Hospodářství Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) byla rozvíjející se tržně socialistická ekonomika ležící převážně v jihovýchodní Evropě v letech 1946 až 1992. Jednalo se o hybridní socialistický ekonomický systém, který fungoval od konce druhé světové války až do rozpadu země počátkem 90. let 20. století. Ekonomika byla charakteristická kombinací tržních mechanismů a státního plánování, s důrazem na samosprávu pracujících a decentralizované rozhodování. Šlo o částečně otevřenou ekonomiku s vstřícnou zahraniční politikou. Na svém vrcholu v 70. letech 20. století byla běžně 21. největší ekonomikou na světě.
Po druhé světové válce prošla Jugoslávie v 50. a 60. letech rychlou industrializací. Veřejné výdaje se zaměřovaly na vzdělávání, zdravotnictví a sociální programy. V roce 1965 došlo k ekonomické decentralizaci země ve prospěch jejích svazových republik. Jugoslávie se potýkala s vysokou nezaměstnaností a přetrvávající inflací. Velké množství občanů pracovalo v zahraničí, čímž generovali významné remitenční příjmy pro jugoslávskou vládu i obyvatele. Ekonomický rozvoj pokračoval i v 70. letech, avšak rozsáhlé půjčky od mezinárodních institucí vedly k neudržitelnému státnímu dluhu.
Následná politická a ekonomická nestabilita v regionu během 80. let nakonec vyústila v kolaps a rozpad Jugoslávie do roku 1992. Největšími ekonomikami Jugoslávie byly bývalé severní republiky, konkrétně Chorvatsko, Srbsko a Slovinsko; bývalé jižní republiky, Černá Hora, Severní Makedonie a Bosna a Hercegovina, prošly procesem budování státnosti. Všech šest bývalých republik má mezi sebou dohody o volném obchodu, přičemž Chorvatsko a Slovinsko vstoupily do Evropské unie a eurozóny. Region nadále zaznamenává vysokou míru cestovního ruchu, zemědělství a průmyslového růstu.
1980 – Pokračující úpadek a kolaps jugoslávské ekonomiky Konec 80. let vpravo|náhled|Růst reálného HDP v Jugoslávii v letech 1980 až 1990 náhled|vpravo|Bankovka v hodnotě 2 000 000 dinárů zavedená v roce 1989 v důsledku hyperinflace.
Kolaps jugoslávské ekonomiky byl částečně způsoben postojem v rámci Hnutí nezúčastněných zemí, který zemi umožňoval přístup k půjčkám od obou supervelmocenských bloků za různých podmínek. Tento kontakt se Spojenými státy a Západem otevřel jugoslávské trhy dříve než ve zbytku střední a východní Evropy. V roce 1989, ještě před pádem Berlínské zdi, odcestoval jugoslávský federální premiér Ante Marković do Washingtonu, kde se setkal s prezidentem Georgem H. W. Bushem, aby dojednal nový balíček finanční pomoci. Výměnou za tuto pomoc Jugoslávie souhlasila s ještě rozsáhlejšími hospodářskými reformami, které zahrnovaly devalvaci měny, další zmrazení mezd, výrazné škrty ve státních výdajích a likvidaci společensky vlastněných podniků spravovaných pracovníky.Gervasi, op. cit., p. 44 Bělehradská nomenklatura za pomoci západních poradců připravila půdu pro Markovićovu misi tím, že předem zavedla mnohé z požadovaných reforem, včetně výrazné liberalizace legislativy v oblasti zahraničních investic.
Státní banky byly povinny přizpůsobit své úrokové sazby inflaci, to však nebylo možné uplatnit na dříve uzavřené úvěrové smlouvy, které stanovovaly pevné úrokové sazby. V této době se spolu se šeky v obchodním styku hojně rozšířily a přijímaly cizí měny, zejména německá marka.
První stabilizační program proti hyperinflaci byl přijat pod názvem Program hospodářské reformy koncem roku 1989, kdy byla Jugoslávie převážně v důsledku úplné liberalizace cen zasažena hyperinflací. Měsíční cenová hladina se měsíc od měsíce zvyšovala a v prosinci 1989 dosáhla míra inflace 45 %. Docházelo k neustálému závodění v růstu cen, mezd a směnného kurzu. Za této situace byly v prosinci 1989 přijaty Program hospodářské reformy a opatření k jeho realizaci.
Základními opatřeními, která tento program předvídal, byly restriktivní měnová politika a reálné pozitivní úrokové sazby, nezávislost Národní banky Jugoslávie, denominace dináru „škrtnutím“ čtyř nul, vyhlášení konvertibility dináru a fixace jeho kurzu k německé marce v poměru 7:1, zmrazení nominálních mezd na dobu 4 měsíců, zmrazení cen některých vstupů (energetických surovin a infrastruktury) na dobu 4 měsíců, další liberalizace zahraničního obchodu a fiskálního účtu, sanace bank a podniků prostřednictvím zvláštního fondu, který měl být vytvořen s zahraniční finanční podporou, jednání s Pařížským klubem věřitelů o restrukturalizaci dluhu a s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou o půjčce na pomoc při stabilizaci ekonomiky.
V krátkodobém horizontu, neboli na počátku uplatňování, program vykazoval určité dobré výsledky: došlo k výraznému zpomalení růstu cen a mezd, devizové rezervy – jejichž úroveň byla významná již před zahájením realizace programu – začaly růst, objevil se výrazný pozitivní posun při snižování zahraničněobchodního a rozpočtového deficitu atd. Od samého počátku však docházelo k poklesu průmyslové výroby a zaměstnanosti a o něco později začaly chybět i počáteční pozitivní výsledky (v důsledku opětovného růstu cen a mezd a vzniku „černého“ směnného kurzu se devizové rezervy začaly rychle snižovat, objevily se negativní tendence v zahraničním obchodě a rozpočtové sféře atd.).
Osud tohoto stabilizačního programu byl do značné míry spjat se zastavením růstu cen. Počítalo se s tím, že budou zmrazeny pouze ceny hlavních vstupů a v podmínkách restriktivní měnové politiky a liberalizovaného dovozu nedojde k růstu ostatních volně tvořených cen, a dokonce se očekávalo, že podniky ceny sníží, aby získaly likvidní prostředky. Očekávání se však nenaplnila a ceny zaznamenaly výrazný růst (pravda, znatelně menší než před přijetím programu), což vedlo k růstu mezd, které (na samém počátku realizace programu) rostly rychleji než ceny. Za situace, kdy k tomu docházelo, přetrvával jeden z klíčových prvků programu – pevný směnný kurz. To vše vedlo k oslabení konkurenceschopnosti domácí ekonomiky, neboť vývoz se stal ekonomicky neproveditelným a dovoz byl velmi výnosný. Vzhledem k tomu, že došlo k liberalizaci dovozu, byl domácí trh zaplaven dováženými produkty, které byly pohlcovány rostoucí domácí poptávkou, téměř výhradně po spotřebním zboží, živenou rychlým růstem mezd. Dovoz zboží se stal levnějším než domácí produkce, což vedlo k poklesu výroby, protože jugoslávské výrobky nebyly vůbec konkurenceschopné, a to nejen při vývozu, ale ani na domácím trhu. Po pouhém roce a půl provádění se průmyslová výroba snížila o 25 % a nezaměstnanost vzrostla o 18 %. To dále vedlo k silným recesním pohybům v ekonomice, zhoršení zahraničněobchodní bilance a (po počátečním nárůstu) k rychlému poklesu devizových rezerv, což zabránilo dalšímu „bránění“ devizového kurzu.
Ke nápravě situace byla postupně zaváděna nová legislativa, ale vláda se s krizí snažila bojovat většinou vydáváním většího množství měny, což inflaci dále podněcovalo. Boj o moc ve velkých průmyslových podnicích vedl k několika velkým bankrotům (většinou velkých továren), což jen umocnilo dojem veřejnosti, že se ekonomika nachází v hluboké krizi. Po několika neúspěšných pokusech o boj s inflací pomocí různých schémat a kvůli masovým stávkám způsobeným úsporným zmrazením mezd vláda Branka Mikuliće odstoupila a v březnu 1989 ji nahradila vláda nová, v jejímž čele stál Ante Marković, bývalý předseda vlády Chorvatska a pragmatický reformátor.
Ante Marković a jeho vláda Marković strávil rok zaváděním nové podnikatelské legislativy, která tichou cestou opustila většinu do té doby uplatňované pracovní teorie hodnoty a zavedla soukromé vlastnictví podniků.Patrick Heenan, Monique Lamontagne: Central and Eastern Europe Handbook, Routledge, 2014, p. 96 Tyto institucionální změny vyvrcholily osmnácti novými zákony, které vyhlásily konec systému socialistické samosprávy a navázané práce.Woodward, p. 256 To následně umožnilo privatizaci státních společností.
Do konce roku 1989 dosáhla inflace 1 000 %.Sabrina P. Ramet: The Three Yugoslavias: State-building and Legitimation, 1918–2005, Indiana University Press, 2006, p. 363 Na Silvestra roku 1989 představil Ante Marković svůj program hospodářských reforem. Deset tisíc dinárů se sloučilo do jednoho „nového dináru“, který byl pevně svázán s německou markou v kurzu 7 nových dinárů za 1 marku.OECD Economic Surveys: Yugoslavia 1990, p. 86 Náhlý konec inflace přinesl bankovnímu systému jistou úlevu. Vlastnictví a výměna cizích měn byly deregulovány, což v kombinaci s realistickým směnným kurzem přilákalo do bank zahraniční měny. Ke konci 80. let však začínalo být stále jasnější, že federální vláda fakticky ztrácí schopnost svůj program prosazovat.
V roce 1990 Marković představil privatizační program. Nově schválené federální privatizační zákony umožnily vedením podniků zahájit privatizaci, a to především prostřednictvím interních zaměstnaneckých akciových programů, které zpočátku nebyly obchodovatelné na burze.Milica Uvalic: Investment and Property Rights in Yugoslavia: The Long Transition to a Market Economy, Cambridge University Press, 2009, p. 185 To znamenalo, že zákon kladl důraz na „interní“ privatizaci do rukou zaměstnanců a manažerů podniku, kterým mohly být akcie nabízeny se slevou. Jugoslávské úřady pro proces převodu státního vlastnictví do soukromých rukou používaly termín „majetková transformace“. Do dubna 1990 klesla měsíční míra inflace na nulu, vzrostl vývoz i dovoz a devizové rezervy se zvýšily o 3 miliardy USD. Průmyslová výroba však klesla o 8,7 % a vysoké daně mnoha podnikům zkomplikovaly i vyplácení zmrazených mezd.John R. Lampe: Yugoslavia as History: Twice There Was a Country, Cambridge University Press, 2000, p. 357
V červenci 1990 Marković založil vlastní politickou stranu Svaz reformních sil. Ve 2. polovině roku 1990 se však inflace opět rozběhla. V září a říjnu dosáhla měsíční míra inflace 8 %. Následně opět vzrostla na nezvladatelnou úroveň a v ročním vyjádření dosáhla 120 %. Markovićovy reformy a úsporné programy narazily na odpor federálních orgánů jednotlivých republik. Jeho program na potlačení inflace z roku 1989 odmítlo Srbsko i Vojvodina. SR Srbsko zavedlo cla na dovoz z Chorvatska a Slovinska a vzalo z centrální banky 1,5 miliardy dolarů na financování zvýšení mezd, důchodů, odměn pro státní zaměstnance a na dotování ztrátových podniků. Federální vláda zvýšila směnný kurz německé marky nejprve na 9 a poté na 13 dinárů. V roce 1990 klesla roční míra růstu HDP na −11,6 %.
Přestože jugoslávská ekonomika zahrnovala prvky demokracie na pracovišti a dávala pracovníkům větší demokratickou kontrolu nad ekonomickým řízením podniků, způsobovala také vysokou regionální nerovnost. HDP na obyvatele Slovinska činil do roku 1989 12 383 USD, zatímco Kosovu dosahoval pouze 1 592 USD. Giniho koeficient SFRJ se pohyboval mezi 0,32 a 0,35, což bylo způsobeno především vysokými regionálními rozdíly. Míra nezaměstnanosti byla v chudších jugoslávských republikách rovněž nepoměrně vysoká. Znatelné regionální rozdíly daly průchod separatismu a nakonec vedly k růstu vnitrostátního napětí v jugoslávských republikách. Ekonomická transformace Slovinska však byla poměrně úspěšná a zachovala si mnohé institucionální prvky bývalé jugoslávské ekonomiky, jako byla samospráva a podniky částečně řízené pracovníky. Slovinský model lze chápat jako skloubení západoevropské sociální demokracie a tržního socialismu jugoslávské ekonomiky. Velkoplošná privatizace státního majetku, bank a šoková terapie v ostatních bývalých jugoslávských republikách, jako bylo např. Srbsko, byly naproti tomu neúspěšné. Ekonomiky těchto států ve srovnání s úspěšnějším slovinským modelem stagnují a potýkají se s obecně vysokou mírou korupce.
Jugoslávská ekonomika v číslech – 1990
Následující statistiky vycházejí z publikace CIA World Factbook vydané v roce 1990:
Míra inflace (spotřebitelské ceny): 2 700 % (odhad 1989) Míra nezaměstnanosti: 15 % (1989) HDP: 129,5 miliardy USD, na jednoho obyvatele 5 464 USD; reálná míra růstu -1,0 % (odhad 1989)