Bazilika svatého Nazaria a svatého Celsa v Carcassonnu ( ) je významný římskokatolický kostel uvnitř opevněného středověkého města (Cité) v Carcassonne v departementu Aude v regionu Okcitánie ve Francii. Tato bývalá katedrála byla roku 1898 papežem Lvem XIII. povýšena na baziliku minor. Chrám vznikal v průběhu několika století, konkrétně od 9. až do 14. století.
Historie Ostrogótské mýty, toledský koncil a arabská nadvláda v Septimánii (6.–10. století) Podle tradice sahají počátky první carcassonnské katedrály, zasvěcené svatému Nazariovi a svatému Celsovi (milánským mučedníkům usmrceným za vlády římského císaře Nerona), až do 6. století. Výstavba prý začala za vlády ostrogótského krále Theodoricha Velikého, který v letech 508 až 526 spravoval zdejší vizigótské království jako regent za nezletilého panovníka Amalaricha. Theodorich tehdy v zemi vojensky zasáhl a zastavil postup franských vojsk krále Chlodvíka I.
Moderní medievistika však vznik pevné církevní správy v Carcassonnu klade až do pozdější doby. Roku 589 se na významném III. toledském koncilu vizigótský král Rekkared I. zřekl ariánství a přestoupil ke katolické víře.
Na tomto koncilu je poprvé písemně doložen vůbec první carcassonský biskup Sergius. Teprve k tomuto datu se váže skutečná stavba prvního kamenného biskupského chrámu. Přesné umístění této původní vizigótské katedrály zůstává předmětem diskusí stavebních archeologů. Ti ověřují, zda tato nejstarší svatyně stála na místě nynější baziliky Saint-Nazaire, nebo se nacházela v místech kostela Notre-Dame – ať už přímo na akropoli Cité, nebo v podhradí (Bourg) na severní straně carcassonneského návrší.
Písemné prameny nezmiňují, co se s katedrálou dělo v roce 725, kdy celou Septimánii včetně Carcassonnu obsadila muslimská vojska Umajjovců. Poté, co město v roce 759 z rukou Arabů definitivně dobyl franský majordomus Pipin III. Krátký, nechal zdevastovaný chrám Saint-Nazaire podle tradice od základů znovu postavit sám císař Karel Veliký.
Vůbec první spolehlivá a nezpochybnitelná listina, která výslovně jmenuje carcassonnskou katedrálu pod patrociniem svatého Nazaria, pochází z roku 925, kdy biskupský stolec spravoval biskup Gimer.
Trencavelovská románská stavba (XI.–XII. století) Monumentální pískovcový plášť a jádro podélné lodi baziliky Saint-Nazaire vykazují čistě románský původ, přičemž nejstarší dochované části sahají do první poloviny 12. století. Stavba byla zahájena z podnětu mocného rodu Trencavelů, který tehdy vládl carcassonneskému vikomtství. Nový, výrazně prostornější románský chrám pohltil plochu dřívější karolinské svatyně, po níž se v nadzemním zdivu nedochovaly žádné stopy. Základní kameny budoucího presbytáře osobně posvětil papež Urban II. dne 11. června 1096. Tato první stavební fáze byla zaměřena na vyzdění původního románského chóru a obvodové apsidy.
Z této nejstarší trencavelovské fáze z let 1096–1110 se do současnosti dochovalo několik prvků. Dva mohutné východní svazkové pilíře hlavní lodi, které vymezovaly hranici s původním, dnes již zaniklým románským kněžištěm, suterénní krypta, kterou archeologové objevili pod nánosem sutin v roce 1857; její zdivo z velkých kvádrů dokazuje, že jde o pozůstatek ještě starší předrománské stavby, a půdorys této krypty, který přesně kopíruje tvar zaniklé románské apsidy.
Kolem poloviny 12. století byla na těchto základech vyzděna současná robustní románská loď, řešená jako halové trojlodí o šesti klenebních polích. Prostor vyniká mimořádnou pevností: hlavní loď je zaklenuta hrotitou valenou klenbou na mezilodních pasech, zatímco obě boční lodě mají čistou románskou půlkruhovou valenou klenbu. Tento specifický systém převzal carcassonneský mistr podle vzoru opatského chrámu v klášteře Alet; vykazuje přísné, rytmické střídání válcových sloupů a čtvercových pilířů s přisazenými polosloupy. Klenby všech tří lodí se nacházejí v téměř shodné výškové úrovni. Pokročilá profilace sloupových hlavic u obou dochovaných východních pilířů však dokazuje, že původní trencavelovský projekt z roku 1096 předpokládal klasické bazilikální uspořádání s bočními loděmi výrazně nižšími, než je loď hlavní.
Bazilika byla poškozena během obležení Carcassonnu v roce 1209 v rámci albigenské křížové výpravy. Křižácké vojsko Simona IV. z Montfortu tehdy pro naléhavé zpevnění městských hradeb vytrhalo velké množství kamene, které získalo kompletní demolicí kapitulního refektáře, velkého biskupského sklepa a stájí katedrální kapituly. Teprve v roce 1215 začal nový biskup Guy des Vaux-de-Cernay tyto obrovské škody napravovat: vzdal se třetiny veškerých biskupských desátků, které mu odváděly farní kostely v diecézi, aby z tohoto fondu nechal refektář i kapitulní sklep postavit znovu. Tyto finanční dary musely být episkopátem znovu potvrzovány v letech 1228 a 1232, což dokazuje, že obnova zničených křídel křížové chodby trvala celá desetiletí.
V průběhu roku 1259 biskup Guillaume Radulphe rozšířil kapitulní areál až k veřejné uliční čáře u městské brány Porte du Razès. Přímo v tomto prostoru nechal pro chudé vybudovat velký kapitulní špitál se samostatnou špitální kaplí, v níž byl po své smrti pohřben. Celá tato románská podélná loď byla během následných gotických přestaveb chrámu ve 14. století ušetřena a ponechána v intaktním stavu. V celkovém kontextu francouzské středověké architektury tak vytváří jeden z nejúchvatnějších a slohově nejostřejších kontrastů mezi románským asketickým západem a gotickým proskleným východem baziliky Saint-Nazaire.
Gotické rozšíření chrámu (13.–14. století)
Geopolitický charakter regionu se radikálně proměnil v únoru 1224, kdy Amaury VII. z Montfortu podstoupil francouzskému králi Ludvíkovi VIII. veškerá území dobytá jeho otcem Simonem z Montfortu během křižáckých tažení. Po koncilu v Bourges a zasedání pařížského parlamentu v lednu 1226, která definitivně vyvlastnila toulouského hraběte Raimonda VII., král oficiálně přijal kříž proti albigenským. Následný podpis pařížské mírové smlouvy v roce 1229 zajistil francouzské koruně přímé vlastnictví veškerých držav carcassonnského vikomta Raimonda II. Trencavela, což staveništi přineslo novou kapetovskou suverenitu.
V průběhu roku 1267 carcassonnský biskup Bernard de Capendu spolu s katedrální kapitolou oficiálně požádal krále Ludvíka IX. Svatého o povolení zbourat starý románský závěr a rozšířit gotický chór a příčnou loď. Dne 7. listopadu 1269 adresoval panovník carcassonnskému senešalovi písemný mandát, kterým kapitule povolil zabrat část veřejné ulice pro novostavbu transeptu pod podmínkou, že církev postoupí stejný výměr vlastních parcel pro adekvátní rozšíření uliční čáry na protilehlé straně.
thumb|Exteriér gotického chóru baziliky Saint-Nazaire v Carcassonnu na počátku 20. století; zachycuje vznosnou architekturu pokročilé francouzské radiální (plaménkové) gotiky.
Tento gotický projekt vyžadoval velké množství finančních prostředků, což biskup Bernard de Capendu vyřešil reorganizací kapitulních příjmů. Synodální stanovy z roku 1270 uložily všem osobám sepisujícím závěť povinnost odkázat pevně stanovenou část majetku na stavební huť v závislosti na jejich finančních možnostech. V roce 1291 poskytl stavbě významnou pomoc papež Mikuláš IV., který vydal bulu udělující odpustky všem poutníkům, kteří carcassonnskou svatyni osobně navštíví během svátku a doprovodného oktávu patronů svatého Nazaria a svatého Celsa. Následně v dubnu 1298 biskup Pierre de La Chapelle-Taillefert určil, že ve prospěch stavebního fondu propadne třetina příjmů konfiskovaných farním kněžím z důvodu porušení církevního kánonu rezidence (trvalého pobytu na farách), přičemž pro sběr darů bylo ve městě založeno specializované zádušní bratrstvo.
Milníky stavby gotické katedrály: Zbourání románského chóru (1269): Původní románský východní závěr z konce 11. století byl kompletně stržen. Radiální gotická expanze (1269–1330): Na uvolněném staveništi vyrostl vznosný gotický transept a chór ve slohu pařížské radiální gotiky, která se vyznačuje výraznou vertikalitou, štíhlými příporami, bohatou sochařskou výzdobou a vitrážemi, které se řadí k nejkrásnějším v jižní Francii. Mecenášství Pierra de Rochefort: Výstavbu vnitřního sochařského dekoru a dokončení kleneb z osobních fondů uhradil biskup Pierre de Rochefort, jehož rodové erby dodnes zdobí svorníky v chóru, apsidě i v jižním rameni příčné lodi, zatímco v severní boční kapli se nachází jeho monumentální gotické kamenné mauzoleum. Erbovní výzdoba Pierra Rodiera: Protilehlá velká kaple jižního traktu v sobě uchovává rodové znaky jeho nástupce, významného carcassonnského biskupa Pierra Rodiera.
Francouzský architekt a restaurátor Eugène Viollet-le-Duc na základě průzkumu zdiva ověřil, že na stavbě radiálního gotického celku baziliky se vystřídali dva hlavní architekti. První z nich, kterého najal biskup Bernard de Capendu, navrhl celkový půdorysný a stavební rozvrh. Druhý mistr, kterého kolem roku 1290 vybral biskup Pierre de la Chapelle, zrealizoval složité gotické klenby nad bočními kaplemi a nad celým východním prostorem příčné lodi. Detaily tehdejších konstrukčních řešení, kamenické práce a geometrie kružeb dokazují, že oba tito anonymní gotičtí mistři pocházeli z královské huti v Paříži, odkud do jihofrancouzského prostředí přinesli lehkost a vytříbenou eleganci dvorského slohu oblasti Île-de-France.
Sekularizace kapituly, ztracené zázemí a povýšení na baziliku (18.–19. století) Až do konce 18. století sloužila katedrála Saint-Nazaire jako hlavní církevní a společenské centrum celého Carcassonnu. Na sklonku starého režimu udržovala zdejší bohatá katedrální kapitula rozsáhlé hudební těleso, jehož stálými členy placenými z prebend byli hlavní varhaník, regenschori a nejméně pět chlapeckých zpěváků.
Tento rozkvět ukončila Velká francouzská revoluce. Během roku 1790 byla kapitula nuceně zrušena, její majetek vyvlastněn a církevní život sekularizován. V roce 1801 byl chrám bulou papeže Pia VII. zbaven hodnosti carcassonnské katedrály a biskupský stolec byl přenesen do dolnoměstského kostela svatého Michala (église Saint-Michel), který se nacházel v podhradní bastidě mimo hradby Cité. Tento přesun probíhal souběžně s krizí, během níž civilní obyvatelé hromadně opouštěli horní opevněné město a stěhovali se do lépe přístupného podhradí. Jako částečné zadostiučinění udělil chrámu Saint-Nazaire v roce 1898 papež Lev XIII. titul baziliky minor.
V sousedství chrámu po celá staletá existoval rozsáhlý areál kanovnických budov, v nichž žili členové kapituly. Tvořily ho východní křídlo - klenutá kapitulní síň a nad ní společný dormitář (ložnice), jižní křídlo - velký společný refektář a na něj navazující kuchyně a západní křídlo - zásobovací sklepy, sklady a kapitulní stáje.
Kompletní soubor těchto cenných středověkých budov byl po revoluci v roce 1792 zdemolován. Stejný osud postihl i gotickou křížovou chodbu, která přiléhala k jižní obvodové stěně baziliky. Celá tato uvolněná plocha byla v roce 1908 zastavěna a přeměněna na městský amfiteátr – otevřené divadlo pod širým nebem, které bylo v roce 2016 slavnostně přejmenováno na Divadlo Jeana Deschampse.
Přestože církevní dekrety formálně přenesly sídlo diecéze již v roce 1801, z hlediska praktického chodu farní komunity fungoval chrám Saint-Nazaire jako carcassonnská katedrála de facto až do úplného závěru roku 1803.
Moderní památková sanace (19.–21. století)
Puristické restaurátorské zásahy architekta Eugèna Viollet-le-Duca v průběhu 19. století zásadním způsobem změnily vnější vzhled baziliky, vnitřní prostor si však zachoval svou autenticitu. V interiéru se v harmonii spojují dva odlišné slohové světy – strohá románská architektura a vznosná radiální gotika – což dává vyniknout sochařské výzdobě, figurálním hlavicím sloupů a cennému vybavení. Obvodové stěny jsou proraženy velkými gotickými okny s vitrážemi ze 13. a 14. století, které s vysokou uměleckou úrovní zobrazují novozákonní výjevy ze života Ježíše Krista a sbor svatých apoštolů.