Kolegiátní kostel svatého Martina v Candes-Saint-Martin ( ) je bývalý kolegiátní a současný farní kostel na západě francouzského departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire. Stavba je považována za druhý nejkrásnější církevní objekt v historickém kraji Touraine, hned po katedrále svatého Gatiena v Tours. Jako významná národní památka byla budova zapsána na historicky první francouzský seznam historických památek již v roce 1840, a to na základě inspekční cesty spisovatele a tehdejšího vrchního inspektora památek Prospera Mériméeho z roku 1836. Od dob Velké francouzské revoluce sice chrám ztratil oficiální status kolegiátního kostela, toto označení však v běžné mluvě přetrvává.

Stavebně-historický vývoj

Původní oratorium a vznik kapituly (4.–11. století) První svatyni zasvěcenou svatému Mauriciovi založil na strategickém soutoku řek Loira a Vienne sám svatý Martin z Tours. Šlo o jednu z prvních venkovských farností, které v tomto kraji založil a v níž v listopadu roku 397 zemřel. Přestože mniši z Tours jeho tělo vzápětí převozili do svého města, stalo se Candes okamžitě vyhledávaným poutním místem, a to i bez přítomnosti světcových ostatků. K roku 1050 je zdejší kostel v písemných pramenech poprvé výslovně zmíněn jako kolegiátní; při tehdejší kapitule působilo dvanáct kanovníků.

Gotická novostavba a válečné útrapy (12.–16. století) Poté, co původní starý kostel zchátral, byla od roku 1175 do poloviny 13. století vybudována současná stavba. Stavební huť výrazně ovlivnil specifický styl gotiky francouzského západu (tzv. anjouovská gotika). Chrám vyniká mimořádně bohatým sochařským a figurálním dekorem v interiéru a na příčné lodi.

Mezi hlavní architektonické a historické milníky této etapy patří: Monumentální severní předsíň: Bohatě zdobený hlavní vstup do chrámu, který se otevírá na severním boku lodi. Pevnostní prvky (15. století): Po zkušenostech ze stoleté války byl kostel dodatečně opevněn obrannými prvky, střílnami a cimbuřím, čímž se stal jedním z mála opevněných kostelů v Touraine. Hugenotské války: Během náboženských válek v letech 1562 a 1568 interiér kostela vydrancovali protestanti, což vedlo k poškození mobiliáře i sochařské výzdoby.

Zemětřesení, puristická obnova a moderní výzkum (17.–21. století) V novověku stavbu postihla dvě ničivá zemětřesení. Zemětřesení v roce 1711 způsobilo vážné trhliny v nosném zdivu a poškodilo klenby. Zemětřesení v roce 1840 těžce zasáhlo statiku transeptu a vynutilo si okamžitou státní památkovou intervenci.

Přírodní katastrofy vyvolaly potřebu rozsáhlých oprav. Puristické rekonstrukce prováděné ve druhé polovině 19. století však vyvolaly ostrou kritiku tehdejších historiků, kteří tyto necitlivé zásahy do středověké substance označili za památkový vandalismus.

Komplexní stavebně-historický a archeologický výzkum této mimořádně složité stavby pokračuje i na počátku 21. století. Studium ztěžuje nedostatek spolehlivých písemných pramenů a skutečnost, že se jednotlivé stavební fáze v prostoru i čase těsně prolínají a překrývají. Vedle samotné budovy podléhá nejvyšší movité památkové ochraně také hlavní barokní oltář s tabernáklem, soubor obrazů, soch a historický zvon.

Poloha náhled|left|Plán středověkého osídlení Candes ve 13. století s vyznačením fortifikací a hlavních budov na pozadí moderní uliční sítě. Obec Candes-Saint-Martin se nacházela na historické hranici římských správních celků (civitates) Turonů, Andekavů a Piktonů. Právě zde, v místech osídlených již od dob raného římského císařství, založil tourský biskup svatý Martin v poslední čtvrtině 4. století jednu z prvních venkovských farností. Tato strategická poloha byla nepochybně hlavním důvodem, proč se Martin rozhodl postavit kostel právě zde.

Samotná vesnice je vybudována na levém břehu řeky Vienne a následně Loiry, přímo v místě jejich soutoku. Lokalita těžila z těsné blízkosti významné obchodní a komunikační trasy vedoucí podél Loiry. Tato cesta má pravděpodobně antický původ, neboť je zaznamenána na slavné Peutingerově mapě. Candes je v této souvislosti jednou z možných lokalit antické stanice Robrica, jejíž přesné umístění však není spolehlivě doloženo.

Význam úseku cesty mezi Tours a Candes výrazně vzrostl v poslední čtvrtině 5. století za biskupa Perpetua, který dal podnět k rozvoji masivních svatomartinských poutí. Do Candes ústily i další dvě historické cesty – jedna vedoucí podél řeky Vienne a druhá směřující z Loudunu na sever.

Urbanismus a orientace stavby Zástavba obce je topografií terénu rozdělena do dvou částí. Severní část se nachází v nížině pod svahem, sevřená mezi silnicí a říčním břehem, zatímco jižní část je vystavěna jižně od silnice na systému přírodních teras na úpatí svahu.

Samotný kolegiátní kostel stojí na první z těchto upravených teras a vyvýšeně dominuje silnici. Kvůli stísněným podmínkám a přirozeným geomorfologickým limitům svahu není stavba orientována striktně ve směru východ-západ. Její chór směřuje k jihovýchodu, paralelně s vrstevnicemi terénního reliéfu. Ve středověku se chrám nacházel přibližně uprostřed prostoru uzavřeného městskými hradbami.

Historie

Období před vznikem současné kolegiátní stavby náhled|Smrt svatého Martina. Freska v kryptě kaple sv. Martina v Assisi, kolem roku 1325. Biskup svatý Martin přijel do Candes, aby zde urovnal spor mezi duchovními své diecéze. Oslaben vysokým věkem (bylo mu tehdy 81 let) zde dne 8. listopadu 397 zemřel. Dům, v němž skonal, se stal již od 5. století vyhledávaným poutním místem a podle dochovaných zpráv se zachoval až do 12. století. Poutníci tehdy uctívali světcovu památku v původním kostele, který Martin zasvětil svatému Mauriciovi. Tento starý chrám stál v Candes ještě v průběhu 12. století; jeho přesná poloha není známa, předpokládá se však, že se nacházel jižně od dnešního kolegiátního kostela svatého Martina.

Až do poloviny 9. století zajišťovali duchovní správu kostela mniši z převorství, které rovněž založil svatý Martin. Teprve poté je nahradil sbor (kolegium) dvanácti kanovníků, poprvé spolehlivě doložený kolem roku 1050, čímž byl kostel svatého Mauricia povýšen na kolegiátní.

Tato změna statusu byla pravděpodobně vynucena církevním zákazem, podle kterého řeholní duchovní (mniši) nesměli být v trvalém a přímém kontaktu s neustále rostoucím počtem laiků a poutníků přicházejících do chrámu. Původní kostel i Martinův úmrtní dům však během 12. století zchátraly a v roce 1175 byly zbořeny, případně zcela opuštěny. Výstavba nového kolegiátního kostela, tentokrát již zasvěceného přímo svatému Martinovi, se tím stala nezbytnou. Práce na novostavbě již probíhaly, když Candes od 25. dubna 1181 navštívil mnich Guibert-Martin z Gembloux, jak sám výslovně uvedl v dopise kolínskému arcibiskupovi Filipovi z Heinsbergu.

Vedle těchto čistě kanonických a materiálních důvodů mohl hrát roli při zahájení velkolepé stavby také mocenský boj v církevních kruzích. Tourský arcibiskup Bartoloměj z Vendôme, který úřad zastával od roku 1174, čelil situaci, kdy významná svatomartinská místa v samotném Tours postupně přešla pod cizí kontrolu – tamní pohřební baziliku ovládala kapitula svatého Martina a klášterní areál zase opatství de Marmoutier de Tours. Arcibiskup mohl touto monumentální novostavbou v Candes sledovat posílení a demonstraci své vlastní přímé autority nad třetím nejdůležitějším místem diecéze spojeným s kultem svatého Martina.

Výstavba ve 12. a 13. století Až do poloviny 20. století se v odborné literatuře běžně objevovala hypotéza, že výstavba kolegiátního kostela probíhala ve dvou jasně oddělených etapách – nejprve chór s příčnou lodí (transeptem) a teprve ve druhé fázi hlavní loď s monumentální předsíní. Tuto teorii však moderní výzkumy opustily, neboť skutečná chronologie stavby se ukázala jako mnohem složitější.

Stavební práce totiž nepostupovaly lineárně; v již dokončených částech budovy docházelo k rozsáhlým strukturálním úpravám a přestavbám souběžně s tím, jak se v jiné části staveniště teprve vyzdívaly nové konstrukce. Celá novostavba přesto vznikla během pouhých několika desetiletí, což je vzhledem k celkovému rozsahu a významu tehdejšího staveniště mimořádně krátká doba.

Chór a příčná loď náhled|Vstup do kaple svatého Martina v Candes-Saint-Martin. Stavební práce byly zahájeny v prostoru chóru (kněžiště). Jako první byla pravděpodobně vybudována kaple v severní boční apsidě, nazývaná kaple svatého Martina. Ta podle tradice stojí přímo na místě úmrtního domu svatého Martina. Při její stavbě byly využity základy starší budovy, jejíž stáří, povaha ani přesná funkce však nejsou spolehlivě doloženy – mohlo se jednat o původní kostel.

Masivní zdivo, ve kterém je proražena přístupová chodba do kaple, by mohlo představovat spodní stavbu původní zvonice, tento názor však není mezi historiky obecně přijímán. Tento stavební blok navíc obsahuje sklepní prostory a patro, což ještě zvyšuje nejistotu ohledně jeho původního účelu.

V poslední čtvrtině 12. století následovala výstavba hlavní apsidy, jižní absidioly chóru a jižní kaple, která v novověku sloužila jako sakristie. Výzdoba chóru, která nese typické znaky anjouovské gotiky (gotiky francouzského západu), toto datování potvrzuje. V první čtvrtině 13. století stavba pokračovala severní kaplí (tzv. kaple Panny Marie), jež na severu přiléhá ke kapli svatého Martina, a vztyčením příčné lodi (transeptu) včetně její sochařské výzdoby.

Pochopení přesné chronologie této části kostela však komplikují četné stavební úpravy a přestavby, zejména v oblasti chórových absidiol, které probíhaly až do 18. století. V rámci těchto úprav byl mimo jiné dodatečně zvýšen transept, aby na něj mohly navázat vysoké klenby hlavní lodi.

Ukazuje se, že bohoslužby byly v kolegiátním kostele slouženy v provizorních podmínkách ihned po dokončení chóru a příčné lodi, tedy dlouho před úplným dostavěním hlavní lodi. Tento spěch nepřímo potvrzuje zprávy o celkově dezolátním a zchátralém stavu starého kostela svatého Mauricia, který musela nová svatyně co nejrychleji nahradit.

Hlavní loď náhled|Schematický plán původně zamýšlené podoby lodi kolegiátního kostela (návrh E.-R. Gisha). Po dokončení chóru a příčné lodi prošel celý projekt zásadní změnou. Na stavbu nastoupil nový stavitel, který zvolil jiné architektonické řešení, než s jakým se počítalo v původním projektu. Původně plánovaná loď měla mít stejnou výšku jako transept, byla by tedy nižší než ta současná, což si vynutilo výše zmíněné dodatečné zvýšení příčné lodi. Odlišná měla být také její šířka – boční lodě měly být užší než hlavní loď. To vysvětluje nepravidelnosti a stavební diskontinuity v místech napojení lodi na transept, jako je zkosení jižní obvodové zdi nebo nutné dodatečné vyrovnání linie pilířů na severní straně.

Historik umění E.-R. Gish v monografii z roku 1988, věnované výzdobě předsíně v Candes, rekonstruoval hypotetickou původní podobu chrámu. Podle jeho návrhu měl mít kostel loď s jednoduchými bočními loděmi, které byly užší než hlavní loď (počet klenebních polí nebyl určen), dále transept a kněžiště o jednom poli lemované dvěma kaplemi. Každá část chóru měla na jihovýchodě vrcholit vlastní apsidou a celková šířka chóru s kaplemi měla přesně odpovídat šířce lodi s bočními loděmi. Tato rekonstrukce je však pouze pracovní hypotézou založenou na stavebně-historickém průzkumu konstrukčních prvků, neboť žádné autentické plány původního středověkého projektu se nedochovaly.

Architektonická podoba lodi, která byla nakonec realizována, vykazuje silnou inspiraci katedrálou svatého Petra v Poitiers (halové uspořádání se třemi loděmi o stejné šířce), zatímco profilace architektonických článků připomíná chór katedrály svatého Juliána v Le Mans. Srovnání s těmito dvěma referenčními stavbami, jejichž stavební chronologie je spolehlivě doložena, činí vysoce pravděpodobným, že hlavní loď v Candes byla vybudována ve druhé čtvrtině 13. století.

Severní předsíň