Kostel svatého Herbota ( ) je římskokatolický farní kostel nacházející se ve vesnici Saint-Herbot na území obce Plonévez-du-Faou v departementu Finistère v regionu Bretaň ve Francii. Stavba je situována uprostřed typického bretaňského farního dvorce. Jako prvořadá národní architektonická památka podléhá nejvyššímu stupni státní památkové ochrany. Kostel představuje ojediněle kompletně dochovaný pozdně středověký církevní komplex s intaktně zachovaným vnitřním vybavením a uměleckým fondem ze 16. století.

Stavebně-historický vývoj

Původní poustevna, zkáza a novostavba (8.–14. století) Kostel stojí na místě, kde podle tradice v 8. století poustevnicky působil svatý Herbot (či Herbaud), který na kontinent přišel z Britských ostrovů. Herbot si v Bretani získal obrovskou posmrtnou úctu jako ochránce hovězího dobytka a rohatých zvířat. Díky tomuto specifickému kultu a přímé ochraně ze strany bretaňského vévodského rodu se místo stalo masivně vyhledávaným poutním centrem, což místní farnosti přineslo mimořádnou prosperitu.

Původní starobylý kostel byl kompletně zničen a srovnán se zemí během ničivé války o bretaňské dědictví v letech 1341–1364. K radikální gotické novostavbě současného chrámu kapitula přistoupila v roce 1389.

Stavební kampaně a rozkvět (15.–16. století) Na přelomu 15. a 16. století a v průběhu první poloviny 16. století prošel kostel sérií rozsáhlých stavebních úprav, které zformovaly jeho současnou siluetu. Především byla vztyčena reprezentační monumentální jižní předsíň a do západního průčelí byla vkomponována mohutná věžová zvonice. Dále byl kostel na severovýchodě rozšířen o přidruženou kapli svaté Barbory.

Architektonické styly a komparace Z hlediska dějin umění vykazuje architektura kostela svatého Herbota mimořádnou slohovou pestrost. Konstrukce lodi z konce 14. století je jedním z vůbec posledních dochovaných svědků takzvané architektonické školy v Pont-Croix. Vyznačuje se asymetrickým trojlodním uspořádáním s tesařským bedněným krovem, přičemž jednotlivé lodi jsou od sebe odděleny arkádami s téměř čistě půlkruhovým obloukem. Mladší stavební prvky, zejména jižní předsíň a vysoká věžová zvonice, čerpají přímou inspiraci z nejvýznamnějších sakrálních staveb tehdejší západní Bretaně 15. století – především z architektury katedrály svatého Corentina v Quimperu a ze slavné poutní baziliky v Le Folgoët.

Hlavní raritou interiéru je skutečnost, že si v úplnosti dochoval svůj autentický umělecký fond ze 16. století. Patří sem trojice velkých vitrážových oken ve východním závěru a kompletní řezbářské vybavení chóru (kněžiště), které tvoří bohatě zdobený chórový paraván (letner) a chórové lavice vyřezané pod přímým vlivem francouzské renesance.

Lokalizace Vesnice Saint-Herbot se rozkládá na jižním úbočí pohoří Monts d'Arrée v nadmořské výšce kolem 150 metrů.

Ve středověku byla tato lokalita klíčovým regionálním uzlem. Nacházela se totiž v těsné blízkosti strategického křížení dálkových obchodních cest vedoucích z Pleybenu do Huelgoatu a z Carhaix do Aber-Wrac’h. Kolem chrámu a přilehlého církevního prostranství, které dnes obklopuje samota, historicky fungoval pulzující urbanistický komplex – prostranství lemovaly velké kryté tržní haly, zájezdní hostinec a stál zde rozměrný panský dům vybavený vlastní soukromou kaplí svatého Jakuba. Severozápadně od chrámu dominovala opevněná kamenná rezidence představeného zdejšího převorství.

Podrobný stavební vývoj a historické milníky Původní církevní stavba, v níž byly uloženy relikvie svatého Herbota, pocházela pravděpodobně z románského období. Během války o bretaňské dědictví však kostel bezohledně vyplenila a těžce poškodila anglická vojska. Aby bylo možné zdevastovanou svatyni obnovit, udělil papež Urban VI. v roce 1389 speciální odpustky pro všechny dárce, kteří finančně přispějí na novostavbu kostela. Na financování se významnými dary a zřízenými rentami podílel celý bretaňský vévodský rod, od Jana V. až po královnu Annu Bretaňskou.

náhled|Celkový půdorys kostela: A. Západní věž s předsíní; B. Kaple svaté Barbory; C. Jižní předsíň; D. Letner (chórová přepážka); E. Sakristie. Gotická novostavba z konce 14. století byla v průběhu následujících staletí postupně rozšiřována o další architektonické prvky, které lze přesně datovat díky dochovaným nápisům na zdivu. V letech 1498–1509 proběhla výstavba monumentální jižní předsíně. V roce 1516 byly zahájeny práce na západním portálu a mohutné věžové zvonici. V roce 1545 proběhla výstavba přiléhající boční kaple svaté Barbory. Roku 1556 došlo k osazení tří velkých renesančních vitrážových oken v závěru, která zhotovil mistr sklenář Thomas Quéméner. 1558 byla dokončena přilehlá kostnice na východní straně jižní předsíně. V roce 1575 byla ztyčena monumentální kamenná kalvárie na prostranství před kostelem. V letech 1616–1619 došlo ke statickému zajištění a zpevnění obvodové stěny rovného závěru pomocí mohutných vnějších opěrných pilířů zakončených ozdobnými edikulami (lucernami).

V průběhu novověku byl kostel podřízen jako převorství řádu bosých karmelitánů z Rennes; poslední stálý sídelní převor zde zemřel v roce 1773.

V roce 1858 byl původní přístupový svah u severního portálu nahrazen monumentálním dvouramenným schodištěm ve tvaru podkovy. Toto kamenné schodiště pochází z areálu nedalekého zdemolovaného zámku Rusquec.

Inspekce Prospera Mériméeho a státní ochrana V roce 1835 navštívil Saint-Herbot spisovatel a generální inspektor historických památek Prosper Mérimée. Ten ve své zprávě vysoce ocenil zdejší vyřezávaný letner a velký dojem na něj udělala také jižní předsíň, o které zapsal: „Celkový dojem z této předsíně je nanejvýš uspokojivý a byla by ozdobou i pro leckterý významný městský chrám“.

Mériméeho intenzivní zájem vedl k tomu, že státní Ředitelství výtvarných umění poskytlo v letech 1845–1846 mimořádné záchranné dotace na opravu věžové zvonice, která byla prokazatelně nebezpečně staticky popraskaná již od roku 1774. Práce byly úspěšně dokončeny hned následujícího roku. V roce 1886 pak vyhlášená dílna rodiny Hucherů z Le Mans (atelier manceau) provedla generální restauraci starobylých vitráží a částečně je doplnila o chybějící panely.

Státní památková ochrana celého areálu zahrnuje tyto památky: Kostel (kaple): Byl prohlášen za prvořadou národní památku dne 29. ledna 1902. Monumentální kalvárie: Podléhá nejvyšší památkové ochraně od 2. února 1918. Farní dvorec: Celé vnitřní prostranství dvorce včetně obvodové kamenné ohradní zdi a historického stromoví je chráněno jako registrované památkové území od 9. května 1931.

V roce 1942 byl objekt oficiálně povýšen na samostatný farní kostel. V moderní éře prošla budova dvěma velkými restaurátorskými kampaněmi: v roce 1974 byly kompletně sanovány tesařské bedněné klenby a krovy a v roce 2002 byla generálně zrestaurována a staticky zajištěna západní věžová zvonice.

Exteriér

Celková kompozice a jižní průčelí náhled|left|Jižní průčelí kostela: zleva doprava se tyčí věžová zvonice s přilehlou kaplí, střešní vikýř, monumentální jižní předsíň a rovný závěr chrámu. Dvě hlavní historické fáze výstavby chrámu lze v exteriéru velmi zřetelně identifikovat podle radikálních rozdílů v charakteru řádkového zdiva. Prvotní stavba z konce 14. století je vyzděna z drobného, nepravidelného zdiva tvořeného modrou břidlicí, pískovcem a křemencem (kvarcitem). Kvalitní, přesně tesané žulové kvádry z lomů v Brennilis stavebníci použili pouze na nosné pilíře, ostění oken a nárožní armatury.

Pozdní dostavba na přelomu 15. a 16. století je kompletně realizována z mohutného řádkového zdiva z velkých, dokonale lícovaných žulových kvádrů pocházejících z vyhlášených lomů v Huelgoatu a Brennilis.

Celé jižní průčelí vytváří monumentální a rytmickou architektonickou frontu. Při postupu zleva doprava ji tvoří boční kaple svaté Barbory sevřená věžovým masivem, dále obvodová zeď boční lodi protnutá menším kamenným vikýřem, monumentální, sochařsky zdobená jižní předsíň a celou kompozici uzavírá vysoká stěna rovného závěru chrámu.

Věžová zvonice a západní portál náhled|Západní průčelí: monumentální žulová věž s hlavním ústupkovým portálem při pohledu přímo od paty stavby. Masivní hranolová věžová zvonice dosahuje výšky 31 metrů a její celková koncepce i vertikální členění přímo čerpají z prestižní architektury věží katedrály svatého Corentina v Quimperu. Věž je rozčleněna do dvou výškových úrovní stejného rozsahu:

První (přízemní) úroveň je prolomena hlavním západním portálem chrámu, který je díky dochovanému nápisu přesně datován do roku 1516. Portál tvoří dvojice osově symetrických vstupních dveří zakončených stlačeným obloukem. Nad nimi se klene profilovaná římsa vyzdobená vlysem s hustým rostlinným dekorem, který je uprostřed symbolicky přerušen plastikou dvou proti sobě bojujících lvů, které pevně svírá a krotí stojící lidská postava. Nad tímto portálovým výjevem je osazena nika (rovněž se stlačeným obloukem), v níž je umístěna socha doprovázená dvěma adorujícími anděly. Celá tato kompozice je zapuštěna do bohaté archivolty s extrémně ostrým vimperkem, nad nímž se tyčí vysoký trojúhelníkový štít. Jeho šikmá ramena jsou posázena motivy zkrabatělých listů, přetínají je vertikály bočních pinaklů a vrchol štítu nahoře přechází v prolamovanou balustrádu zdobenou plaménkovými motivy s trojlisty.

Druhá (zvonová) úroveň je na každé ze čtyř světových stran prolomena dvojicí vysokých, velmi úzkých a štíhlých sdružených oken zakončených půlkruhovým obloukem. Tato okna jsou lemována archivoltou s oslím obloukem, který zdobí kraby a vrcholové fiály. Vnitřní plocha oken je horizontálně rozčleněna třemi kamennými příčkami a po stranách je každé okno rámováno mírným lomeným obloukem. Statiku celé této horní etáže věže zajišťují mohutné nárožní opěrné pilíře, které jsou dekorovány nikami s vyřezávanými architektonickými baldachýny.

Věž je v koruně zdiva zakončena horizontálním entablementem. Ten se skládá z hlavní římsy nesené krakorci (modillony), nad níž probíhá prolamovaný vlys s motivy čtyřlístků a finální římsa s bohatým rostlinným dekorem. Celý vrchol věže uzavírá prolamovaná kamenná balustráda tvořená propletenými prolamovanými kvadriloby. V průběhu 18. století se nad touto balustrádou tyčila vysoká tesařská jehlancová špice kompletně pokrytá olověnými pláty; ta se však do současnosti nedochovala a moderní badatelé nevylučují, že ani historicky nepocházela z původní renesanční fáze výstavby věže.

Tento mimořádně zdařilý architektonický model se stal prvořadým vzorem pro západobretanské stavitelství a byl později věrně napodobován u dalších významných chrámů v regionu, mimo jiné u kostelů Saint-Trémeura a svatého Petra v Carhaix-Plouguer.

Bezprostředně k jižní stěně věžového masivu přiléhá obdélníková boční kaple svaté Barbory, která byla stavebně dokončena a vysvěcena v roce 1545.

V rámci této velké pozdně renesanční stavební kampaně byl upraven i přilehlý prostor jižní boční lodi. Stěna boční lodi byla osazena velkým kamenným střešním vikýřem, který je zapuštěn přímo do obvodové zdi a prochází korunou zdiva pod střechu. Prosklená kamenná kružba tohoto vikýře vykazuje částečně naprosto identické huťové detaily a tvarosloví jako okna sousední kaple svaté Barbory, což potvrzuje společné autory i časové období vzniku.

Severní průčelí a sakristie Západní stěna boční lodi, která byla přestavěna během stejné stavební kampaně jako věž a její hlavní portál, plynule navazuje na přidruženou třípatrovou budovu. Tento nadzemní objekt v sobě historicky integroval prostory hlavní sakristie, obytné zázemí pro kostelního strážce (kostelníka) a podkrovní komoru. Severní stěna této budovy je staticky zajištěna dvojicí mohutných opěrných pilířů, jejichž hlavním účelem bylo vyrovnat výraznou geomorfologickou svažitost a klesání okolního terénu pod svahy pohoří d'Arrée.

Přímo do severní boční lodi se otevírá samostatný lomený portál, který byl vysekán již během původní první stavební fáze kostela na sklonku 14. století.