Katedrála svatého Liziera v Saint-Lizier ( ) je významný románský bývalý biskupský chrám, který se nachází v historickém městě Saint-Lizier v departementu Ariège v regionu Okcitánie ve Francii. Tuto katedrálu nelze zaměňovat s katedrálou Notre-Dame-de-la-Sède, která leží ve stejné obci v areálu biskupského paláce a rovněž disponovala plnohodnotným statutem katedrály.

Tento architektonicky cenný komplex, jehož stavební vývoj spadá do 11., 14. a 15. století, byl v roce 1886 zapsán mezi francouzské historické památky.

Výjimečnou součástí chrámu je mimořádně zachovalý románský ambit (křížová chodba), který požívá samostatné památkové ochrany.

Od roku 1998 je celá stavba zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO jako součást památkového souboru Poutních cest do Santiaga de Compostela ve Francii.

Historie Středověká výstavba a slohové proměny Katedrála vděčí za své pojmenování svatému Liceriovi (Lizier z Couserans), významnému lokálnímu biskupovi, který se v 6. století osobně účastnil koncilu v Agde. Současná kamenná budova byla vybudována v průběhu 11. století a k jejímu slavnostnímu vysvěcení došlo v roce 1117 za episkopátu biskupa Jordana I. (1094–1155). Vůbec nejstarším stavebním prvkem celého chrámu je severní obvodová zeď hlavní lodi, jejíž původní románská okna jsou dodnes jasně patrná při pohledu z jižního křídla přiléhající křížové chodby. Během 11. století byla stavba výrazně rozšířena směrem k východu, kde vznikla příčná loď (transept) a monumentální závěr tvořený třemi apsidami; tyto rozsáhlé práce byly dokončeny právě v roce vysvěcení chrámu.

V poslední čtvrtině 13. století a na samém počátku 14. století nechal tehdejší biskup Auger II. z Montfauconu nově zaklenout prostor chóru i hlavní apsidy, celkově rozšířit transept a inicioval výstavbu mohutné osmiúhelníkové věžové zvonice v charakteristickém toulouském gotickém stylu. V průběhu 14. a 15. století byla původně plochostropá hlavní loď definitivně zaklenuta pokročilými gotickými křížovými žebrovými klenbami. Objekt sloužil jako řádná sídelní katedrála až do roku 1655.

Rarita dvou katedrál a novověká unifikace Až do poloviny 17. století vykazovalo město Saint-Lizier naprosto unikátní urbanistické a právní uspořádání – skládalo se ze dvou těsně sousedících městských celků, z nichž každý disponoval vlastní plnohodnotnou katedrálou. Nad oběma chrámy stál sice jeden společný biskup, ten však byl přímým feudálním pánem a suverénem pouze nad jednou polovinou města. Druhá polovina podléhala světské jurisdikci mocného hraběte z Comminges, který byl jejím přímým pánem.

V roce 1655 se tehdejší biskup Bernard de Marmiesse (ve funkci v letech 1654–1680) rozhodl tuto schizmatickou situaci radikálně vyřešit a sloučil obě dosud samostatné katedrální kapituly do jediného tělesa. Dolní kostel svatého Liceria, jemuž je věnován tento článek, byl v důsledku tohoto aktu oficiálně zbaven funkce katedrály. Status jediného sídelního biskupského chrámu si natrvalo ponechal horní kostel Notre-Dame-de-la-Sède, který bezprostředně přiléhal k areálu biskupského paláce. Saint-Lizier tak zůstalo oficiálním správním sídlem celého biskupství Couserans, a to až do zrušení diecéze v rámci napoleonského konkordátu v roce 1801.

Architektonická podoba a popis interiéru Bývalý katedrální komplex, k němuž původně přiléhala také kapitulní síň a dochovaný ambit, vykazuje půdorys latinského kříže s jednolodním uspořádáním. Hlavní loď sestává ze tří klenebních polí zaklenutých gotickými křížovými žebrovými klenbami. Celé sanktuárium je tvořeno lodí bez postranních bočních lodí či kaplí, příčnou lodí (transeptem) a třemi koncovými apsidami. Při pohledu z lodi je patrné výrazné odchýlení podélné osy chrámu, což bylo způsobeno specifickým zakomponováním starších absidiol do novější stavby.

Ústřední apsida, které v interiéru předchází jedno chórové pole zaklenuté románskou valenou klenbou, byla vybudována na konci 11. století. Naproti tomu obě menší boční absidioly vykazují zcela nestejnou hloubku i šířku. Jsou vyzděny velmi hrubým způsobem z masivního zdiva o tloušťce plných dvou metrů, což jednoznačně dokládá jejich mnohem starší původ, spadající hluboko před 11. století. Tyto konstrukce navíc původně prokazatelně nesloužily křesťanským sakrálním účelům. V odborné literatuře se objevují hypotézy, že se jedná buď o pozůstatky dvou postranních obranných věží původní antické gallo-římské městské brány, nebo o dochované fragmenty starší franské či vizigótské vojenské pevnosti, aniž by však pro tato tvrzení existovala absolutní vědecká jistota.

Románské fresky a exteriér závěru Hlavní apsida, která plní funkci kněžiště (chóru), je zastropena románskou konchou. Vnitřní stěny tohoto prostoru jsou pokryty výjimečným a mezinárodně oceňovaným souborem románských nástěnných fresek z 11. století. Samotnou klenbu konchy pak zdobí mladší monumentální malba Krista v majestátu (Maiestas Domini) pocházející ze 13. století.

V exteriéru postrádá trojice absidiol jakýkoli sochařský či architektonický dekor. Centrální apsida je tvořena třemi rovnými plochými stěnami, při jejichž stavbě zedníci jako spolie masivně využili opracované velké římské kvádry a antické mramory, které záměrně vylamovali ze starých gallo-římských městských hradeb obepínajících zdejší město.

Stavební vývoj lodi a transeptu Stavba hlavní lodi byla zahájena v průběhu 12. století, přičemž z této nejstarší fáze se dochovalo zdivo z hrubého lomového kamene, které sahá přibližně do dvou třetin současné výšky stěn. Obvodové zdi byly v pozdějších staletích postupně nadezdívány a navyšovány, a to zejména v průběhu 13. a následně 15. století.

Vrchní partie stěn jsou prolomeny velkými gotickými okny. Tato horní část zdiva, spolu s vnějšími postranními opěrnými pilíři a křížovou žebrovou klenbou, byla definitivně dokončena až na samém konci 15. století.

Na rozdíl od lodi si transept kompletně uchoval své původní románské valené klenby, a to jak v severním, tak v jižním příčném rameni. Jižní rameno bylo navíc na konci 12. století stavebně prodlouženo.

Na jižní straně hlavní lodi, přesně na úrovni posledního klenebního pole, se nachází monumentální kamenný portálový vstup, kterým se prochází přímo do přiléhajícího románského ambitu.

Exteriér Osmiúhelníková zvonice Nad křížením příčné lodi se tyčí gotická cihlová věž vybudovaná v charakteristickém toulouském stylu. Výstavba této mohutné zvonice byla zahájena ve 12. století, k jejímu úplnému dokončení však došlo až v průběhu 14. století. Pevnostní věž disponuje dvěma patry z režných cihel, přičemž každá z osmi stěn je prolomena dvojitými sdruženými okny zakončenými typickým, mírně lomeným obloukem. Absence jehlancové špice dává věži vizuálně těžkou siluetu; jako jediné zakončení byla na její vrchol osazena ozdobná ozubená koruna s merlony.

Severní předsíň Na severní straně chrámu byla dodatečně vybudována otevřená předsíň, která ústí přímo na městské náměstí. Její velký gotický oblouk postrádá sochařský tympanon a je v ostění rámován profilovanými cihlovými archivoltami. Nosné prvky tvoří sloupy vytesané z bílého pyrenejského mramoru, jejichž hlavice jsou dekorovány dvěma řadami stylizovaných rostlinných listů, což je prvek typický pro kamenosochařskou produkci 14. století.

Vstupní portál Hlavní portál z 15. století je tvořen lomeným gotickým obloukem, jehož cihlové profilované archivolty staticky dosedají na subtilní sloupy z čistého bílého mramoru zakončené jednoduchými střídmými hlavicemi.

Interiér Středověké fresky v apsidě V roce 1960 byly v hlavní apsidě chrámu kompletně odkryty unikátní románské nástěnné fresky z 12. století, které historici umění připisují věhlasné dílně Mistra z Pedretu – katalánského umělce, který v té době intenzivně působil v oblastech Pallars a Val d'Aran. Čilé kulturní a umělecké výměny mezi regiony na obou stranách centrálních Pyrenejí byly v této epoše výrazně usnadněny osobním přičiněním Raimonda z Durbanu. Tento vlivný biskup z Barbastra (v letech 1104–1126), který byl rodákem z Durban-sur-Arize, proslul mimo jiné jako přímý objednavatel stěžejních děl Mistra z Taüllu pro románské chrámy v údolí Vall de Boí. V listopadu roku 1117 se pak Raimond z Durbanu osobně zúčastnil slavnostního vysvěcení katedrály v Saint-Lizier, které vedl sídelní biskup Jordan I.

Kaple svatého Liceria V interiéru kaple se nachází monumentální mramorový oltář s bohatě vyřezávaným retáblem. Uprostřed této barokní architektury je osazena chráněná pozlacená dřevěná socha svatého Liceria, který je zobrazen v pontifikálním rouchu a s biskupskými insigniemi. Plastika ikonograficky odkazuje na slavnou legendu, podle níž se světec zázračně zjevil vizigótskému králi Rekkaredovi I., čímž úspěšně zabránil chystanému pronásledování křesťanů.

Presbytář (chór) Vedle slavného cyklu románských maleb v apsidě vyniká prostor hlavního kněžiště zejména barokní náhrobní deskou biskupa Jean-Françoise Macheco de Frémeaux z 18. století. Na jejím povrchu je vyveden latinský nápis: „SUB HOC SAXO JACET / JOANNIS FRANCISCI / DEMACHECO / DE PREMEAUX / EPISCOPI CONSERANEN / COR ET VISCERA VENE / PATERNA“ Tento text v překladu znamená: „Pod tímto kamenem odpočívá srdce a útroby Jean-Françoise Macheco de Frémeaux.“ Tento typ děleného pohřbu byl u tehdejších vysokých církevních hodnostářů běžným zvykem.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Okcitánii Kategorie:Vzniklo v 11. století Kategorie:Stavby v departementu Ariège Kategorie:Románské katedrály ve Francii Kategorie:Gotické katedrály ve Francii Kategorie:Románské stavby v Okcitánii Kategorie:Gotické stavby v Okcitánii