tedy císařskou hodnost) ve snaze vyrovnat se byzantským císařům. V roce 1908 přijal opětovně titul cara Bulharů kníže Ferdinand I. Bulharský, nyní již s královskou hodností. Prvním srbským králem (carem) se roku 1220 Štěpán Nemanić, jehož poté korunoval jeho bratr, sv. Sáva. Nazýval se králem Srbské (Rasské) a Pomořské země, Dukly a Travunie, Záchlumí a Dalmacie.
V roce 1130 založil sicilský hrabě Roger II. Sicilský (z normanské dynastie Hautevillů) Sicilské království. To bylo v roce 1282 kvůli tzv. sicilským nešporám rozděleno na ostrovní Sicilské království a pevninské Neapolské království. Ostrovnímu státu vládli střídavě římsko-němečtí císařové a aragonští/španělští králové nebo vedlejší větve jejich rodů. Od roku 1735 měla obě království opět společného panovníka a roku 1816 byla spojena do Království obojí Sicílie.
Stupnice hodností jednotlivých panovníků bývala ustanovena od papežů. V roce 1504 ji upravil papež Julius II. takto: římský císař, římský král, francouzský, španělský, portugalský, sicilský, anglický, skotský, uherský, navarrský, český, polský, dánský, kyperský král. Tato stupnice pokračovala vládnoucími kurfiřty a vévody.
Novověk V roce 1701 se stal korunovaným králem Fridrich I. Pruský, tehdejší braniborský kurfiřt a pruský vévoda. Králem se prohlásil se svolením římsko-německého císaře Leopolda I. a polského krále Augusta II. Silného, ale jeho titul zněl král v Prusku; až jeho vnuk Fridrich II. Veliký v roce 1772 změnil titul na pruského krále. Posledním korunovaným pruským králem byl Vilém I. Pruský, jeho vnuk Vilém II. Pruský byl posledním pruským králem vůbec (a zároveň německým císařem).