Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou je básnické drama o pěti obrazech českého básníka a dramatika Vítězslava Nezvala a jeho poslední dramatické dílo. Roku 1956 hra vyšla knižně a 23. března měla světovou premiéru v pražském Tylově divadle v režii Alfréda Radoka.
Nezval využil Platónův antický příběh o zániku Atlantidy jako alegorii světa ohroženého zneužitím vědeckého poznání a jaderných zbraní. Vedle střetu Atlantidy a předhistorických Athén probíhá ve hře konflikt mezi zákonem a svévolnou mocí, dvě milostné linie a zápas o uchování kulturní paměti Atlantidy. Text střídá prózu s nerýmovaným hexametrem a spojuje prvky básnického dramatu, surrealismu a science fiction.
Po prvním uvedení následovala další česká i cizojazyčná jevištní nastudování. Drama bylo rovněž zpracováno pro rozhlas a televizi, vydáno v několika zvukových podobách a stalo se předlohou hudebně-dramatických děl.
Vznik a vydání Katalog Knihovny Památníku národního písemnictví eviduje strojopis hry datovaný rokem 1955, takže text ve strojopisné podobě předcházel premiéře. První knižní vydání vyšlo roku 1956 v pražském nakladatelství Československý spisovatel. Spojení hra o pěti obrazech je v bibliografickém záznamu uvedeno jako podnázev, tedy jako podtitul díla. Bibliografické záznamy knižního vydání uvádějí pouze rok, nikoli den nebo měsíc, a proto z nich nelze určit, zda se kniha dostala k veřejnosti před světovou premiérou 23. března 1956, nebo až po ní. Portál Slovenské národní galerie charakterizuje knižní vydání a nastudování Národního divadla jako souběžné události.
V politickém a institucionálním smyslu patřil Nezval k prorežimním autorům: od roku 1924 byl členem KSČ a po roce 1948 náležel k režimem podporovaným spisovatelům. Publikoval také verše oslavující Stalina a československé komunistické představitele. V únoru 1948 jej KSČ nominovala za Syndikát českých spisovatelů do Ústředního akčního výboru Národní fronty. Současně se v jednotlivých případech zastával pronásledovaných umělců a spisovatelů.
Námět a autorovo pojetí Atlantidy V rozhovoru zveřejněném před prvním uvedením hry a později přetištěném v programu ostravské inscenace Nezval uvedl, že jej k námětu přivedlo nebezpečí zneužití přírodních sil, především atomové energie. Atlantidu označil za látku stojící převážně v oblasti mýtu a dramatický námět za utopii. Současně však připouštěl existenci někdejší vyspělé atlantské civilizace, jejíž zánik mohl být podle jeho úvahy způsoben nesprávným využitím přírodních sil. Atlantidu rovněž spojoval s původem egyptských pyramid a pyramid předkolumbovských kultur na území dnešního Mexika.
Postavy Výběr hlavních postav: Vladař – bezejmenný vládce Atlantidy. Usiluje o podrobení Athén a tajnou ničivou látku pokládá za prostředek k dosažení neomezené moci. Gadeiros – Vladařův bratr a hlavní politický odpůrce. Hájí zákony Atlantidy a snaží se uchovat její kulturní dědictví pro případ zániku ostrova. Kleito – Vladařova milenka. Po dotyku s ničivou látkou jí zčernají a odumírají ruce. Zpočátku privilegovaná a pasivní postava se v závěru obrátí proti Vladaři. Holka z přístavu – mladá žena z nižších společenských vrstev, která se stane Kleitinou společnicí a důvěrnicí. Miluje Gadeira. Athéňan – zajatec pocházející ze starověkých Athén a Kleitin milenec. Vladař jej propustí, aby Athéňanům předal ultimátum. Sochař – starý athénský umělec. Obětuje vlastní dílo a ze sochy bohyně lásky vytváří symbol obrany a války. Sochařova žena – prakticky uvažující postava, která do patetických a politických výjevů vnáší každodenní lidskou zkušenost. Pradlena – model Sochařovy sochy. Po odchodu svého milého do války burcuje athénské ženy k obraně města. Foinický kupec – přiveze do Atlantidy tajemnou látku schopnou ničit živé organismy. Velekněz, učenci a Vladařovi bratři – představitelé náboženského, vědeckého a zákonodárného řádu Atlantidy. Osm Vladařových a Gadeirových bratrů vystupuje jako soudní rada.
Děj Děj je rozvržen do pěti obrazů a odehrává se střídavě na Atlantidě a v předhistorických Athénách.
V prvním obraze dosáhla Atlantida vysokého stupně technického rozvoje a bohatství, její společnost je však rozdělena nerovností a podléhá mravnímu rozkladu. Gadeiros předvídá možnou katastrofu. Přes Vladařův odpor nechá za Héraklovy sloupy vypravit loď, která veze zákony, umělecká díla a vědomosti Atlanťanů. Loď má uchovat paměť jejich kultury, kdyby ostrov zanikl. Rada Vladařových bratrů Gadeirův záměr schválí.
Ve druhém obraze Vladař připravuje podrobení svobodných Athén. Foinický kupec mu přinese tajemnou látku či kov, jehož působení ničí živou hmotu. Vladařova milenka Kleito se látky dotkne a její ruce zčernají a odumírají. Zatímco ostatní vnímají její zmrzačení jako tragédii, Vladař v něm spatřuje důkaz účinnosti nové zbraně. Zajatý Athéňan, který Kleito miluje, jí slíbí nové ruce ze sochy bohyně. Vladař jej propustí, aby do Athén odnesl požadavek na bezpodmínečné podrobení města.
Ve třetím obraze Athéňan varuje své spoluobčany před nebezpečím. Sochař sejme ze své sochy bohyně lásky ruce určené pro Kleito a přetvoří sochu v symbol válečného odporu. Athéňané odmítnou Vladařovo ultimátum, přestože jejich vojenská síla je menší. Do příprav obrany vstupují také Pradlena a další ženy, jejichž blízcí byli povoláni do boje.
Ve čtvrtém obraze Vladař obviní Gadeira ze zrady a z přípravy atentátu. Skutečným důvodem obžaloby je Gadeirův odpor proti válce a jeho rozhodnutí vyslat z Atlantidy loď s kulturním dědictvím. Vladařovi bratři však Gadeira osvobodí. Vladař odmítne jejich rozsudek i dosavadní zákony ostrova a nařídí útok na Athény.
V pátém obraze použití tajné zbraně nezničí pouze protivníka. Armády mizí v moři a katastrofa se obrací proti samotné Atlantidě. Vladař zprávy o zkáze nejprve vydává za vítězství a chce se oženit s Kleito. Když se ostrov začíná potápět, propadne opožděné lítosti a ptá se, proč jej obyvatelé nezbavili moci dříve. Kleito jej uškrtí. Gadeiros s Holkou z přístavu si vyznají lásku a společně očekávají konec. Gadeiros předvídá, že budoucí lidé budou zánik Atlantidy pokládat za přírodní neštěstí, nikoli za následek lidského rozhodnutí. Ostrov pohltí oceán, zatímco dříve vyslaná loď představuje jedinou možnost, že část jeho kultury přežije.
Forma a témata Mýtus o Atlantidě, známý z Platónových dialogů Timaios a Kritiás, slouží jako rámec soudobého varování před jadernou válkou. Tajemná látka není vědecky přesně definována. Plní funkci absolutní zbraně, kterou nelze použít bez následků pro jejího vlastníka.
Hra střídá prózu a nerýmovaný hexametr. Nezval podle vlastního vyjádření volil prózu pro intimní a všední situace, zatímco verš užíval pro závažnější a obecnější myšlenky. Paul I. Trensky v monografii o poválečném českém dramatu charakterizoval její postup jako spojení antického mýtu, surrealismu a science fiction. Přestože ji považoval za jedno ze slabších Nezvalových děl, viděl v její formě výrazný odklon od jednotvárnosti tehdejšího socialistického realismu.
Protiklad Atlantidy a předhistorických Athén doplňuje vnitřní spor uvnitř vládnoucí rodiny atlantské říše. Gadeiros, jeden z bratrů Vladaře, hájí zákon a kolektivní rozhodování, zatímco Vladař nahrazuje právní řád osobní vůlí. Soukromé dějové linie tento konflikt převádějí do osudů jednotlivců: Kleitino tělo se stane první obětí zbraně, Athéňan a Kleito jsou rozděleni válkou a vztah Gadeira s Holkou z přístavu se naplní až bezprostředně před katastrofou. Závěrečná Vladařova otázka, proč jej nikdo nezastavil, rozšiřuje motiv viny také na společnost Atlantidy, která jeho moc přijímala.
Uvedení a adaptace
První inscenace a pařížské hostování Světovou premiéru připravil Alfréd Radok v pražském Tylově divadle 23. března 1956. Scénu navrhl Josef Svoboda, hudbu složil Miroslav Ponc, kostýmy vytvořil Marcel Pokorný a pohybovou spolupráci vedla Zora Šemberová. Vladaře hrál Zdeněk Štěpánek, Gadeira Eduard Kohout, Kleito Vlasta Fabianová, Holku z přístavu Jiřina Petrovická, Athéňana Vladimír Ráž a Sochaře František Smolík. V roli Sochařovy ženy se střídaly Zdenka Baldová a Olga Scheinpflugová. Inscenace zůstala na repertoáru do 3. dubna 1958 a dosáhla 36 představení.
Dne 30. května 1956 Národní divadlo inscenaci představilo v pařížském Théâtre Sarah-Bernhardt na Festival International d’Art Dramatique, který od následujícího roku používal název Théâtre des Nations. Ve francouzských materiálech byla hra uváděna jako Ce soir encore, le soleil se couche sur l’Atlantide, interpreta i producenta však festivalový archiv identifikuje jako pražské Národní divadlo. Nešlo tedy o samostatné francouzské nastudování, nýbrž o hostování českého souboru. Podle historičky Barbary Dayové šlo o první zahraniční zájezd československého divadelního souboru uskutečněný za komunistického režimu. Vedle Nezvalova dramatu soubor uvedl také Čapkovu hru Loupežník.
Pařížské hostování dokumentuje série 33 fotografií, kterou pořídil francouzský fotograf Roger Pic. Snímky zachycují českou inscenaci Národního divadla, nikoli francouzskou jazykovou adaptaci.
Další jevištní inscenace K raným českým nastudováním patřily inscenace v Brně z roku 1959 se scénou Miloše Tomka a v Olomouci z roku 1961 se scénou Oldřicha Šimáčka. V roce 1961 uvedlo drama ve slovenském znění také Slovenské národní divadlo v režii Tibora Rakovského a se scénou Ladislava Vychodila. Vladaře, ve slovenské verzi označeného jako Panovník, hrál Viliam Záborský. Vychodil tuto scénu později označoval za jeden ze svých nejúspěšnějších projektů. Využil v ní op-artové siločáry a optickou iluzi pohybu.
V témže roce vznikla inscenace Státního divadla v Ostravě v režii Miloše Horanského. Scénu opět navrhl Vychodil, kostýmy Helena Bezáková, hudbu Jan Klusák a choreografii Pavel Šmok. Vladaře hrál František Šec, Gadeira Jiří Adamíra, Kleito Zora Rozsypalová a Athéňana Svatopluk Matyáš. Ostravská premiéra se konala 16. prosince 1961. V roce 1965 uvedlo hru znovu pražské Národní divadlo v režii Vítězslava Vejražky, s Vychodilovou scénou a kostýmy Ludmily Purkyňové.
V osmdesátých letech se Vychodil ke scénografii hry vrátil počtvrté a oblé linie předchozích návrhů nahradil přímými liniemi kovových mříží. Národní divadlo uvedlo roku 1985 novou inscenaci v režii Milana Páska. Vladaře hrál Josef Vinklář. Vinklář tak byl s dílem spojen ve třech formátech: v televizní inscenaci Antonína Dvořáka, v její gramofonové zvukové úpravě a v samostatné jevištní inscenaci.
Překlady a jazykové verze Slovenský překlad pod názvem Dnes ešte zapadá slnko nad Atlantídou pořídil Miro Procházka. Soupis překladů uložených v knihovně Divadelního ústavu dále eviduje anglickou verzi Sunset over Atlantis v překladu A. Frenche, vydanou agenturou DILIA roku 1964, a francouzskou verzi Ce soir encore, le soleil se couche sur l’Atlantide v překladu Françoise Hirsch-Kerela. Strojopis anglického překladu je uložen také v britském archivu Unity Theatre Society. Záznam dokládá oběh textu v britském divadelním prostředí, nikoli však sám o sobě jeho uvedení.
Ruský překlad N. Arosevové s verši v překladu V. Bugajevského a A. Štejnberga vyšel v Moskvě roku 1976 pod názvem Сегодня ещё заходит солнце над Атлантидой (česká transliterace: Segodňa ješčo zachodit solnce nad Atlantidoj). Maďarský překlad Gábora Győriho Ma még lenyugszik a nap Atlantisz felett vydal roku 1965 budapešťský Színháztudományi Intézet. Bibliografický přehled Milana Blahynky z roku 1961 uvádí arabské vydání hry v Káhiře z roku 1958. Arabské knihovní katalogy je evidují pod zkráceným názvem ve zpětném překladu přibližně jako Soumrak Atlantidy (arabsky , v českém přepisu Ghurúb Atlántis, doslova Západ slunce Atlantidy). Tento překlad pořídil Abd al-Átí Džalál.
Roku 1956 pořídil Stanislav Kamarýt esperantský překlad Hodiaŭ ankoraŭ subiras la suno super Atlantido. Dobový přehled esperantské literatury jej eviduje jako rukopis. Záznam tedy nedokládá jeho knižní vydání ani inscenování.