Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). upright=1.4|náhled|Zjevení Farinaty degli Uberti, ilustrace Gustava Dorého
Dějištěm X. zpěvu Pekla je nadále šestý podsvětní kruh uvnitř hradeb Ditova města, kde jsou trestáni kacíři. Děj se odehrává za svítání 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu).
Rozbor zpěvu
Epikurejci (v. 1–21) náhled|vlevo|Dante a Vergilius mezi hroby epikurejců, ilustrace Baccio Baldini V předchozím zpěvu otevřel příchod nebeského posla bránu Ditova města oběma poutníkům; za ní se rozprostírá pustý hřbitov s otevřenými hořícími hroby, z nichž zaznívá bolestný nářek. Dante již tuší, že zde jsou trestáni ti, „kdož duši s tělem mrtvou činí“, tedy popírači nesmrtelnosti duše (epikurejci či bezvěrci obecně). Ačkoli Vergilius v předchozím zpěvu mluvil o kacířství vůbec, poutníci se v tomto hrobě setkají jen s bludaři epikurejského ražení — a i zdejší trest je jim šit na míru: jelikož nevěřili v posmrtný život, jsou nyní mrtví mezi mrtvými. Dante se Vergilia ptá, zda lze spatřit duše ležící v otevřených hrobech, na což mu průvodce odpoví, že hroby budou zapečetěny teprve po Posledním soudu, až se těla opět spojí s dušemi, a že tato část hřbitova je vyhrazena právě epikurejcům — a naznačí přitom, že Dantovo skutečné, nevyřčené přání bude brzy vyslyšeno.
Farinata degli Uberti (v. 22–51) náhled|Farinata a Cavalcante s Dantem a Vergiliem, jak si je představoval William Blake Sotva básník domluví, ozve se z jednoho hrobu náhlý hlas, který Danta vyzve, aby se zastavil — poznává v něm krajana podle nářečí, jímž mluví, k rodné zemi, jíž prý „snad byl kdysi na obtíž“. Dante se otočí k hrobu, avšak neodstoupí od Vergilia, jenž ho pobízí, ať se podívá na Farinatu, který se už napřimuje: „od pasu vzhůru ho celého uzříš“. Objeví se tak postava, jejíž hrdost je patrná na první pohled — vzpřímená záda, vztyčené čelo, jako by chovala k samotnému peklu hluboké pohrdání. Vergilius Dantovi radí volit ušlechtilá slova — a následující rozhovor patří k nejdivadelnějším v celé Božské komedii.K celému zpěvu viz klasický a podrobný výklad Ericha Auerbacha v kapitole Farinata a Cavalcante jeho knihy Mimesis. Erich Auerbach, Mimesis: zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách, přeložili Miloslav Žilina, Rio Preisner a Vladimír Kafka, vydání třetí, v nakladatelství Argo první, Praha: Argo 2024.
Farinata degli Uberti byl nejvýznamnějším ghibellinským vůdcem ve Florencii 13. století. Roku 1248 porazil guelfy, po smrti Fridricha II. a návratu guelfů však byl sám donucen odejít do vyhnanství. V Sieně se s dalšími ghibellinskými rody přeskupil a s podporou vojska Manfréda Sicilského guelfy na hlavu porazil v bitvě u Montaperti (1260). Když se ghibellinští vůdcové sešli v Empoli, aby rozhodli o zboření Florencie, byl to právě Farinata, kdo tento záměr tvrdou opozicí zmařil. Zemřel roku 1264 ve Florencii jako vítěz, ale o dva roky později guelfové město po bitvě u Beneventa opět ovládli a rod Ubertiů vyhnali. Samotného Farinatu stihl ještě surovější osud: téměř dvacet let po smrti, roku 1283, byl posmrtně souzen pro kacířství a jeho ostatky spolu s ostatky jeho ženy exhumovány; byl nad ním vynesen posmrtný rozsudek, majetek rodu byl zkonfiskován a několik jeho potomků stiženo popravou či vyhnanstvím. Dante byl exhumaci údajně osobně přítomen; pokud je to pravda, zjevně na něj tato událost učinila silný dojem.
Pro Danta je Farinata především „velkodušný“ (magnanimo), je to postava mravně veliká navzdory politické zaslepenosti — díky básníkově vyobrazení se jeho pověst později obnovila natolik, že bývá zobrazován mezi slavnými Florenťany. Dante k němu chová hlubokou úctu, ačkoli šlo o jeho politického protivníka, a to právě pro lásku, kterou Farinata vzdor svému hříchu choval k rodné Florencii: verš o tom, že Peklo měl „ve svrchovaném opovržení“, patří k nejslavnějším v celé kantice a naznačuje, že Farinatu netrápí sám pekelný trest, nýbrž nevděk vlastního města.
Dialog mezi oběma muži se od 42. verše prohlubuje: Farinata se Danta ptá po jeho předcích, a když se dozví, že šlo o guelfský rod, nepokrytě prohlásí, že byli zapřisáhlými odpůrci jeho strany, kterou dvakrát vyhnal z Florencie. Dante mu obratem připomene, že guelfové se pokaždé vrátili, zatímco ghibellini se z vyhnanství nikdy nevzpamatovali — na což Farinata odpoví temným proroctvím o Dantově vlastním budoucím vyhnanství.
Cavalcante dei Cavalcanti (v. 52–72) Právě ve chvíli, kdy Dante Farinatovi zdvořile odpovídá, se z vedlejšího hrobu náhle vynoří jiná postava — Cavalcante dei Cavalcanti, otec básníka Guida Cavalcantiho, Dantova blízkého přítele a předního představitele „sladkého nového stylu“ (dolce stil novo). Na rozdíl od hrdého Farinaty se Cavalcante vztyčí jen po kolena a rozhlíží se, jako by někoho hledal; když toho, koho hledá, nespatří, s pláčem se zeptá, proč s Dantem není i jeho syn, je-li tato pouť dopřána jen výsostnému rozumu. Dante mu odpoví, že do zásvětí nepřichází vlastní zásluhou, nýbrž veden tím, koho snad Cavalcantiho syn Guido „měl v opovržení“ — narážka, jejíž přesný smysl (Beatrice? božský rozum? sám Bůh?) zůstává mezi komentátory sporný.
Cavalcanteho ovšem vyvede z míry samotné sloveso, jehož Dante užil v minulém čase: usoudí z něj mylně, že jeho syn je již mrtev (ve skutečnosti byl v dubnu 1300 ještě naživu, zemřel až o několik měsíců později), a v hlubokém zoufalství se opět zhroutí do hrobu. Epizoda tak nejen ukazuje, že mezi kacíři jsou i guelfové, ale zároveň otevírá téma, jímž se zpěv dále zabývá: schopnost zatracených znát budoucnost.
Farinatovo proroctví a meze věštecké schopnosti zatracených (v. 73–120) náhled|Farinata a Cavalcante dei Cavalcanti, ilustrace Federico Zuccaro Farinata, jako by se ho Cavalcanteho zjevení ani nedotklo, naváže přesně tam, kde předtím přestal, tj. pokračuje v hovoru o vlastním rodu a florentské politice a zopakuje svou předpověď: než uplyne padesát měsíčních úplňků, pozná prý i Dante sám, jak těžké je umět vrátit se z vyhnanství. Na Dantovu otázku, proč jsou Florenťané vůči Ubertiům tak nesmiřitelní, odpoví Farinata narážkou na krveprolití u Montaperti, jehož však nebyl jediným strůjcem — na rozdíl od zboření města, kterému naopak sám zabránil.
Rozmluva pak přejde k otázce, která celý zpěv rámuje: jak to, že zatracenci znají budoucnost, ale netuší nic o přítomnosti? Farinata to vysvětluje básnickým přirovnáním — vidí jako ten, kdo má chatrný zrak: dokáže rozeznat věci vzdálené (budoucí), zatímco to, co se právě děje či stalo, jim zůstává skryto, pokud jim to nesdělí někdo zvenčí. To je i důvod, proč se Farinata i další zatracenci (Ciacco v VI. zpěvu, později Vanni Fucci) ptají živého poutníka na věci pozemské. Farinata dodá, že až nadejde Poslední soud, veškeré jejich poznání zanikne, neboť s koncem času zanikne i budoucnost, kterou jedinou dovedou spatřit.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové 2025, s. 46–49.
Dante, konečně zbaven pochybností kolem Cavalcanteho otázky, prosí Farinatu, aby muži, s nímž sdílí hrob, sdělil, že jeho syn Guido je dosud naživu. Nato již Vergilius poutníka pobízí k odchodu a Dante se stihne už jen zeptat, kdo dalšího leží ve Farinatově hrobě spolu s ním. Odpovědí je zmínka o více než tisíci duších včetně císaře Fridricha II. a kardinála Ottaviana degli Ubaldini.
Dantovo zneklidnění (v. 121–136) Farinata zmizí a Dante s Vergiliem pokračují v cestě, básník je však znepokojen vyslechnutým proroctvím. Vergilius ho utěšuje slovy, že plný smysl svého osudu pozná teprve před „sladkým paprskem“ té, jež vidí vše — což je narážka na Beatrici. (Svůj plný životní příběh ovšem Dante vyslechne až z úst Cacciaguidy v Ráji.) Oba poutníci se poté vzdálí od hradeb a míří stezkou, jež klesá k dalšímu kruhu — a odtud k nim už doléhá silný puch.
Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):
A úzkou stezkou spěly naše kroky kol mezi mukami a města zděmi, můj mistr napřed, já za jeho boky. —
„O valná sílo, jež zlých kruhy těmi mne, jak chceš, vedeš neúmorná, svěží, mluv, ukoj moje přání; směry všemi!
Odkazy
Reference
Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro
Externí odkazy
Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project
10