Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou je československá televizní inscenace, uváděná také jako televizní film, kterou podle stejnojmenného básnického dramatu Vítězslava Nezvala pro Československou televizi upravil a režíroval Antonín Dvořák. V hlavních rolích vystoupili Josef Vinklář jako Vladař, Karel Hlušička jako Gadeiros, Libuše Geprtová jako Kleito a Jaroslav Satoranský jako athénský zajatec. Kameramanem byl Vladimír Opletal a hudbu složil Josef Boháč.
První vysílání se uskutečnilo 21. května 1978. Katalog Národního filmového archivu dílo řadí mezi fantasy filmy a dramata a jako rok výroby uvádí 1978. Odborná literatura však Nezvalovu předlohu zahrnuje také do české science fiction. Slovník české literární fantastiky a science fiction ji uvádí jako protiválečně angažované drama zajímavé z hlediska science fiction.
Vznik a uvedení Inscenaci připravila Hlavní redakce dramatického vysílání Československé televize v Praze. Dobový článek v časopise Květy uváděl, že televize přistoupila k nové adaptaci kvůli trvající aktuálnosti Nezvalova protiválečného podobenství. Antonín Dvořák vytvořil televizní úpravu a ujal se režie. Dramaturgyní byla Marie Loucká. Dvořák s Louckou přeskupili skladbu jednotlivých scén, podle kritika Miloše Vojty však nezasahovali do Nezvalova básnického textu.
Natáčení v pražském televizním studiu bylo dokončeno nejpozději v březnu 1978. Československá televize uvedla barevnou inscenaci na prvním programu v neděli 21. května 1978 od 19.30 hodin. Pořad trval přibližně 105 minut.
Děj Děj se odehrává v bájné Atlantidě během války s předhistorickými Athénami. Bezejmenný Vladař si chce Athény podrobit a upevnit vlastní moc. Jeho bratr Gadeiros naopak tuší blížící se zkázu ostrova a vyšle na moře loď s atlantskými zákony, uměleckými díly a vědomostmi, aby se kulturní dědictví Atlantidy zachovalo pro další národy.
Foinický kupec přiveze Vladaři tajemnou látku schopnou ničit živou hmotu. Když se jí dotkne Vladařova milenka Kleito, její ruce zčernají. Zajatý Athéňan, který Kleito miluje, jí slíbí náhradní ruce ze sochy bohyně a po návratu do Athén burcuje obyvatele k odporu. Vladař použije ničivou látku proti athénskému vojsku. Zbraň však vyvolá katastrofu, kterou už nelze zastavit, a oceán pohltí samotnou Atlantidu.
Obsazení náhled|Josef Vinklář, představitel Vladaře v televizní inscenaci, na snímku z roku 1986
Výběr obsazení:
Josef Vinklář – Vladař Karel Hlušička – Gadeiros Libuše Geprtová – Kleito Stanislava Bartošová – Holka z přístavu Jaroslav Satoranský – athénský zajatec Josef Somr – foinický kupec Viktor Maurer – zloděj
V dalších rolích účinkovali mimo jiné Jaroslava Obermaierová, Bedřich Prokoš, Míla Myslíková, Rudolf Jelínek, Jiří Klem, Petr Oliva, Oldřich Vízner, Ladislav Boháč, Bohumil Bezouška a David Vejražka.
Dobové přijetí Dobové kritiky vyšly v roce 1978 za normalizace, tedy v době komunistického režimu v Československu. Tisk věnoval inscenaci několik samostatných textů. Miloš Vojta v týdeníku Tvorba označil postup Antonína Dvořáka za průkopnický, protože režisér vyšel především z Nezvalova básnického myšlení a uměleckého slova. Výslednou kompozici hodnotil jako přehlednou a logicky ucelenou. Za silné partnery Josefa Vinkláře pokládal Karla Hlušičku, Libuši Geprtovou, Stanislavu Bartošovou a Josefa Somra. Vytkl naopak doslovné obrazové ilustrování některých motivů, například Athéňanův let a výbuchy. Inscenaci přesto považoval za významnou událost tehdejší dramatické kultury. Milan Veverka v deníku Rovnost zdůraznil aktualizaci hrozby plynoucí z mocenských zájmů a touhy po ovládání společnosti. Připomněl dřívější jevištní ztvárnění Vladaře Zdeňkem Štěpánkem, které pokládal za nezapomenutelné. Vinklář podle něj v obtížné televizní roli exceloval a dosáhl jednoho z tehdejších vrcholů své herecké práce, aniž by ostatní účinkující zatlačoval do pozadí.
Zdeněk Čubrda v deníku Rudé právo, tehdejším ústředním deníku KSČ a nejdůležitější tiskovině komunistického Československa, spojil inscenaci s americkým dokumentem o válce ve Vietnamu Srdce a svědomí (Hearts and Minds, 1974), který televize vysílala téhož dne. Oba pořady charakterizoval jako naléhavě aktuální. Nezvalovo drama chápal jako umělecké zobecnění a podobenství všelidského významu a společné zařazení obou děl jako příklad koncepční programové tvorby. Bibliografické soupisy evidují také samostatné dobové recenze Zdeňka Roubíčka v Zemědělských novinách, Arneho Bělohlávka v deníku Svoboda a Pavla Tobiáše v Nové svobodě.
Pozdější hodnocení Po roce 1989 byla samotná televizní inscenace připomínána především v souvislosti s hereckou prací Josefa Vinkláře a s televizním archivem. Kulturní rubrika serveru Novinky.cz zařadila dílo v nekrologu z roku 2007 mezi příklady Vinklářovy filmové a televizní práce. Současně hodnotila Vinkláře jako vynikajícího herce, jehož psychologickému herectví vyhovovala detailní hra na kameru. Filmový historik Miloš Fikejz ji v encyklopedii Český film z roku 2008 uvedl mezi vybranými televizními inscenacemi uloženými v archivním fondu České televize, a to v hesle věnovaném Jaroslavu Satoranskému.
Zvuková verze Z televizní inscenace vznikla samostatná gramofonová úprava Antonína Dvořáka se stejným základním obsazením a hudbou Josefa Boháče. Nahrávka byla dokončena 11. září 1980 v pražské Lucerně a Supraphon ji poprvé vydal roku 1983 na dlouhohrající desce. Je rozdělena na dvě části o celkové délce 78 minut. V roce 2018 vyšla poprvé digitálně. Dvořákův doprovodný text výslovně označuje televizní inscenaci za osnovu zvukového vydání. Nejde tedy o další rozhlasové nastudování Nezvalovy hry, ale o zkrácenou zvukovou podobu televizní produkce.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Záznam v katalogu Knihovny Národního filmového archivu
Kategorie:Československé televizní filmy Kategorie:Televizní filmy z roku 1978 Kategorie:Československé dramatické filmy Kategorie:Československé fantastické filmy Kategorie:Filmy natočené podle divadelních her