Opevněný kostel svaté Radegundy v Sainte-Radegonde ( ) je gotický farní kostel ze 13. století, který byl v průběhu 14. a 15. století radikálně opevněn. Nachází se přímo v centru stejnojmenné obce Sainte-Radegonde v departementu Aveyron v regionu Okcitánie ve Francii. Kostel je zapsán jako historická památka od roku 1925.

Historie Kostel ve 13. století a jeho raný vývoj Původní historické jádro zdejší farnosti se pravděpodobně nacházelo v lokalitě Saint-Géniez-des-Erres, kde archeologové odkryli raně středověký hřbitov. K výstavbě nového románského kostela však došlo na současném místě, kde v té době vlastnil rozsáhlé pozemky biskup z Rodez. První dochovaná listina týkající se tohoto kostela pochází z roku 1302 a právně stvrzuje majetkové a správní oddělení farní kulatury od převorství v Sainte-Radegonde, které spadalo pod přímou správu biskupa.

Z nejstarší stavební fáze se v konstrukci nynější budovy dochovala pouze první dvě klenební pole hlavní lodi. Stavba tohoto objektu spadá do 13. století a původně šlo o velmi skromný venkovský kostel s jednoduchým obdélníkovým půdorysem. Ve druhé polovině 13. století však budova prošla zásadní gotickou přestavbou – starší chór i navazující část lodi byly kompletně strženy a vybudovány znovu. Tímto zásahem byl presbytář transformován do podoby jednotného prostorného celku s příčně protaženým půdorysem, který byl nově zaklenut křížovou žebrovou klenbou.

Všechny vnitřní stěny novostavby tehdy sjednotila ucelená figurální nástěnná malba, z níž se do současnosti dochovaly tři vzácné fragmenty. Tyto cenné gotické fresky byly náhodně objeveny a restaurovány v roce 1937. thumb|left|Zbytky gotických fresek na severní straně chóru

Kostel jako útočiště rolníků a mladší přístavby Kromě své primární náboženské funkce sloužil kostel okolním obyvatelům jako bezpečné útočiště k ochraně osobního majetku. Spolehlivě to dokládá dochovaný list z roku 1260, který šlechtic Guy de Séverac adresoval hraběti z Poitiers a Toulouse. V tomto listě ostře kritizuje biskupa z Rodez za to, že se odvážil „uvalit církevní exkomunikaci na chudé rolníky, kteří neměli jiné pevnosti než venkovské kostely a ukládali do těchto svatých míst své truhly, v nichž ukrývali své obilí a šatstvo“. V této době byl feudálním pánem zdejších venkovanů právě biskup z Rodez.

V roce 1328 udělil biskup věřícím odpustky, jejichž finanční výtěžek byl plně určen na kostelní fond za účelem soustavné údržby budovy. K roku 1349 eviduje historická daňová kniha „livre de l'Épervier“ ve zdejší farnosti celkem 54 ohnišť (poplatníků), což odpovídalo populaci zhruba 240 obyvatel.

V průběhu staletí byl gotický půdorys chrámu postupně doplňován o další postranní kaple – ve 14. století byla přistavěna severní boční kaple (dnes zasvěcená svatému Hilariovi), do níž bylo integrováno baptisterium. V 15. století byla vybudována jižní boční kaple (dnes zasvěcená Panně Marii) a v 19. století byla v rámci puristických úprav k závěru chrámu přistavěna novogotická polygonální apsida.

Západní věž a první útočiště Vypuknutí stoleté války mezi francouzským králem Filipem VI. a anglickým králem Eduardem III., který byl od roku 1327 vévodou akvitánským a pánem sousední Guyenne, způsobilo, že provincie Rouergue byla mimořádně zranitelná vůči nepřátelským útokům.

V roce 1356 nařídil hrabě z Armagnacu, královský senešal ve Villefranche-de-Rouergue, všem vesnicím v oblasti, aby „držely hlídky dnem i nocí a vybudovaly opevnění“. Obyvatelé Sainte-Radegonde proto oficiálně požádali svého feudálního pána, biskupa z Rodez, o povolení transformovat farní kostel na pevnost. Samotné opevňovací práce byly zahájeny kolem roku 1360.

Přímo nad hlavním vstupem do kostela byla vztyčena mohutná věž o výšce přibližně dvaceti metrů. K zajištění statiky a zpevnění stávajících kostelních zdí stavitelé k obvodu přistavěli ploché opěrné pilíře. Nad vstupní dveře bylo osazeno vysazené podsebití, které umožňovalo efektivní vertikální obranu přístupu do chrámu.

Zbývající část kostelní lodi byla nadezděna o dvě až tři obranná patra, která byla osvětlena malými okny (jedním pro každou místnost). V tomto prostoru vzniklo celkem dvacet samostatných komor – na každém patře se nacházelo devět komor uspořádaných po obou stranách centrální přístupové chodby. Přístup do tohoto komorového systému z prostoru samotného kostela byl z bezpečnostních důvodů zajištěn pouze pomocí odnímatelného dřevěného žebříku. Propojení mezi jednotlivými patry bylo řešeno vnitřními poklopy a žebříky. K zajištění klíčového zdroje pitné vody během případného dlouhého obléhání byla přímo v kostele pod prvním klenebním polem lodi vyhloubena hluboká vnitřní studna.

Severní kaple a věžový komplex Během 80. let 14. století byla v regionu Rouergue zahájena nová rozsáhlá vlna fortifikačních prací. Na severní straně kostela byla přistavěna kaple zasvěcená svatému Hilariovi z Poitiers, jejíž mimořádně masivní obvodové zdivo posloužilo jako statický základ pro vybudování navazující šestipatrové obranné věže. V každém podlaží této věže se nacházela jedna obytná komora, přičemž k celému věžovému tělesu bylo přistavěno úzké točité schodiště. To zajišťovalo bezpečný přístup jak do věžových pater, tak do všech ostatních místností pevnostního útočiště. V této stavební fázi byla stržena původní kamenná klenba hlavní lodi a nahrazena pevným dřevěným stropem, což obráncům umožnilo vestavět další čtyři pomocné komory. Celková kapacita pevnosti se tím zvýšila na 29 samostatných místností.

V roce 1403 vydal francouzský král spolu s vévodou z Berry, správcem provincie Rouergue, přísný vojenský dekret. Toto nařízení ukládalo místnímu senešalovi neprodleně zajistit generální opravu všech provozuschopných pevností a hradů v oblasti, uvést je do stavu plné bojové pohotovosti a kompletně je dovybavit vojenskými zásobami potravin a zbraní.

Jižní kaple, věžový komplex a zvonice Na samém počátku 15. století byla na jižní straně chrámu vybudována kaple Panny Marie Sedmibolestné (Notre-Dame-de-Pitié), která spolu s protilehlou severní kaplí svatého Hilaria vytvořila architektonické pseudotranseptové křížení. Pravděpodobně během těchto stavebních zásahů došlo k nenávratnému zničení a zabílení gotických nástěnných maleb na jižní stěně hlavního chóru. Jižní kaple je zaklenuta křížovou žebrovou klenbou s heraldickým svorníkem nesoucím rodový erb. Obranná věž nad touto kaplí byla vztyčena ve stejné epoše jako nedaleká pevnost nad kostelem v Inières, tedy v období po roce 1442.

Bezprostředně nad kaplí byla zřízena soukromá komora převora vybavená vlastním krbem. Tato místnost byla zcela autonomní a disponovala samostatným přístupem z hlavní lodi, situovaným ve výšce 4,5 metru nad podlahou. Celá jižní věž sestávala ze čtyř komorových pater (včetně patra převorova), nad nimiž byla zřízena stálá strážnice. Celková ubytovací a obranná kapacita pevnostního chrámu se tímto krokem zvýšila na 42 samostatných místností.

V této epoše byl v komoře na samém vrcholu severní věže vybudován krb určený pro velitele posádky (kapitána). Vůbec prvním kapitánem pevnosti, kterého v roce 1477 oficiálně jmenoval tehdejší biskup, byl Déodat Randeynes, jenž ve své funkci setrval až do roku 1493. Během této pozdní stavební fáze bylo původní obloukové podsebití na západní věži kompletně sneseno a nahrazeno pokročilejšími rohovými arkýřovými vížkami usazenými na konzolách, které byly navzájem propojeny průchozím obranným ochozem. Původní obranné prvky byly plnohodnotně nahrazeny novým typem podsebití (mâchicoulis ) nesených kamennými krakorci.

Zvonice thumb|Pohled na vrchol zvonice V průběhu 16. století, pravděpodobně za pontifikátu biskupa Georgese d'Armagnac, byla přímo nad střešní terasou západní věže dodatečně vztyčena současná věžová zvonice.

16. až 18. století V roce 1562 převedl biskup Georges d'Armagnac veškerá beneficia a výnosy spojené s převorstvím v Sainte-Radegonde pod správu jezuitské koleje.

V roce 1627 byla v Rodezu vytištěna kniha „L'Histoire incomparable de Sainte Radegonde, reine de France“ (Jedinečná historie svaté Radegundy, královny Francie), kterou sepsal jezuitský otec Dumemonteil. V tomto spise podrobně zaznamenal sedm konkrétních zázraků, k nimž došlo přímo v tomto opevněném kostele. O rok později, v roce 1628, vydal papež Urban VIII. zvláštní papežské breve, kterým udělil plnomocné odpustky všem poutníkům, kteří do Sainte-Radegonde přišli prosit a modlit se za svornost mezi křesťanskými kněžími a za vymýcení kacířství. Během celého novověku byly vnitřní útočištné komory obyvateli stále občasně využívány k bydlení a úkrytu, a to i přes opakované zákazy ze strany diecézních biskupů.

Stavební úpravy v 19. a 20. století Jakmile středověké fortifikační prvky definitivně ztratily svůj vojenský význam, začalo docházet k postupnému rozebírání a druhotnému využívání kamenného materiálu pro různé civilní účely. V roce 1869 to vedlo k výstavbě nové budovy sakristie na jižní straně apsidy, což s sebou přineslo částečnou demolici historických obranných komor situovaných nad prostorem předcházejícím chóru. thumb|Vitráž svaté Radegundy V roce 1875 realizoval architekt F. Mazenq celkové rozšíření kněžiště, když k chrámu přistavěl novogotický trojboký polygonální závěr. Do niky (výklenku) na středové stěně tohoto závěru byla trvale osazena nová socha svaté Radegundy. Obě postranní stěny pak ozdobily barevné okenní vitráže, které ikonograficky připomínají slavné zázraky svaté Radegundy a které zhotovil sklářský mistr Laurent Théotine Lachaize z Rodezu. Během této puristické přestavby byla zároveň výrazně zvětšena původní úzká okna v hlavní lodi i v bočních kaplích.

Kostel byl oficiálně prohlášen za národní historickou památku v roce 1925. Bezprostředně poté byla zahájena první velká památková a statická kampaň na záchranu objektu. Druhá fáze celkové obnovy proběhla v letech 1952 až 1955 a vůbec poslední komplexní restaurátorský zásah byl na budově dokončen v roce 2009.

Poutnictví a relikvie svaté Radegundy Dne 26. května 1412 nechal Jan, vévoda z Berry, slavnostně otevřít původní hrobku svaté Radegundy v Poitiers. V roce 1562 však tento hrob během náboženských válek znovu otevřeli radikální hugenoti, kteří ostatky zčásti spálili. Místní katoličtí farníci z Poitiers se následně rozhodli zbylé zachráněné fragmenty kostí bezpečně rozdělit a rozeslat na několik různých míst ve Francii. Část těchto relikvií tak dorazila i do opevněného kostela Sainte-Radegonde v Aveyronu, ze kterého se okamžitě stalo významné regionální poutní místo zasvěcené této světici.

Podrobný ikonografický rozbor gotických fresek Při rozsáhlých restaurátorských pracích v roce 1937 byla na severní stěně hlavního chóru, ve výšce tří metrů nad podlahou, odkryta monumentální gotická nástěnná malba. Celá kompozice je vertikálně rozdělena do dvou pásů (registrů). Vzhledem k tomu, že je malba na okrajích oříznuta a narušena mladšími stavebními zásahy, vznikla prokazatelně ještě před celkovou fortifikací chrámu ve 14. století. Detailní zpracování oděvů zobrazených postav umožňuje toto dílo datovat do období mezi koncem 13. a počátkem 14. století.

Dva horní výjevy detailně zobrazují biblický pozemský ráj: První scéna (Před spácháním hříchu): Zachycuje stav lidstva před ochutnáním zakázaného ovoce. Na levé straně stojí nahá Eva s dlouhými blonďatými vlasy, která si rukama cudně zahaluje tělo. Svou tvář odvrací od ptáka, jenž se dívá směrem k sousednímu obrazu. Postava Adama se v dochovaném fragmentu nenachází, v původním kompletním uspořádání však byl pravděpodobně přítomen. Ráj je zde vizuálně ztvárněn pomocí fantastických stromů, přičemž v popředí se mladá plavá laň klidně živí drobnými větvičkami.