Anglicko-španělská válka v letech 1762–1763 byla vedena mezi Královstvím Velké Británie a Španělskem v rámci sedmileté války. Trvala od ledna 1762 do února 1763, kdy ji ukončila Pařížská mírová smlouva.

Po většinu trvání sedmileté války zůstávalo Španělsko neutrální a odmítalo francouzské nabídky, aby se do konfliktu zapojilo na jejich straně. V pozdější fázi války však – když rostoucí francouzské ztráty způsobené Brity oslabily bezpečnost španělské říše – král Karel III. Španělský oznámil svůj záměr vstoupit do války na straně Francie. Toto spojenectví představovalo třetí tzv. Rodinnou dohodu (Pacte de Famille) mezi oběma bourbonskými královstvími. Poté, co Karel podepsal dohodu s Francií, zabavil britská plavidla a vypověděl britské obchodníky, vyhlásila Británie Španělsku válku. V srpnu 1762 dobyla britská expedice Havanu a o měsíc později i Manilu. V období od května do listopadu byly odraženy tři velké francouzsko-španělské invaze do Portugalska, dlouholetého britského spojence na Pyrenejském poloostrově. V Jižní Americe se Španělům podařilo dobýt strategicky významný přístav, avšak válka na tomto kontinentu jinak skončila patovou situací.

Na základě Pařížské mírové smlouvy postoupilo Španělsko Floridu Británii a vrátilo Portugalsku dobytá území v Portugalsku a Brazílii výměnou za to, že Británie vrátila Havanu a Manilu. Jako kompenzaci za ztráty svého spojence postoupila Francie Španělsku Louisianu na základě smlouvy z Fontainebleau.

Souvislosti Ricardo Wall (1694–1777), španělský ministerský předseda za krále Ferdinanda VI., sice držel Španělsko mimo válečný konflikt, ale o svůj úřad přišel poté, co na trůn nastoupil Karel III. Ten byl ambicióznější než jeho bratr a jedním z cílů jeho zahraniční politiky bylo udržet postavení Španělska jakožto imperiální mocnosti, s níž je třeba v Evropě počítat. Domníval se, že by francouzské válečné neúspěchy mohly narušit rovnováhu sil. Vstup Španělska do války byl tedy pouze otázkou času. Karel III. v srpnu 1761 uzavřel s Francií, resp. s jejím králem Ludvíkem XV. tzv. Rodinnou dohodu (oběma zemím vládly větve rodu Bourbonů), v prosinci 1761 uvalilo Španělsko embargo na britský obchod, zabavilo britské zboží na svém území a vypovědlo britské obchodníky. V reakci na to vyhlásila Británie Španělsku dne 4. ledna 1762 válku.

Válka

Portugalsko Z pohledu Velké Británie představovala nejpalčivější problém války hrozící španělská invaze do Portugalska, které si zachovávalo po většinu konfliktu neutralitu. Francie očekávala, že útok na Portugalsko odláká britské síly, dosud soustředěné proti Francii. Francouzi považovali hranici se Španělskem za zranitelnou a snadno překonatelnou – na rozdíl od obléhání britské pevnosti Gibraltar. Španělské jednotky se shromáždily na portugalských hranicích a Británie skutečně poskytla svým portugalským spojencům podporu, zejména zásoby a důstojníky, kteří měli pomoci s koordinací obrany. Původní španělský plán počítal s dobytím města Almeida a následným postupem směrem k oblasti Alentejo a k Lisabonu, avšak cíl byl změněn na Porto, neboť útok na něj by přímoji zasáhl anglo-portugalský obchod. Španělská vojska překročila hranice do severního Portugalska, postup na Porto ale v náročném terénu a kvůli rozvodnění řeky Esla vázl. V průběhu léta začaly přicházet britské jednotky: 6 000 vojáků dorazilo z ostrova Belle Île, dalších 2 000 z Irska. Dne 9. května Španělé oblehli a dobyli pohraniční pevnost Almeida, následný britsko-portugalský protiútok vedl k obsazení španělského města Valencia de Alcántara poblíž portugalských hranic. Na pomoc sice Španělům začaly přicházet francouzské síly, avšak stejně jako jejich spojenci i ony trpěly značnými ztrátami způsobenými nemocemi a dezercemi. V listopadu se Francouzi stáhli a požádali o mír. Navzdory značnému počtu nasazených sil nedošlo k žádným velkým bitvám.

Kuba V červnu 1762 se britské síly z oblasti Západní Indie vylodily na Kubě a zahájily obléhání Havany. Ačkoli dorazily v době vrcholící sezóny horečnatých onemocnění a předchozí výpravy proti španělským pevnostem v tropech i proto ztroskotaly, britská vláda věřila ve vítězství, pokud se podaří zaskočit Španěly dříve, než stihnou zareagovat. Dorazilo 4 000 vojáků ze Severní Ameriky. Dne 30. července vydal britský velitel rozkaz k odpálení nálože, kterou pomocí tunelu umístili pod hradby městské pevnosti ženisté, a vojáci následně pevnost dobyli útokem.

Poté, co se Havana ocitla v britských rukou, byli Britové připraveni zaútočit na další španělské kolonie v Karibiku, pokud by válka pokračovala i v následujícím roce.Zatím se ale soustředili na upevnění své kontroly nad městem; během roku britské okupace obchod v Havaně vzkvétal, neboť přístav se otevřel obchodu s Britským impériem.

Filipíny Téměř okamžitě po vyhlášení války Španělsku byly vydány rozkazy, aby se britské síly z Madrásu přesunuly na Filipíny a dobyly Manilu s cílem učinit z ní britské obchodní středisko. Vojsko o síle 10 700 mužů pod velením generála Williama Drapera (1721–1787) vyplulo z Indie koncem července a v září 1762 dorazilo do Manilského zálivu. Britové museli jednat rychle, než začne období monzunů. Dne 6. října město dobyli útokem; španělský odpor byl slabý a tamní španělský místodržící, arcibiskup Manuel Rojo (1708–1764) se vzdal, aby předešel dalšímu krveprolití. Španělské síly se přeskupily pod vedením španělského guvernéra Filipín Simóna de Andy (1709–1776), kterému se během obléhání podařilo z Manily uniknout. Diego Silang (1730–1763), filipínský vůdce, podnítil povstání proti španělské nadvládě. To však bylo podkopáno španělskými agenty a nakonec Španěly potlačeno. Britové nedokázali rozšířit svou moc mimo Manilu a nedaleký přístav Cavite. Britské jednotky v oblasti navíc začaly trpět nemocemi a spory ve velení, což dále oslabilo jejich schopnost pomoci Silangovi.

Zpráva o dobytí města dorazila do Evropy až po uzavření Pařížské mírové smlouvy, a proto nebyla přijata žádná opatření týkající se jeho statusu. Během obléhání souhlasil původní španělský místodržící, arcibiskup Rojo, se zaplacením výkupného za Manilu ve výši čtyř milionů španělských stříbrných dolarů výměnou za to, že město bude ušetřeno dalších škod a drancování; tuto dohodu – stejně jako všechny ostatní, které Rojo s Brity uzavřel – však odmítl uznat guvernér Simón de Anda, vůdce odporu proti Britům. Celá částka nebyla nikdy vyplacena, avšak ani jedna strana to nepovažovala za nutné.

Ačkoli expedice neuspěla v záměru učinit z Manily britskou základnu, důstojníci získali finanční odměnu po zajetí lodi Filipina, která převážela americké stříbro, a po zajetí lodi Santísima Trinidad britskou eskadrou v přístavu Cavite; tato loď vezla čínské zboží v hodnotě 1,5 milionu dolarů a její vlastní hodnota činila 3 miliony dolarů. Osmnáctiměsíční okupace Manily skončila v prvním dubnovém týdnu roku 1764.

Důsledky Británie měla při vyjednávání dominantní postavení, neboť během sedmileté války dobyla na Francouzích Kanadu, Guadeloupe, Martinik, Dominiku a Senegal, na Španělech Havanu a Manilu. Do francouzských rukou padlo pouze jediné britské území – Menorca. Španělsko bylo připraveno ve válce pokračovat, čemuž se však jeho francouzští spojenci bránili. Britský premiér John Stuart navrhl, aby Francie postoupila své zbývající severoamerické území, Louisianu, Španělsku, a kompenzovala tak Madridu jeho válečné ztráty. Toto řešení bylo pro španělskou vládu přijatelné a umožnilo Británii i Francii vyjednávat s větším manévrovacím prostorem. Oba spojenci z rodu Bourbonů vnímali smlouvu ukončující válku spíše jako dočasné příměří než jako skutečné konečné urovnání; William Pitt ji dokonce označil za „ozbrojené příměří“. Británie v dobách míru obvykle výrazně redukovala své ozbrojené síly, avšak v 60. letech 18. století udržovala rozsáhlý vojenský aparát, který měl sloužit jako odstrašující prostředek vůči Francii a Španělsku.

Reference

Literatura

Kategorie:Sedmiletá válka Kategorie:Války Anglie Kategorie:Války Španělska Kategorie:Války Portugalska