Kostel svatého Šebestiána v Manglieu (francouzsky Église Saint-Sébastien de Manglieu) je významná sakrální stavba v obci Manglieu v departementu Puy-de-Dôme v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Tento bývalý opatský kostel představuje vzácnou ukázku auvergnatského románského slohu (roman auvergnat) s hlubokými předrománskými základy.

Kostel svatého Šebestiána v Manglieu je zapsán na prestižním seznamu historických památek Francie (monument historique), a to již od roku 1840. Stal se tak součástí vůbec první oficiální francouzské památkové listiny, která tehdy zahrnovala 1 034 nejvýznamnějších architektonických děl celé země.

Historie Založení a předrománská epocha (7.–8. století) Benediktinské opatství v Manglieu (název je možná odvozen z latinského Magnus locus – Velké místo) založil kolem roku 656 clermontský biskup svatý Genesius (biskupem v letech cca 650–662), který zde byl po své smrti také pohřben. Darované pozemky patřily biskupově rodině a nacházely se ve strategické blízkosti starověké římské cesty spojující Clermont s Nîmes, v místě, kde ji kříží říčka Ailloux (přítok Allieru). Genesius jmenoval prvním zdejším opatem Evodia.

Cenné informace o rané podobě kláštera na počátku 8. století přináší hagiografický spis o životě svatého Bonita (Bonnet), clermontského biskupa, který v tomto údolí strávil závěr svého života. Autor Bonitova životopisu popisuje klášterní areál jako uzavřený komplex obehnaný hradbou se třemi branami. Uvnitř stály dva chrámy: jeden zasvěcený Panně Marii, druhý svatým Apoštolům. Kostel Apoštolů měl dřevěný krov a byl bohatě vyzdoben arkádami a sloupy opracovanými v antickém duchu. Součástí areálu byl křížový ochoz (kvadrant) a ovocný sad. Současné kněžiště s plochým závěrem nynějšího kostela Apoštolů nese jasné architektonické rysy této předrománské stavby. Klášter tehdy patřil k vůbec největším benediktinským opatstvím v celém Akvitánském království.

Karolínská éra a normanské vpády Starší regionální historiografie (Aymon Mallay, 1838) uvádí, že klášter vzal v srpnu 806 pod svou přímou ochranu císař Karel Veliký vydáním panovnických patentů a budovy nechal následně v letech 812 či 819 velkolepě přestavět Ludvík Pobožný (tehdy ještě jako akvitánský král). Autenticky doložené je plné potvrzení klášterních privilegií akvitánským králem Pipinem I. z roku 834. Tato slavnostní zakládací listina udělila klášteru širokou imunitu, chránila jeho majetky před rekvizicemi, zakázala královským soudcům vstupovat na jeho půdu a deklarovala, že klášter je vůči státu povinován výhradně modlitbami za štěstí a prosperitu koruny.

V polovině 9. století však prosperující klášter utrpěl těžké škody během pustošivého vpádu Normanů (Vikingů).

Získání relikvií a středověké spory V roce 959 získal kostel vzácné relikvie svatého Šebestiána, které sem byly přeneseny ze Soissons, a od tohoto data nese svatyně Šebestiánovo patrocinium (zasvěcení). Pramen Gallia Christiana uvádí pro původ relikvií jinou, pravděpodobně již legendární tradici.

Roku 1173 se tehdejší opat z Manglieu oficiálně obrátil s naléhavou stížností na francouzského krále Ludvíka VII. Upozorňoval ho, že jistý Chatard-Bozot, vůdce potulných žoldnéřů (routierů), systematicky plení klášterní panství, nezákonně si přisvojuje mýtné poplatky a násilím zatýká i okrádá poutníky přinášející dary pro svatého Šebestiána. Opat předtím marně žádal o pomoc svého diecézního biskupa Étienna de Mercœur, který mu ochranu odmítl poskytnout. Král následně biskupovi rázně nařídil, aby Manglieu vojensky chránil. Biskup však souhlasil s ochranou opatství až pod podmínkou, že se tehdejší opat Armand de Montboissier oficiálně prohlásí za jeho přímého lenního vazala.

Novověké úpravy a zrušení kláštera Zápisy v Gallia Christiana dokládají, že v roce 1517 nechal opat Claude Du Prat kompletně zrenovovat kostel, kapitulní síň i ostatní klášterní budovy. Tentýž pramen uvádí, že opat Chazeron nechal v roce 1550 vybudovat nový reprezentativní refektář (klášterní jídelnu).

Mohutná hranolová věž, která se tyčí přímo nad vstupním narthexem (předsíní), byla do své nynější podoby přestavěna kolem roku 1610 za opata Guillauma II. z Montmorinu.

Jako samosprávné opatství fungovalo Manglieu až do 3. září 1716, kdy bylo trvale podřízeno Přísné observanci Clunyjského řádu (Étroite observance de l'ordre de Cluny), čímž se definitivně vymanilo z přímé jurisdikce clermontského biskupa. Celé starobylé opatství bylo definitivně zrušeno v roce 1777 a původní klášterní kostel se stal běžným farním kostelem obce.

Exteriér Do prostoru jižní boční lodi se vstupuje monumentálním ústupkovým portálem s půlkruhovým obloukem, který je proražen v jižní obvodové stěně chrámu. Jeho profilované archivolty se skládají ze tří masivních oblounů oddělených hlubokými výžlabky, do nichž jsou vytesány dekorativní motivy hřebů a čtyřramenných hvězd. Ostění portálu tvoří přisazené polosloupy s hlavicemi pokrytými jemným rostlinným dekorem listoví. Tento portál vznikl na samém sklonku 12. století.

Obvodové zdi hlavní lodi zajišťují robustní vnější opěrné pilíři, které jsou na vrcholu zakončeny sedlovým zastřešením a osazeny kamennými chrliči. Tyto chrliče odvádějí dešťovou vodu z opěrných oblouků, které se klenou nad střechami nižších bočních lodí a zajišťují vysoké klenby hlavní lodi.

Na severní straně kostela se dodnes fragmentárně dochovalo několik původních architektonických prvků ze zaniklého křížového ochozu.

Interiér Vnitřní architektura narthexu a tribuny Od 12. století probíhala v klášteře rozsáhlá stavební obnova chrámu. Z této románské etapy se na západní straně v plném rozsahu dochoval monumentální narthex s vyvýšenou tribunou (emporou), který přesně odpovídá architektuře velkých románských bazilik v Auvergne.

Tento vstupní prostor je rozčleněn do tří podélných lodí a do hlavní lodi chrámu se otevírá třemi velkými půlkruhovými arkádami nesenými sdruženými podvojnými sloupky. Do obou bočních lodí se narthex otevírá dvěma jednoduššími půlkruhovými arkádami. Západní stěna ústředního pole tribuny je raritně prolomena dvěma klenutými nikami, které svým polokruhovým tvarem připomínají malé absidioly. Tato ojedinělá prostorová dispozice nachází přímé analogie v clermontské bazilice Notre-Dame-du-Port, na západní tribuně klášterního chrámu v Saint-Benoît-sur-Loire nebo v opatském kostele ve švýcarském Romainmôtieru.

Konstrukční řešení a klenby Na vyvýšenou západní tribunu vedou dvě samostatná schodiště s odlišným konstrukčním řešením: Severní schodiště: Je řešeno klasickou formou jako kamenné točité schodiště. Jižní schodiště: Sestává ze dvou ramen, která se vzájemně kříží a lámou v pravém úhlu, přičemž je zastropeno čistou půlkruhovou valenou klenbou.

Vyvýšené věžní zvonové komory byly v této části chrámu dodatečně zastropeny gotickými křížovými klenbami na samém sklonku 14. století.

Celková výstavba této mohutné vstupní předsíně a narthexu v 12. století byla podle stavebně-historických průzkumů zamýšlena jako počátek plánované generální novostavby celého kostela. Specifické uspořádání nejvýchodnějšího klenebního pole lodi v těsném sousedství presbytáře, které je nápadně kratší než všechna ostatní pole, jasně dokazuje, že tato ambiciózní románská rekonstrukce nebyla z finančních důvodů nikdy dokončena. Původní plán totiž předpokládal úplnou demolici starobylého předrománského chóru a jeho nahrazení monumentálním románským závěrem, k čemuž již nedošlo.

Hlavní loď Hlavní loď byla přestavěna v průběhu 16. století přímo na starších románských obvodových zdech, které však byly dodatečně prolomeny novými okny v gotickém slohu. Pozdně gotické žebrové křížové klenby dosedají přímo na tyto původní románské zdi.

Předrománské jádro chóru a zdivo Půdorys presbytáře (chóru) je velmi prostý. Sestává z jednoho obdélníkového klenebního pole, na které bezprostředně navazuje závěrečné čtvercové pole. Tento rozvrh je typický pro chrámy stavěné v raném středověku mezi 7. a 9. stoletím. Starší úpravy a nánosy novodobých vnitřních omítek dnes sice neumožňují posoudit skutečné stáří stavby v interiéru, v exteriéru je však situace odlišná.

Při pohledu zvenčí je patrné, že chór je vyzděn z nepravidelného řádkového zdiva, které tvoří směs drobných lomových kamenů a tesaných kvádrů velkých rozměrů. Na plochém východním závěru (chevetu) se navíc dochovala stopa po původním trojúhelníkovém štítu, který byl vyveden z vystupujících plochých cihel.

Merovejské mramorové sloupy pod triumfálním obloukem Při vstupu do presbytáře, přímo pod triumfálním obloukem, jsou po obou stranách osazeny dva antické sloupy z cipollinového mramoru. Tyto sloupy nesou korintské hlavice vytesané z pyrenejského mramoru, které jsou přímo inspirovány římskými antickými vzory. Téměř totožné příklady takto staré architektury ze 7. století lze ve Francii nalézt již pouze v kryptě opatství v Jouarre, v baptisteriu v Poitiers nebo v Nantes. Sloupy v Manglieu prokazatelně pocházejí z merovejské epochy a jedná se o přesně tytéž sloupy, které barvitě popisuje raně středověký text o životě svatého Bonita. Historik Jean Hubert se domnívá, že na své nynější místo pod triumfálním obloukem byly tyto antické spolie sekundárně osazeny během úprav v 15. století.

Dřevěná konstrukce krovu nad chórem byla podrobně zkoumána architektem Henrim Deneuxem u příležitosti Archeologického kongresu v roce 1924. Deneux na základě dendrochronologického rozboru prokázal, že tento krov vznikl nejpozději ve druhé polovině 13. století.

Mobiliář V prostoru narthexu (předsíně) se dochoval unikátní soubor raně středověkých pohřebních památek a liturgického vybavení: Žulová rakev z 11. století: Tento vzácný kamenný monolit má vnitřní prostor anatomicky vytvarovaný s hlubokým vybráním pro hlavu zemřelého a jeho vnější stěny zdobí reliéfní románské arkády. Akvitánská náhrobní deska ze 6. století: Vedle rakve jsou osazeny dvě cenné náhrobní desky. První z nich vykazuje mimořádně bohatou kamenosochařskou výzdobu s monogramem Krista, který doplňují apokalyptická písmena Alfa a Omega olemovaná věncem z tesaných listů. Spodní zóna desky je rozčleněna do čtyř samostatných polí vyplněných reliéfem rybích kostí. Historik François Deshoulières toto dílo identifikoval jako víko starobylého sarkofágu, které nese všechny znaky akvitánské umělecké školy a pochází již z počátku 6. století (epocha pozdní antiky a merovejského umění). Karolínská náhrobní deska: Druhá přilehlá náhrobní deska, jejíž povrch je pokryt reliéfními úponky a listy vinné révy, představuje autentickou ukázku karolínského sochařství z 8. až 9. století.

Vnitřní vybavení narthexu doplňuje starobylá čtyřlaločná kropenka vyřezaná z mramoru a historická kamenná křtitelnice.

Odkazy

Literatura [Résie 1855] Lambert Élisabeth d'Aubert, comte de Résie, « Saint Genès », dans Histoire de l'église d'Auvergne depuis saint Austremoine jusqu'en 1560, t. 2 (600-1100), Clermont-Ferrand, Librairie catholique, 1855, p. 19-23 [MGH-6 1913] Bruno Krusch, « Vita Boniti episcopi Averni », dans Monumenta Germaniae Historica : Scriptores rerum merovingicarum, vol. 6, 1913, p. 119-139 [Deshoulières 1924] François Deshoulières, « Manglieu », dans Congrès archéologique de France. 87e session. Clermont-Ferrand. 1924, Paris, Société française d'archéologie, 1925, p. 133-143 [Hubert 1959] Jean Hubert, « Les églises et bâtiments monastiques de l'abbaye de Manglieu au début du VIIIe siècle », Bulletin de la Société nationale des Antiquaires de France 1958,‎ 1959, p. 91-96 Dictionnaire des églises de France : Auvergne - Limousin - Bourbonnais, t. IIB, Paris, Robert Laffont, 1966, p. 83 [Craplet 1972] Bernard Craplet, Auvergne romane, La Pierre-qui-Vire, Éditions Zodiaque, coll. « la nuit des temps no 2 », 1972, 4e éd., p. 176