LINK je americký robotický satelit vyrobený a provozovaný americkou společností Katalyst Space a vypuštěný do vesmíru 3. července 2026 na nosné raketě Pegasus XL. Účelem mise, kterou si objednala agentura NASA, bylo zvýšení oběžné dráhy kosmické observatoře Swift (Swift Gamma-Ray Burst Mission), ohrožené nekontrolovaným zánikem v zemské atmosféře. LINK se po několika dnech letu začal potýkat s problémy s řízením polohy, které nakonec provozovatele vedly k oznámení, že účel mise zůstane nenaplněn.
Pozadí náhled|Vývoj výšky dráhy observatoře Swift nad zemským povrchem.
Swift je observatoř určená k pozorování gama záření, která byla vypuštěna v roce 2004 s původně plánovanou životností 2 roky. Svými třemi přístroji sleduje gama záblesky (GRB), jichž detekuje zhruba 100 ročně. Výstavba, vypuštění a provoz observatoře Swift stály do roku 2026 asi 500 milionů dolarů. Satelit má jedinečnou schopnost rychlého otáčení, což mu dává šanci pozorovat záblesky gama záření dříve, než vyhasnou.
Satelit byl dopraven na bezmála kruhovou oběžnou dráhu Země v původní výšce přibližně 600 km. Ta se však během let od startu snížila na přibližně 400 km (v listopadu 2025) v důsledku malého, ale přesto existujícího odporu řídkých vrstev atmosféry Země (tzv. atmosférický tah) proti rychle letícímu satelitu; jde o stejný jev, kvůli němuž musí např. Mezinárodní vesmírná stanice, pohybující se ve zhruba stejné výšce, svou dráhu pravidelně zvyšovat pomocí motorů některé z připojených kosmických lodí. Situaci observatoře Swift, která nemá vlastní pohonný systém, jímž by mohla svou dráhu zvyšovat vlastními silami, navíc umocnila zvýšená sluneční aktivita v období slunečního maxima kolem roku 2024. Ta způsobila expanzi zemské atmosféry a urychlila pokles výšky oběžné dráhy, takže se nekontrolovaný vstup observatoře do horních vrstev atmosféry a zánik observatoře předpokládá před koncem roku 2026 nebo, s menší pravděpodobností, v jeho polovině.
Přidělení zakázky Protože nebyla plánována žádná náhrada, ztráta observatoře Swift by významně zbrzdila rozvoj tzv. astrofyziky časové domény. NASA se proto pokusila najít způsob, jak zvýšením oběžné dráhy observatoře prodloužit její životnost. V srpnu 2025 zadala vypracování koncepčního návrhu takové mise – v rámci fáze III programu SBIR přidělila po 150 tisících dolarech společnostem Cambrian Works a Katalyst Space Technologies.
Už o měsíc později pak NASA společnosti Katalyst přidělila smlouvu označenou jako Swift Boost Mission v hodnotě 30 milionů dolarů na vývoj a vypuštění robotického servisního satelitu, který se spojí s observatoří Swift a s pomocí svých motorů zvýší její oběžnou dráhu. Další nabídky podaly společnost Starfish Space a společně firmy Cambrian Works a Astroscale.
Cena za zakázku byla překvapivě nízká, zejména ve světle toho, že vytvoření a vypuštění sondy Swift stálo NASA v roce 2004 celkem 250 milionů dolarů. A i když Katalyst Space nezveřejnila částku, kterou zaplatila za vynesení raketou Pegasus XL, musela obdržet příznivou cenu, protože Northrop Grumman si v roce 2021 za podobný start naúčtoval 21 milionů dolarů; podle médií může být důvodem, že použitý exemplář byl již dříve vyroben pro jiného zákazníka.
Společnost Katalyst Space, založená v roce 2020 se sídlem ve Flagstaffu v Arizoně, získala zakázku, aniž by před jejím udělením vynesla do vesmíru jakýkoli satelit. Mohla se ale zaštítit společností Atomos Space, která tak již učinila a kterou Katalyst Space v dubnu 2025 převzala. Navíc již před udělením zakázky plánovala na rok 2026 demonstrační misi za účelem předvedení svých schopnosti v oblasti údržby na oběžné dráze. Společnost se také chystá vypustit v roce 2027 geostacionární servisní kosmickou loď NEXUS, vyvinutou k provádění více servisních zásahů během jediné mise.
Pokud by společnost Katalyst Splnila splnila svůj úkol, šlo by o historicky první spojení komerčního kosmického objektu s tělesem vládní agentury, které nebylo vytvořeno za účelem spojování s jinými satelity a ani se u něj nepočítalo se servisní činností na oběžné dráze. NASA výběrem komerčního dodavatele pro záchranu observatoře Swift naznačila změnu své dosavadní politiky v oblasti údržby na nízké oběžné dráze Země. Viditelně tak navázala na zrušení vlastní mise OSAM-1 (dříve Restore-L) v roce 2024 z důvodu překročení nákladů.
Vývoj a design Vývoj servisního satelitu LINK společnost Katalyst Space vzhledem k okolnostem provedla podle výrazně zkráceného harmonogramu, přičemž environmentální testy v Goddardově středisku NASA byly dokončeny 4. května 2026, pouhých osm měsíců po zadání zakázky. Hned poté se LINK vrátil zpět do zařízení společnosti Katalyst v Broomfieldu v Coloradu k dalším testům. Když pak satelit počátkem července 2026 odstartoval, měl za sebou od zadání pouhých 10 měsíců – vývoj srovnatelné mise přitom obvykle vyžaduje asi 2 roky.
Tělo robotického satelitu tvoří zhruba metrový hranol o čtvercové základně. Nahoře je zakončen platformou se 3 robotickými pažemi pro zachycení observatoře Swift a dole přechází v kruhovou základnu se 3 Hallovými motory. Na spodní části těla satelitu jsou ke dvěma protilehlým stěnám připojena 2 rozkládací pole solárních panelů o celkovém výkonu 40 kW. Pro řízení polohy a orientace je LINK vybaven 16 tryskami systému řízení reakce na chladný plyn. Celková výška satelitu dosáhla 1,5 m, startovní hmotnost pak 425 kg včetně 60 kg paliva a šířka s rozloženými solárními panely 6 m.
Systém orbitálního startu na nosiči Pegasus XL z letícího letadla Stargazer (upraveného L-1011 Tristar) byl vybrán pro schopnost dosáhnout nízkého sklonu oběžné dráhy observatoře Swift, který činí 20,6 stupně. Start ze standardního kosmodromu, jako je např. Cape Canaveral, tedy z vyšší zeměpisné šířky, než je sklon dráhy, by vyžadoval použití podstatně větší a dražší rakety, zatímco start z místa kolem rovníku umožňuje použít nosič slabší a tedy i méně nákladný.
Průběh mise náhled|Umělecké zpodobnění satelitu LINK (menší těleso vlevo) po spojení s observatoří Swift (vpravo)
Plánovaný průběh mise Záchranný plán počítal s tím, že jakmile se robotický satelit LINK dostane se na základní oběžnou dráhu ve výšce pod 400 km, přiblíží se pomocí řady přesných orbitálních manévrů 16 trysek systému řízení reakce.
Po přiblížení na vzdálenost několika desítek metrů by kamery na satelitu LINK umožnily technikům vizuálně zkontrolovat zamýšlené a záložní úchytné body a ujistit se, že nejsou ničím blokovány, například roztrženou vícevrstvou izolací. NASA a Katalyst Space počítaly s tím, že kontroly satelitu po vypuštění potrvají dva týdny. Další dva až tři týdny byly vyčleněny na setkání a prohlídku sondy Swift a jeden až dva týdny na přiblížení a zachycení.
Oproti přiblížení a tandemovému letu, což jsou v praxi kosmických letů opakovaně prováděné operace, bylo mnohem větší výzvou samo zachycení observatoře Swift. V jejím případě se totiž, na rozdíl např. od Hubbleova vesmírného dalekohledu, nikdy nepočítalo s možností pozdějšího zachycení. Proto na ní nejsou žádné dokovací porty ani úchytné prvky, jaké jsou známy např. z některých nákladních kosmických lodí (např. Cygnus nebo HTV) dovážejících zásoby na Mezinárodní vesmírnou stanici, které jsou k ní pasivně připojovány pomocí robotické paže Canadarm2.
Společnost Katalyst Space tak musela vyvinout tříbodový záchytný mechanismus schopný v předem stanovených místech koordinovaně sevřít příruby pro pozemní manipulaci na základně hlavní konstrukce observatoře, aniž by se při tom poškodily citlivé přístroje a další vybavení. LINK proto byl vybaven třemi souběžnými robotickými pažemi vybavenými lidarovými senzory a uchopovacími mechanismy se třemi stupni volnosti. Ke splnění účelu mise by mohlo postačovat zachycení jedinou robotickou paží, ale využití všech tří by poskytlo lepší ovladatelnost. Přípravu komplikovala skutečnost, že NASA nemá k dispozici žádné závěrečné fotografie základny hlavní konstrukce observatoře. Postup dokování technici ověřovali na robotickém testovacím zařízení s použitím modelu základny sondy Swift v reálné velikosti.
Po dokování by LINK během přibližně tří měsíců zvýšil oběžnou dráhu observatoře Swift pomocí svých tří Hallových motorů s xenonovým palivem. Ty byly pomocí kardanových závěsů uchyceny tak, aby umožňovaly směrování tahu vůči společnému těžišti obou těles. LINK měl z logiky věci zajišťovat řízení polohy sestavy, což by nebyla snadná úloha vzhledem k porovnání jeho startovní hmotnosti 425 kg se startovní hmotnosti observatoře Swift, dosahující 1 470 kg.
Po dosažení plánované dráhy ve výši zhruba 600 km nad Zemí, podobné jako na počátku letu observatoře, by se LINK od observatoře Swift odpojil a vzdálil, aby neovlivňoval její citlivé přístroje a mohl případně splnit své další testovací cíle. Zbývající palivo by pak před svou deaktivací mohl využít pro snížení výšky vlastní oběžné dráhy, aby urychlil svůj návrat do atmosféry.
Opětovné uvedení observatoře Swift do provozu a příprava na návrat k vědeckým operacím by si vyžádaly přibližně měsíc. Podle ředitele mise Swift Johna Van Eepoela by úspěch mise znamenal prodloužení provozní životnosti observatoře Swift nejméně o deset let.
Opatření pro zpomalení poklesu observatoře NASA v přípravě na přílet satelitu LINK provedla opatření pro zpomalení poklesu oběžné dráhy observatoře Swift. K 11. únoru 2026 byla většina vědeckých operací observatoře pozastavena a přístroje vypnuty. To umožnilo př zachování kladné energetické bilance nasměrovat Swift a její solární panely tak, aby se snížila průřezová plocha ve směru letu a tím se minimalizoval aerodynamický odpor řídkých vrstev atmosféry, a to přibližně až o třicet procent. Zpomalení poklesu observatoře bylo nutné – pokud by se její dráha snížila pod zhruba 300 km výšky nad Zemí, síly aerodynamického odporu by mohly znemožnit servisnímu satelitu přiblížení k observatoři a její zachycení a udržení kontroly nad situací. Podle modelování z poloviny června 2026 by díky provedeným opatřením měla Swift zůstat nad touto kritickou výškou přinejmenším do října 2026, tedy o tři až čtyři měsíce déle, než se předpokládalo před jejich uskutečněním. Katalyst Space tak získala dostatek času na dokončení satelitu LINK a přípravu mise. náhled|Letoun Stargazer společnosti Northrop Grumman s raketou Pegasus XL v podvěsu (červen 2026).
Start na čtvrtý pokus LINK dorazil 5. června 2026 do leteckého střediska Wallops ve Virginii, kde ho během následujících 4 dní připojili k raketě Pegasus XL. O další tři dny později, 12. června, týmy dokončily připojení rakety k letadlu Stargazer společnosti Northrop Grumman. To se 18. června vydalo cestu přes letiště Mojave Air & Space Port (IATA: MHV) v Kalifornii a Kona (IATA: KOA) na ostrově Havaj na stanovené místo startu. Tím bylo Bucholtzovo armádní letiště (IATA: KWA) na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech, na které letadlo dorazilo 25. června.
Startovní pokus naplánovaný na 30. června 2026 byl ve stanovený den zrušen a odložen kvůli nevhodnému počasí na 1. července, a pak ze stejného důvodu znovu o jeden den. To už Stargazer i přes podobné počasí vzlétl, ale zanedlouho se vrátil na letiště kvůli technickému problému s nosnou raketou.
Čtvrtý termín byl stanoven na 3. července 2026, kdy se raketa Pegasus XL se satelitem LINK v 08:36 UTC a ve výši asi 13 km nad Zemí od letounu Stargazer konečně oddělila, zažehla své motory a vydala se na cestu.
Dvanáct dní po startu, 15. července 2026, NASA oznámila, že uvedení kosmické lodi do provozu pokročilo zhruba do poloviny – v provozu byly energetické systémy a avionika a proběhly kontroly pohonných systémů. Počáteční problémy s komunikací a řízením polohy byly podle oznámení vyřešeny opravami letového softwaru a aktualizacemi provozních postupů.
Ztráta orientace a upuštění od hlavního cíle mise