Katedrála svatého Deodata (francouzsky: Cathédrale Saint-Dié de Saint-Dié-des-Vosges) je římskokatolická katedrála ve francouzském městě Saint-Dié-des-Vosges v departementu Vosges v regionu Grand Est. Spolu se sousedním kostelem Panny Marie Galilejské (Notre-Dame de Galilée) a propojovacím ambitem tvoří významný architektonický komplex (tzv. katedrální skupinu), který odráží staletý stavební vývoj v různých slozích. Celý areál vizuálně sjednocuje charakteristický stavební materiál – typický růžový vogézský pískovec.

Historie

Historický vývoj Původ zdejšího chrámu sahá až do 7. století k irskému mnichovi svatému Deodatovi (francouzsky Déodat, zkráceně Dié), který založil osadu nesoucí dodnes jeho jméno. Původní klášterní kostel se v průběhu 10. století transformoval na kapitulní chrám kapituly světských kanovníků.

Lotrinský vévoda René II. Lotrinský (vládl v letech 1473–1508) považoval tuto kapitulu za neoficiální čtvrtou „katedrálu“ svého vévodství, hned po chrámech v Metách, Toulu a Verdunu. Na skutečnou katedrálu byl chrám povýšen v roce 1777, kdy papež Pius VI. vydal bulu o zřízení biskupství v Saint-Dié. Celý komplex byl prohlášen za historickou památku (monument historique) již 12. července 1886.

Kostel byl během své dlouhé historie několikrát poničen požáry, avšak největší katastrofa jej postihla na konci druhé světové války. V listopadu 1944, navzdory předchozím německým slibům o ušetření památky, vyhodila ustupující německá armáda stavbu do povětří pomocí trhavin. Výbuch zcela zničil historickou klenbu chrámu. Po válce byla katedrála věrně rekonstruována do své původní podoby, zařízena novým moderním mobiliářem a ve dnech 28.–29. září 1974 znovu slavnostně vysvěcena. V polovině 80. let 20. století byla okna osazena cennými moderními nefigurativními vitrážemi podle návrhů renomovaných současných umělců.

Památná lípa Na náměstí Georgese Trimouille v těsné blízkosti katedrály roste historická lípa velkolistá, jejíž stáří se odhaduje až na 700 let (pochází ze 14. století). V roce 2017 obdržela oficiální státní certifikát „významný strom“ (arbre remarquable). Tuto lípu ve svých dílech oslavovala řada spisovatelů, například Henry de Montherlant nebo místní rodáci Henri Thomas a Fernand Baldensperger. Druhý jmenovaný na strom v roce 1947 nostalgicky vzpomínal: „Lípa, kterou jsme obdivovali při návratu z výletů, ve mně zanechala mnohem hlubší a důvěrnější vzpomínku než všechny kryptomérie v Tichomoří.“

Architektura Hlavní loď a boční lodě

Románská hlavní loď byla postavena po druhém ze tří velkých požárů, které stavbu v historii postihly (k požárům došlo v letech 1065, 1155 a 1554). Architektonicky představuje typickou ukázku románského stavitelství v oblasti jižního Lotrinska.

Klenbu hlavní lodi tvoří mohutná křížová žebra, do nichž světlo proniká pouze skrze velmi malá okna s půlkruhovým záklenkem. Boční lodě jsou zaklenuty klasickými křížovými klenbami bez žeber.

Stěny hlavní lodi zdobí dekorativní vlysy: na severní straně obíhá vlys s motivem tří propletených provazců, zatímco jižní stranu zdobí motivy protiběžných srdcí s liliemi. Pod těmito vlysy se nad pilíři s čísly 3, 5 a 7 nacházejí sochařsky zdobené hlavice, přičemž nad pilířem č. 3 jsou osazeny dvě hlavice kompozitní.

Ikonografie a symbolika románských hlavic Soubor 52 románských hlavic, které jsou rozmístěny na sedmi řadách pilířů, jako zázrakem unikl naprosté zkáze při odpálení katedrály nacistickými vojsky koncem listopadu 1944. Tyto hlavice z druhé poloviny 12. století nesou mimořádně hlubokou, dosud nepublikovanou symboliku:

Severní strana lodi (Téma věčného života): Dominují zde rostlinné motivy v podobě korun (věnců), které představují věčný život (tzv. „koruny života“). Mezi listy jsou zakomponovány lidské masky, strom života, palmové ratolesti, květy lilií, vinná réva a borovicové šišky. Zvířecí říše je zde vzácně zastoupena pouze hmyzem: Pilíř 1: Na západní hlavici (jižní strana) je pod obloukem z listoví vyobrazena „modlící se“ včela. Druhá hlavice zobrazuje list leknínu (nymphéa), pod nímž skrze transparentní reliéf prosvítá síť podvodních stonků. Jejich tři stěny vytvářejí sedm uzlů, což předznamenává mystickou číselnou symboliku a neustálé opakování čísel 1, 3 a 7 v celé lodi. Pilíř 2: Čtyři hlavice – tři nesou trojlistou lilii, čtvrtá (jižní) sedmilistou palmetu. Tyto cisterciácké motivy odkazují na úzkou vazbu Saint-Dié s alsaským opatstvím Baumgarten. Pilíř 3: Západní hlavice završuje motiv včelího roje (sever) a korunované hlavy krále (jih), které plasticky ztvárňují citace z Vergiliových Zpěvů rolnických. Na spodní části je vytesána koruna z pštrosích per. Východní hlavice nese rozdvojený kmen vinné révy s hrozny, kde jeden ze dvanácti listů tvoří tři lilie se společným okvětním lístkem (dohromady sedm okvětních lístků, což posiluje trilogii čísel 1, 3 a 7). Pilíř 4: Kamenný kubus nese téměř rostlinný vlys s trojitými uzly. Severní strana evokuje lidskou masku. Jižní strana vytváří hru světla a stínu: z dálky i zblízka imituje božskou masku, jejímž nosem je hlava malého muže, zatímco jeho jazyk vykresluje zbytek těla této postavičky. Muž stojí rozkročen v dlouhé tunice přepásané opaskem ve tvaru písmene X. Pilíř 7: V úrovni vlysu se nachází detail skarabea (vrubouna).

Jižní strana lodi (Cesta od smrti k věčnému životu): Celková kompozice jižních pilířů směřuje chronologicky od západu k východu a symbolizuje vítězný přechod duše od pozemské smrti k posmrtnému spasení: Pilíř 1: Vyobrazení bájných gryfů (kombinace ibise a pštrosa), kteří v pařátech svírají dvě posmrtné masky jako symboly smrti. Pilíře 3, 4 a 5: Hlavice zobrazují motivy bujících a rostoucích rostlin, které symbolizují pozemský růst. Pilíř 2 (Románská mše): Unikátní reliéf zobrazuje klečícího muže přinášejícího obětní dary v podobě chleba a vína. Vedle něj stojí sloužící kněz v albě s rozpaženýma rukama v gestu oranta, nad nímž se nachází kalich. Podjáhen vedle nich drží kadidelnici. Kněz se modlí za duše zemřelých, které jsou symbolicky ztvárněny jako hvězdy vyryté na sousedním pilíři č. 3 pod hlavicí s papyry (egyptský motiv papyrového Nilu odkazující na Ovidiovy Proměny a apoteózu Julia Césara). Pilíř 6 (Rajská vize): Nachází se zde reliéf palmy lemované dvěma ratolestmi uprostřed zvlněné linie, která je osázena 12 zářivými kamennými pupeny. Jedná se o přímou ilustraci 22. kapitoly novozákonního Zjevení svatého Jana (Apokalypsy) – stromu života uprostřed křišťálových proudů v příbytku blažených. Pilíř 7 (Dvojitá siréna a symbolika čísel): Nejmasivnější pilíř lodi v místech bývalého lettneru (chórové přepážky) nese vzácný reliéf rozštěpené (bifidní) sirény doprovázené šesti rybami, které mají dohromady (včetně sirény) 40 ploutví. Spojení čísel 7 a 40 odkazuje na čtyřicet týdnů lidského těhotenství a v přeneseném staroegyptském smyslu na duchovní cestu lidské duše z pozemského těla do věčného záhrobí. Siréna zde představuje počátek a znovuzrození.

Porovnání typologie románských sirén v Porýní Tato specifická siréna je součástí širšího ikonografického souboru pěti analogických vyobrazení sirén, která byla vytesána po skončení druhé křížové výpravy. Tyto plastiky, umístěné vždy na významných sakrálních stavbách, lemují tehdejší kulturní krajinu porýnské nížiny od Basileje po Štrasburk, obklopenou dvěma zrcadlovými horskými masivy (Černým lesem na východě a Vogézami na západě). Tato specifická geografická konfigurace s řekou tekoucí od jihu k severu a ústící do delty měla u tehdejších středověkých učenců evokovat posvátnou geografii údolí Nilu mezi Asuánem a Luxorem.

+ Přehled pěti sesterských románských sirén v oblasti Porýní a Vogéz Lokalita a město Chrám Přesné umístění Saint-Dié-des-Vosges (Francie) Katedrála sv. Deodata pilíř 7 (jižní loď) Štrasburk (Francie) Katedrála Notre-Dame původně součást severního románského portálu pod ciboriem, dnes nad křtitelnicí v severním transeptu Basilej (Švýcarsko) Katedrála v Basileji na hlavici přímo nad sestupem do podzemní krypty v hlavním chóru Freiburg im Breisgau (Německo) Katedrála Panny Marie součást portálu vedoucího do ochozu chóru v jižním transeptu (reprezentuje východní masiv Černého lesa) Saint-Ursanne (Švýcarsko) Kolegiátní kostel sv. Ursicina součást románského portálu (reprezentuje významný tranzitní bod v oblasti Švýcarské Jury)

Dvanáct z celkového počtu 52 hlavic v lodi je navíc jemně označeno motivem tenkého srpku měsíce. Zbylých čtyřicet precizně vyřezávaných hlavic v úrovni vlysů zobrazuje fantastické hybridní tvory – například k sobě zády či tváří otočené gryfy s ibisími zobáky, jejichž spletené ocasy vytvářejí tvar lilie a evokují hlavu pštrosa. V úrovni vlysu se objevují také dvě monstrózní postavy oslů s kachními zobáky a hadími ocasy, které se samy koušou do zadní části těla, doprovázené hlavou supa.

Kněžiště, absida a příčná loď Tyto stavební části byly vybudovány v citlivé harmonii se starší románskou částí chrámu, architektonicky však reprezentují již mladší slohové období vrcholné gotiky (konec 13. století). Konstrukčně jsou silně inspirovány technickými a dispozičními postupy gotické architektury z oblasti Champagne.

Chór (kněžiště) se skládá pouze z jednoho klenebního pole, je však bohatě prosvětlen a opticky otevřen skrze navazující polygonální závěr.

Polygonální absida je koncipována jako pětiboká. Pochází ze stejného časového období jako chór a její stěny jsou prolomeny vysokými gotickými okny.

Transept (příčná loď) byl vybudován o něco později než samotné kněžiště a jeho vnitřní prostor je vertikálně rozdělen do pěti velkých klenebních polí.

Celé toto gotické kněžiště se vyznačuje mimořádnou tvarovou střímostí a jednoduchostí. Zdejší gotické hlavice sloupů mají zcela hladké kalichy bez rostlinného dekoru, které jsou po svém obvodu lemovány pouze charakteristickým motivem tenkého srpku měsíce.

Závěr chrámu (chevet)

Východní závěr katedrály představuje jednu z mála stavebních částí, které bez větší úhony přestály ničivé válečné události roku 1944. Přestože se historické klenby chóru při německém odstřelu kompletně zřítily, samotné obvodové zdivo zůstalo stabilní. V rámci poválečné rekonstrukce musela být nově vytesána pouze jedna zničená sochařská hlavice; její dochovaný originální středověký protějšek byl z bezpečnostních důvodů uložen do sbírek v přilehlém křídle klášterního ambitu.

Průčelí

Západní průčelí katedrály bylo vybudováno v letech 1711 až 1714 podle návrhu italského architekta Giovana Betta, který v té době významně působil v oblasti barokní a klasicistní sakrální architektury v celém Lotrinském vévodství.

Samotné průčelí (bez věží) vykazuje přísné palladiánské proporce. Jeho nejbližším přímým vzorem je slavná benátská Bazilika San Giorgio Maggiore od Andrea Palladia. Tato architektonická citace odkazovala na historické spojenectví mezi Benátskou republikou a lotrinským vévodou Reném II., který byl 16. dubna 1480 jmenován benátským patricijem a přijat do Velké rady. Hned následujícího dne, 17. dubna, stvrdil René II. spojenectví s dóžetem Giovannim Mocenigem a byl jmenován generálním místodržícím Signorie. O tři roky později, 13. dubna 1483, byl René II. v Benátkách slavnostně přijat s vojenským doprovodem a 26. dubna téhož roku dosáhl vítězství nad vojsky ferrarského vévody Ercola I. d'Este, což mu 16. května 1483 vyneslo prestižní titul generálního kapitána benátských vojsk.

Průčelí je střídmé, masivní a navržené v přísném klasicistním duchu. Jeho rytmus udává středový rizalit, který lemují čtyři dvojice monumentálních sloupů nesoucích trojúhelníkový fronton. Celou symetrickou kompozici fasády po stranách završují dvě věže s cibulovými báněmi.

Přímo nad hlavním vstupním portálem se nachází latinský nápis nabádající k absolutní důvěře v Boha: IACTA COGITATUM TUUM IN DOMINUM ET IPSE TE ENUTRIET V překladu: „Uvrž na Hospodina starost svou, a on tě zachová.“