Kostel svatého Petra v Larnasu ( ) je římskokatolický farní kostel postavený v románském slohu. Nachází se v obci Larnas v departementu Ardèche v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii.
Tato historická sakrální stavba požívá nejvyšší státní ochrany a na seznam historických památek (monument historique) byla zapsána v roce 1907.
Historie Tento farní kostel má sice skromné rozměry, vyniká však mimořádnou architektonickou kvalitou, a to jak čistotou svých stavebních linií, tak precizním opracováním kamene. Na základě těchto slohových znaků lze stavbu datovat do první poloviny 12. století. Románské venkovské kostely v této oblasti byly velmi často zasvěcovány svatému Petrovi, což je i případ tohoto chrámu. V jeho bezprostřední blízkosti se nachází horský masiv s tradičním názvem „Kamenný hřbet“ (serre de pierre); v důsledku úřednické chyby při sestavování novodobého katastru však byl tento název zkomolen na mylné označení „Krvavý kámen“ (le sang de pierre).
Stavba je řeholního původu. Vybudovali ji benediktinští mniši z kláštera v Cruasu, kteří tehdy spravovali celou zdejší náhorní plošinu. V nedaleké lokalitě Ellieux navíc dlouhodobě udržovali stálou rezidenci, v níž trvale žilo sedm až osm řeholníků.
Druhotně zazděné pískovcové bloky s reliéfními karolinskými motivy odkazují na existenci starší raně středověké křesťanské stavby. Písemné prameny výslovně zmiňují přítomnost stálého farního kněze v Larnasu již k roku 950. V interiéru chrámu je navíc do kamenného zdiva vytesán autentický podpis stavitele jménem Stefanus, který žil v průběhu 9. století. Místní historik a kněz Camille Arnaud ve svých studiích vyslovil hypotézu, zda současný kostel nevznikl přímo na základech staršího antického pohanského chrámu.
Ačkoli z období náboženských válek v 16. století chybějí přesné archivní zprávy o poškození kostela, stavební průzkum odhalil jasné stopy. Jedna z bočních apsid byla totiž narychlo dozděna z hrubého lomového kamene, což ukazuje na improvizovanou opravu po předchozím poničení. Během těchto nepokojů museli mniši své zdejší zázemí opustit, farnost zůstala na dlouhé roky bez duchovního správce a zbylí věřící byli nuceni docházet za svátostmi do vzdálenějších míst.
Teprve v roce 1598 podali obyvatelé Larnasu oficiální žádost o trvalé přidělení katolického kněze. Prvním farářem jmenovaným po obnovení farní správy se stal abbé Lescombes. Ve funkci setrval celých 61 let a zemřel v roce 1682; podle své poslední vůle byl pohřben v hrobce v podlaze kostela spolu s prvními šlechtickými pány z Imbours.
Kolem roku 1840 si dva po sobě jdoucí faráři stěžovali u diecézního biskupa na umístění kostela, který stál asi tři sta metrů od fary. Abbé Buffel, místní kněz v letech 1895 až 1901, ve svých pamětech uvádí, že tito duchovní byli nemocní a jen s velkými obtížemi se dostávali do chrámu k pravidelnému sloužení mší. Navrhli proto tehdejšímu biskupovi a obecnímu zastupitelstvu radikální řešení – kompletní demolici starobylého románského kostela a výstavbu nového v bezprostřední blízkosti fary.
Tento demoliční plán obecní úřady předem neodmítly a stavební komise se jím začala vážně zabývat. O celém záměru se však náhodou dozvěděl mladý seminarista Canaud. Stal se vášnivým obhájcem románského chrámu, který hluboce obdivoval i proto, že obec byla kolébkou a rodovým sídlem jeho předků. Díky jeho intenzivní kampani byl plán demolice definitivně opuštěn.
Místo demolice chrámu byla kolem roku 1860, za faráře Camilla Arnauda, vybudována nová fara v těsné blízkosti kostela. V roce 1907 dosáhl tehdejší starosta obce Robert de Lisleroy oficiálního zápisu kostela na seznam historických památek, čímž chtěl zamezit případnému budoucímu ohrožení stavby. Tímto krokem byla památka svěřena pod přímou ochranu francouzského ministerstva krásných umění (Ministère des Beaux-Arts).
Galerie
Popis Východní průčelí a závěr chrámu Při pohledu z východní strany je jasně patrný románský křížový půdorys kostela s výrazně vystupující příčnou lodí a třemi nízkými obvodovými apsidami, které jsou prolomeny malými, střídmými půlkruhovými okny bez jakéhokoli sochařského dekoru. Pouze spodní část obvodových zdí, vybudovaná z pravidelně kladených menších kvádrů bílého vápence, je původní románská. Lícové zdivo ve vyšších partiích, tvořené nepravidelným lomovým kamenem, pochází z novodobých stavebních dozdívek.
V exteriéru se křížení příčné lodi projevuje jako masivní, precizně vyzděný kamenný čtverec, který na východní straně prosvětluje malé románské okno s odlehčovacím obloukem integrovaným do zdiva. Nad tímto čtvercovým základem se tyčí osmiúhelníkový tambur završený patou malé lucernové vížky, která je výsledkem nedávné památkové rekonstrukce. Tento architektonický celek uvnitř ukrývá kompletně intaktní románskou kupoli na trompách, která vznikla podle přímého stavebního vzoru kupole v Bourg-Saint-Andéol.
Severní a jižní průčelí Masivní obvodové zdi hlavní lodi postrádají vnější opěrné pilíře, ačkoli v omítce a zdivu jsou patrné jejich historické fragmenty. Na jižní straně chrámu se nachází sakristie, která představuje mladší stavební přístavbu z 19. století; na rozdíl od zbytku chrámu je zastřešena klasickými pálenými klenutými taškami (prejzy). Na severní straně je v rameni transeptu prolomeno malé okno, které původně sloužilo jako starobylý boční vstupní portál.
Vývoj střešní krytiny a finanční potíže obce V původní středověké podobě byl kostel v Larnasu kompletně zastřešen těžkými vápencovými deskami (lauzes) z místních zdrojů. Tato masivní kamenná střecha bezpečně chránila objekt po dlouhých šest století. Na počátku 19. století však byl stav střešní krytiny již kritický, do chrámu masivně zatékalo a stavbě hrozilo celkové zničení. Hlavní starostí po sobě jdoucích starostů bylo sehnat finanční obnos nutný na generální opravu, avšak horská obec byla extrémně chudá. V roce 1817 se první rozpočet na opravu vyšplhal na 968,50 franků, k čemuž obecní zastupitelstvo konstatovalo, že tato částka je absolutně mimo reálné možnosti místních poplatníků.
V roce 1820 církevní autority dokonce pohrozily, že kvůli dezolátnímu stavu budovy z farnosti definitivně stáhnou kněze. Zoufalí zastupitelé prosili o finanční pomoc stát a ve své žádosti suplikovali francouzského krále, aby obci poskytl potřebné dotace. Panovnický dvůr se však o odlehlý kostel a duše jeho farníků nezajímal a kněz byl z obce skutečně odvolán. Teprve po velkém tlaku místních obyvatel, kteří na střeše provedli nejnutnější opravy na vlastní náklady, se farář do obce vrátil.
V roce 1845 vypracoval nový projekt obnovy pan Baussan, architekt z Bourg-Saint-Andéol. Ten doporučil kompletně strhnout zbytky kamenných desek, nahradit je lehčí taškovou krytinou a nad kupoli vztyčit vysokou jehlancovou špici. O rok později však musel svůj plán revidovat, neboť se ukázalo, že vztyčení vysoké špice nad kupolí je nerealizovatelné, protože staré románské zdi jsou příliš slabé, než aby takovou váhu staticky unesly. Finanční zátěž byla pro obec stále neúnosná a nepomohla ani přímá žádost ke králi Ludvíku Filipovi.
Nakonec v roce 1847 přijalo zastupitelstvo zásadní rozhodnutí: uvolnilo peníze na opravu kostela na úkor plánované výstavby nové školní budovy s konstatováním, že místní děti se naučí číst a psát až později. K pokrytí zbývajících dluhů musela obec v roce 1848 prodat obecní pozemky zvané Paty. Ještě v roce 1853 vymáhal stavitel Daumas doplatek ve výši 280,95 franků, který mu obec odmítala vyplatit s tím, že částka je přemrštěná. Tímto způsobem, doslova za cenu extrémního finančního vyčerpání všech obyvatel, získal kostel novou prejzovou střechu.
Tato tašková střecha však vydržela méně než sedmdesát let. Poté, co byl kostel v roce 1907 prohlášen za národní historickou památku, přešla péče o objekt pod tehdejší ministerstvo krásných umění (Ministère des Beaux-Arts). V roce 1936 byla nepůvodní tašková krytina v rámci slohové purifikace kompletně sňata a nahrazena střechou z tmavých vulkanických čedičových desek dovezených z departementu Haute-Loire. Při poslední velké památkové sanaci v roce 2007 byla na krov osazena současná historicky věrná krytina z masivních a tlustých vápencových ploten, která kostelu navrátila jeho autentický středověký vzhled.
Západní průčelí a zaniklá loď Západní průčelí, které v horní části završuje novodobá kamenná zvonice, je mladší stavební konstrukcí vybudovanou s využitím původních románských prvků. Tato situace dlouhodobě vyvolávala otázky, zda byla zeď vztyčena pouze proto, aby na západě provizorně uzavřela nedokončenou hlavní loď, nebo zda odpovídá poloze zaniklého třetího klenebního pole. Přítomnost konstrukčních pískovcových zubů (kamenných výčnělků pro navázání zdiva) a jasné stopy po odtržení na koncích obvodových stěn lodi jednoznačně svědčí ve prospěch zničeného klenebního pole.
Tuto hypotézu definitivně potvrzuje dochovaný oficiální protokol z generální církevní vizitace z roku 1598: „Loď zmíněného kostela je krásná, má tři arkády na každé straně, s nádhernou klenbou ve velmi dobrém stavu; v těchto arkádách na jižní straně se nacházejí dvě nezasklená okénka a další nad portálem řečeného kostela, kterýžto portál je krásný a rozlehlý...“ Formulace o „třech arkádách“ na každé straně s největší pravděpodobností označuje boční odlehčovací oblouky, což znamená, že románská loď původně skutečně disponovala třetím polem.
Současná zeď tak uzavřela vnitřní prostor chrámu už na úrovni druhého klenebního pole. Při stavbě nynějšího malého půlkruhového vstupu bez vyhraněného stylu dělníci druhotně použili zachráněné sochařské fragmenty z onoho „krásného a rozlehlého“ portálu, který ještě spatřil vizitátor v roce 1598. Obě ramena současného trojúhelníkového štítu (frontonu), zdobená jemnými reliéfními rozvilinami a palmetovými motivy, stejně jako dekorativní kamenný kříž s motivem palmet zapuštěný do zdiva nad vstupem, jsou viditelnými pozůstatky této zaniklé lodi.
Interiér Vnitřní prostor kostela se vyznačuje stejnou strukturální střídmostí jako jeho exteriér. Hlavní loď je zaklenuta valenou klenbou s mírně lomeným obloukem. Je vybudována z pravidelného menšího kvádrového zdiva a sestává ze dvou klenebních polí, která od sebe odděluje pasový oblouk dosedající na přisazené pilíře. Křížení příčné lodi vymezují čtyři mohutné pilíře, na nichž spočívají velké oblouky s dvojitou archivoltou. Nad nimi se klene elegantní románská kupole na trompách, jejíhož vrcholu se nachází reliéfní motiv ve tvaru mušle. Mezi precizně vyzděnými trompami probíhá pás drobných ozdobných obloučků osazených na krátkých sloupcích, jejichž hlavice nesou stylizované listy. Tento specifický architektonický prvek je přímou analogií monumentální kupole kostela v Bourg-Saint-Andéol a ukazuje na existenci ucelené stavitelské školy v oblasti Bas-Vivarais.
Nízké boční apsidy, zaklenuté konchou, se do prostoru transeptu otevírají lomenými oblouky s dvojitou, pečlivě opracovanou archivoltou. Mimořádnou pozornost historiků poutá severozápadní pilíř v křížení příčné lodi, do jehož kamenného povrchu jsou hluboko a zřetelně vytesány tři mistrovské „podpisy“ vyvedené v krásné románské kapitále: REGNERUS, STEFANUS a SIANOA. Umístění těchto tří jmen na jednom ze staticky nejvýznamnějších a nejviditelnějších míst v chrámu dokládá, že se jednalo o hlavní mistry zedníky a kameníky odpovědné za celé středověké staveniště. Na obvodových zdech i pilířích lze pod nátěry navíc identifikovat četné kamenické značky v podobě písmen P a B.
Svébytný sochařský dekor interiéru je zredukován na minimum. Několik náběžních říms nese střídmé geometrické motivy, přičemž římsa na jihovýchodním pilíři křížení vyniká raritním reliéfem dvou hadů, kteří symbolicky vylézají z listových masek (zelených mužů). Přímo v severní obvodové zdi lodi, těsně vedle pilíře s kamenickými podpisy, je navíc druhotně zapuštěna kamenná spolie v podobě složitého karolinského pletencového uzlu z 9. století.
Historický hřbitov