náhled|Dvě mladé Íránky jdou po ulici, jedna z nich telefonuje.
Ženy v Íránu zastávají rozmanité role a představují přínos v různých aspektech společnosti, ekonomiky a kultury. Po staletí tradiční genderové normy v Íránu omezovaly ženy především na domácí sféru, kde se od nich očekávalo, že se budou starat o domácnost a vychovávat děti.
V období vlády dynastie Pahlaví (1925–1979) byly zavedeny významné sociální reformy zaměřené na prosazování práv žen a širokou podporu rovnosti pohlaví. Mezi významné změny patřilo zrušení povinného nošení hidžábu, udělení volebního práva ženám, otevření univerzit pro ženy, prosazení rovného odměňování mužů a žen a právo žen zastávat veřejné funkce a působit v parlamentu. Tyto reformy znamenaly postupnou změnu a přechod k modernější a rovnoprávnější společnosti.
Od íránské revoluce z roku 1979 se mnoho přijatých zákonů nese v duchu podstatného omezení svobod žen, ačkoli články 20 a 21 nové Ústavy Íránské islámské republiky prohlašují rovná práva mužů a žen. Ženy jsou ze zákona povinny nosit na veřejnosti hidžáb a musí si zakrývat vlasy a tělo, s výjimkou obličeje a rukou. Nedodržení fundamentálního islámského dress codu může vést k právním sankcím a v některých případech i k násilí, včetně usmrcení, ze strany donucovacích orgánů.
V 21. století se zintenzivnila mezinárodní kritika ohledně zacházení Íránu se ženami, zejména s ohledem na potlačování ženských protestů, svévolná zatýkání a policejní násilí vůči ženám obviněným z porušení pravidel oblékání. Případy femicid, které jsou páchány členy rodiny ve jménu „rodinné cti“, ačkoli jsou nezákonné, zatýkání, fyzické napadání a někdy dokonce i zabíjení protestujících ze strany státních sil, se v Íránu stávají stále závažnějším problémem. Aktivisté v oblasti lidských práv poukazují na systémová selhání, která brání ženám v Íránu v získání účinné právní reprezentace.
Dějiny
Starověký Írán
náhled|vlevo|Zobrazení žen s lineárně-elamským písmem. Stříbrný pohár z konce 3. tisíciletí př. n. l., Marvdašt. Archeologické vykopávky v Šahr-i Suchte („Spálené město“), prehistorické osadě v provincii Sístán a Balúčistán v jihovýchodním Íránu, odhalily, že ženy v této oblasti si v období 4. až 3. tisíciletí př. n. l. držely vysoké postavení. Z pečetí (používaných k platbám za zboží a služby) objevených v tamějších hrobech patřilo 90 % ženám, které tvořily více než 60 % obyvatelstva. Rozložení těchto pečetí (nástrojů obchodu a správy, které představovaly ekonomickou a administrativní kontrolu) ukázalo, že tyto ženy představovaly v prehistorické společnosti mocnou skupinu.
Na tabulkách z Persepole z raného období Achaimenovské říše, které se týkají opevnění a pokladnice, se o ženách hovoří třemi různými termíny: mutu, irti a duksis. První termín označuje obyčejné (nekrálovské) ženy; druhý svobodné členky královské rodiny; a poslední termín, duksis, vdané ženy z královské rodiny. Tato diferencovaná terminologie ukazuje význam rodinného stavu a vztahu ženy ke králi. Tabulky rovněž odhalují, že ženy z královské domácnosti hodně cestovaly a často osobně spravovaly své vlastní statky. Je známo, že královna a její dvorní dámy hrály pólo proti císaři a jeho dvořanům. Jedinými omezeními rozsahu pravomocí, které vykonávala králova matka, byly meze stanovené samotným panovníkem.
V tabulkách jsou „nečlenové královské rodiny a běžní dělníci uvedeni podle svého postavení v konkrétní pracovní skupině nebo dílně, kde byli zaměstnáni. Příděly, které dostávali, se odvíjely od jejich dovedností a míry odpovědnosti, kterou na pracovišti nesli. Profese jsou rozděleny podle pohlaví a seřazeny podle výše přídělu. Záznamy naznačují, že některé profese vykonávali zástupci obou pohlaví, zatímco jiné byly vyhrazeny buď pro muže, nebo pro ženy. Ve smíšených dílnách působí mužští i ženské vedoucí, o čemž svědčí vyšší příděly, které dostávali, přičemž v počtu přídělů mezi oběma pohlavími nebyl velký rozdíl. Vyskytují se také případy, kdy ženy zařazené do stejné kategorie jako muži dostávaly menší příděly a naopak. Ženské vedoucí mají různé tituly, které pravděpodobně odrážejí jejich úroveň dovedností a postavení. Nejvýše postavené pracovnice jsou v textech označovány jako araššará (velká náčelnice). V textech se objevují opakovaně, byly zaměstnány na různých místech a řídily velké skupiny žen, dětí a někdy i mužů pracujících v jejich jednotkách. Obvykle dostávaly vysoké příděly vína a obilí, které převyšují příděly všech ostatních pracovníků v jednotce, včetně mužů.“ Těhotné ženy také dostávaly vyšší příděly než ostatní. Ženy s novorozenci dostávaly navíc po dobu jednoho měsíce zvláštní příděly.
Někteří odborníci tvrdí, že to byl Kýros II. Veliký, kdo již 12 století před vznikem islámu zavedl zvyk zahalování žen za účelem ochrany jejich cudnosti. Podle jejich teorie se tradice závoje přenesla z Achaimenovské říše na helénistické Seleukovce. Ti ji následně předali Byzantincům, od nichž ji arabští dobyvatelé přetvořili v hidžáb a rozšířili jej po rozsáhlých oblastech muslimského světa.
Královna Bórán, dcera Husrava II., vládla Sásánovské říši téměř dva roky, než se vzdala trůnu. V období Sásánovské říše tvořily značnou část íránských vojáků zajatých Římany ženy, které bojovaly po boku mužů.
Perské ženy jsou zobrazeny v mnoha mistrovských dílech perské miniatury. Tyto obrazy se často používají jako zdroje k „sledování vývoje dámské módy v dřívějších dobách“.
V bitvě u Ktésifónu (363 n. l.) si vítězní římští vojáci oblíbili mladé perské ženy a brali si je jako válečnou kořist.
Islámská období
Kádžárovský Írán V období dynastie Kadžárovců plnily ženy roli rezervní pracovní síly, která představovala v ekonomice významnou roli. Jejich práce vždy přinášela prospěch rodině, podnikatelům i státu. Ženy z venkova a nižších společenských vrstev se věnovaly především tkaní koberců, vyšívání a výrobě oděvů, textilu, másla, ovoce a čaje. Pracovaly také ve výrobě hedvábí a bavlny i v dalších řemeslných oborech. Ženy byly rovněž zaměstnány v márnicích, veřejných lázních a v bohatších domácnostech jako služebné, kojné a chůvy.PAIDAR. Women and the Political Process, 41; BAMDAD. From Darkness into Light, 14. Ve větších městech pracovaly ženy jako bavičky, tanečnice či prostitutky. Ačkoli se ženám otevíralo mnoho pracovních příležitostí, jejich mzdy byly nižší. Ženy, které v tomto období pracovaly v textilním průmyslu, vydělávaly v průměru třetinu toho, co muži. I když ženy měly možnost vydělávat si na živobytí, stále neměly mnoho práv – na venkově bylo stále možné, aby byly dívky prodány hlavou rodiny.
Toto období, zejména v letech 1905 až 1911, znamenalo začátek „probuzení“ žen v Íránu. Lze říci, že toto probuzení lze definovat jako ženské hnutí a feminismus. Ženy se začaly více angažovat ve veřejném životě a harém Násira ad-Dín Šáha se zúčastnil tabákového protestu v roce 1891. Nejednalo se však pouze o bohaté ženy, ale také o ženy z prostého lidu. Prádelníčky darovaly své úspory, spolu se šperky od bohatých žen, na podporu založení národní banky. Útok žen na Madžlis (parlament) v roce 1911 ukázal bezprecedentní politické povědomí žen i jejich veřejnou angažovanost. Obecně existovaly precedenty, které omezovaly jednání žen, přičemž byly často zobrazovány jako vězeňkyně kvůli své podřízenosti dané pohlavím.
Na ženy z období dynastie Kadžárovců se často nahlíží z orientalistického úhlu pohledu. Klasické dílo Badra ol-Moluka Bamdada From Darkness to Light (1977), vydané dva roky před islámskou revolucí, označuje íránské dějiny před tabákovou revoltou za „století temnoty“, v němž jsou ženy „ubohými stvořeními“ a „bezmocné panenky“, které jsou izolovány od společnosti, skryté „pod tlustými závoji a závislé jako paraziti“. Bamdad rovněž tvrdil, že ženy byly „vězeňkyně, uvězněné v domě nebo pod závojem a pláštěm“.
Sima Bahar v článku s názvem A Historical Background to the Women's Movement in Iran uvedla, že období ústavní revoluce bylo první příležitostí, kdy se ženy společně s muži zapojily do veřejného dění. Domnívá se, že v období dynastie Kadžárovců „se činnost žen omezovala výhradně na domácnost – pokud se vůbec podílely na výrobě, například ve vesnicích, byla tato výroba určena pro domácnost. Ženy z vyšších vrstev vedly ještě více izolovaný život... směly vycházet ven pouze v doprovodu mužů.“
Malek Džahán Chánom měla jako královna matka během vlády svého syna, od roku 1848 až do své smrti v roce 1873, značný politický vliv.
Role pohlaví v období dynastie Kadžárovců byly právně i společensky upevňovány prostřednictvím hluboce zakořeněné patriarchální struktury. Írán v tomto období neměl kodifikovaný občanský ani trestní zákoník. Místo toho se právní záležitosti řídily islámskou právní teorií (fiqh), zejména myšlenkovým proudem džafárí (pojmenovaným po imámovi Dža'fáru as-Sádikovi (702–765 n. l.), šestém imámovi v tradici dvanáctníků ší'itů).http://journal.alhikam.net/index.php/jrm/article/view/232 Tento myšlenkový proud přiznával mužům značnou autoritu nad ženami v otázkách manželství, rozvodu a opatrovnictví. Pohyb žen a jejich přítomnost na veřejnosti byly značně omezeny a společensky se nedoporučovalo, aby se ženy bez doprovodu objevovaly na veřejných místech. Porušení genderových norem mohlo vést k společenským sankcím nebo k formám morálního donucení ze strany komunity.
náhled|„Malek Džahán Chánom, Mahd-e Olia“, manželka a matka vládců dynastie Kadžárovců
Dynastie Pahlaví náhled|vlevo|Íránské doktorandky před reaktorem Teheránské univerzity, 1968. Text: „Čtvrtinu vědců v oblasti íránské jaderné energetiky tvoří ženy.“ Šáhové z dynastie Pahlaví vládli v Íránu v letech 1925 až 1979 a zavedli řadu reforem týkajících se práv žen. Příkladem jedné z prvních reforem zavedených Rezou Šáhem byl Kašf-e hidžáb, „nucené odhalení žen na základě zvláštního dekretu z 8. ledna 1936, jež, jak název napovídá, spočívalo v tom, že policejní síly násilím strhávaly hidžáb i z hlav nábožensky založených žen“. Obecně se zvýšila účast žen na společenském životě. Íránské ženy se stále více zapojovaly do ekonomiky, vzdělávacího sektoru a na trhu práce. Zlepšila se také úroveň gramotnosti. Příklady zapojení žen: ženy zastávaly vysoké úřední funkce, například ministryně, umělkyně, soudkyně, vědkyně, sportovkyně atd.
Za vlády Muhammada Rezy Šáha, nástupce Rezy Šáha, bylo zavedeno mnoho dalších významných reforem. Například v roce 1963 šáh přiznal ženám volební právo a brzy poté byly ženy zvoleny do Madžlisu (parlamentu), horní komory a jmenovány soudkyněmi a ministryněmi v kabinetu. V roce 1967 došlo také k reformě íránského rodinného práva, která zlepšila postavení žen v íránské společnosti. Reforma byla začleněna do občanského zákoníku a měla za cíl chránit manželky, děti a rozvedené ženy. Hlavním smyslem těchto reforem bylo prosazování rovnosti mezi muži a ženami ve společnosti.
Zákony o ochraně rodiny z let 1967 a 1973 stanovily, že manžel musí podat žádost o rozvod u soudu, namísto toho, aby se uchýlil k trojímu talaqu, tedy třikrát pronesl slova „Rozvádím se s tebou“, jak to předepisuje tradiční šaría. Tyto zákony umožnily manželce podat žádost o rozvod a stanovily, že manžel potřebuje souhlas první manželky, chce-li si vzít druhou ženu. Péče o děti byla svěřena novým soudům pro ochranu rodiny, namísto toho, aby byla automaticky přiznána otci. Minimální věk, v němž se žena mohla vdát, byl v roce 1967 zvýšen z 13 na 15 let a v roce 1975 na 18 let.