Kostel Panny Marie v Châtel-Montagne ( ) je významná sakrální stavba v obci Châtel-Montagne v departementu Allier v regionu Auvergne-Rhône-Alpes ve Francii. Tento bývalý klášterní kostel fungoval od 11. století jako součást clunyjského převorství a v dějinách umění je považován za klenot auvergnatské románské architektury.

Historie

Clunyjská donace a spory (11. století) Kostel Panny Marie daroval mocnému benediktinskému Clunyjskému opatství místní šlechtic Dalmas z Châtel-Montagne v rozmezí let 1081 až 1088. Dochovaný opis darovací listiny upřesňuje samotné datum založení převorství na 2. května 1082. Tuto významnou majetkovou donaci sice okamžitě právně napadli dva Dalmasovi bratři, to však nezabránilo papeži Urbanu II., aby dne 16. března 1095 papežskou bulou slavnostně stvrdil vlastnictví tohoto převorství ve prospěch Cluny. Převod majetku zahrnoval také soukromou hradní kapli a rozsáhlé polnosti – celkový dar byl natolik velkorysý, že umožnil okamžitý vznik stálé, byť menší řeholní komunity.

Dne 21. září 1131 udělil clermontský biskup Aimeric oficiální písemný souhlas tehdejšímu clunyjskému opatovi Petru Ctihodnému, jímž právně uznal výsostné právo převora z Châtel-Montagne svobodně jmenovat faráře na bohaté farní místo v Arfeuilles.

Úpadek převorství a sloučení s Laveine Mnišská komunita v Châtel-Montagne byla trvale dimenzována pro pouhé tři až čtyři mnichy, což výslovně potvrzují zachované řádové revizní zápisy z let 1270, 1295 a 1354. V průběhu 14. století však došlo k celoevropskému útlumu a ekonomickému vyčerpání malých klášterních základen. V důsledku toho bylo převorství v roce 1331 sloučeno a včleněno pod přímou hospodářskou správu (mensu) ženského clunyjského převorství Laveine nedaleko Maringues v departementu Puy-de-Dôme.

Oficiální vizitátoři z Cluny v letech 1354, 1386 a 1417 opakovaně do hlášení uváděli, že obytné konventní budovy převorství se nacházejí v katastrofálním stavebním stavu. Obrat přinesl až rok 1501, kdy byl mateřský klášter v Laveine kompletně reformován slavným clunyjským opatem Jacquesem d'Amboise. Tehdejší převor tehdy dobrovolně postoupil veškerá svá zbývající práva na správu klášterního majetku převorce Gabrielle de Polignac, která zahájila rozsáhlou hospodářskou stabilizaci.

Přestěhování farnosti a zánik oltáře Saint-Genest Mniši v převorství prokazatelně žili ještě k roku 1679, avšak přesné historické okolnosti a datum, kdy areál definitivně opustili, zůstávají v archivech nejasné. V dobách, kdy řeholní komunita v klášteře plnohodnotně fungovala, podléhal vnitřní prostor přísnému liturgickému rozdělení. Mniši celebrovali své řeholní mše výhradně na hlavním oltáři situovaném hluboko v kněžišti uvnitř hlavní apsidy. Bohoslužby pro běžné farníky z obce se konaly odděleně na farním oltáři zasvěceném svatému Genestovi, který stál na východním okraji hlavní lodi.

V okamžiku, kdy mniši klášter natrvalo opustili, byly veškeré farní bohoslužby pro veřejnost trvale přeneseny na uvolněný hlavní oltář v apsidě. Původní mezilodní oltář svatého Genesta tak ztratil svou liturgickou funkci a v rozmezí let 1698 až 1702 byl kompletně zdemolován a odstraněn.

Stavební vývoj a památková obnova Vzhledem k naprosté absenci dobových písemných pramenů, které by s jistotou určovaly přesná data budování jednotlivých částí chrámu, se datování opírá o uměleckohistorické analýzy. V roce 1905 vytyčil první ucelenou chronologickou osu uznávaný archeolog Eugène Lefèvre-Pontalis: Počátek 12. století: Výstavba spodních partií hlavní lodi, obou bočních lodí a příčné lodi. Kolem roku 1150: Vyzdění horních partií hlavní lodi (od úrovně slepých empor), zaklenutí bočních lodí a stavba monumentální západní předsíně. Konec 12. století: Vyzdění gotizujících kleneb transeptu a celková dostavba kněžiště (chóru). 13. století: Přistavění bočního jižního vstupního portika.

Tento historický model podrobil kritice historik Bernard Craplet. Podle jeho průzkumů je hlavní loď konstrukčně natolik homogenní, že ji nelze rozdělovat do dvou odlišných časových fází; Craplet tvrdí, že byla kompletně vybudována jako jeden celek v rozmezí let 1100 až 1125. Za vůbec nejstarší část celého chrámu považuje Craplet příčnou loď, jejíž jádro klade již do 11. století (s následnou úpravou na počátku 13. století). Západní předsíň pak byla podle něj přistavěna kolem poloviny 12. století předsazením před původní rané západní průčelí.

V roce 1835 postihla severní stranu chrámu necitlivá stavební úprava, při níž byla kompletně demolována původní románská absidiola a nahrazena pravoúhlou obdélníkovou kaplí.

Puristické restaurování v 19. století Kostel Panny Marie byl pro své mimořádné umělecké hodnoty zapsán na zakladatelský národní seznam historických památek Francie (monument historique) již v roce 1840.

V roce 1850 hrozilo jižní vstupní předsíni okamžité zřícení. Místní municipalita se rozhodla situaci vyřešit radikálně a navrhla její úplnou demolici. Ministerstvo kultury však zasáhlo a v roce 1852 pověřilo významného architekta Eugèna Milleta vypracováním podrobného statického posudku. Na základě Milletova projektu byla jižní předsíň v roce 1853 kompletně vědecky znovuvybudována. V letech 1864 až 1865 prošly generální rekonstrukcí veškeré střešní krovy a krytiny. Následnou závěrečnou fázi velkých restaurátorských a puristických prací pak v letech 1873 až 1876 úspěšně zrealizoval architekt Georges Darcy.

Popis Kostel pochází ve své hlavní hmotě ze 12. století (tato novostavba prokazatelně souvisela se zřízením stabilní mnišské komunity), v průběhu 19. století však prošel dílčími úpravami (zejména v jižní části). Západní průčelí, které se vyznačuje přísnou strohostí, ale zároveň mimořádnou majestátností ve své střídmé čistotě, sestává z předsunuté předsíně a jednoho klenebního pole představeného před hlavní štítovou stěnu. Vlastní vnitřní prostor je rozvržen do hlavní lodi o čtyřech klenebních polích, na kterou navazuje mírně vystupující transept (příčná loď), a celou dispozici uzavírá presbytář s chórovým ochozem a čtyřmi radiálními věncovými kaplemi.

Ikonografie hlavic a regionální vlivy Kamenosochařský dekor románských hlavic v prostoru kněžiště je tvořen převážně rostlinnými motivy: vysoce stylizovanými palmetami, akantovými listy a hladkými listy, které jsou občas doplňovány zvířecími figurami. V postranních bočních lodích vyniká zejména hlavice s motivem osla a sochařské ztvárnění mořské panny (sirény).

Jako hlavní stavební materiál byla použita místní hrubozrnná žula, jejíž vysoká tvrdost a zrnitá struktura vysvětluje celkovou plošnost, nízký reliéf a menší rozvinutost sochařského detailu. Celá architektura chrámu v sobě spojuje a zrcadlí mnohočetné umělecké vlivy, což je dáno specifickou geografickou polohou Châtel-Montagne, které leží přesně na historickém pomezí mezi úrodným Burgundskem a hornatým Auvergne.

Mobiliář V prostoru západní tribuny (empory) je dnes trvale deponována vzácná středověká chórová mříž (přepážka). Tato kovaná mříž, která v předreformačním období původně oddělovala kněžiště od chórového ochozu a byla osazena na masivním dřevěném podstavci, požívá od roku 1991 nejvyšší národní památkové ochrany.

Samostatně jsou na seznamu památek zapsány také tři cenné figurální plastiky: Pozdně gotická polychromovaná Pieta ze 16. nebo 17. století (Vierge de Pitié). Dřevěná Panna Maria s Ježíškem z 15. století (Vierge à l'Enfant). Historická socha svatého Antonína Poustevníka.

Mimořádnou umělecko-řemeslnou součástí interiéru je kompletní Křížová cesta (Chemin de croix). Jedná se o soubor čtrnácti zastavení, která byla ztvárněna jako olejomalby na plechu vsazené do kovových rámů. Toto specifické dílo namaloval chanoine Athanase Desrosiers, který v obci působil jako farář v letech 1895 až 1911. Celý komplet byl zapsán na seznam kulturních památek a v roce 2005 prošel restaurováním.

Věžní zvonový soubor Ve zvonové komoře nad centrálním křížením transeptu jsou instalovány tři historické zvony, které se dodnes tradičním způsobem rozeznívají ručně pomocí dlouhých provazů spouštějících se do vnitřní kupole chrámu. Zvonový soubor vykazuje tyto parametry:

+ Specifikace zvonového souboru v Châtel-Montagne Jméno zvonu Rok odlití Mistr zvonař Hmotnost Ladění Jacqueline-Denise (grosse) 1935 Bollée (Orléans) 613 kg fis (fa dièse) Bernadette-Marguerite-Marie 1935 Bollée (Orléans) 416 kg ais (la dièse) neznámé 1806 neznámý 390 kg a (la)

Největší zvon Jacqueline-Denise nechal orleánský mistr Bollée v srpnu roku 1935 přelít, přičemž byly využity fragmenty ze starobylého velkého farního zvonu, který předtím pukl.

Mechanické věžní hodiny V jižní boční lodi je ve speciální prosklené skříni umístěn mechanický hodinový stroj. Tento stroj pohání vnější věžní ciferník a řídí automatické odbíjení na zvony pomocí dálkového systému táhel a ocelových lan.

Celý hodinový stroj je poháněn těžkými protizávažími, přičemž závaží o hmotnosti 300 kilogramů vyžaduje ruční natažení pravidelně jednou za sedm dní. Tento historický stroj, financovaný z obecní sbírky tamních obyvatel, pochází z roku 1927. Vyrobila jej hodinářská továrna Odobey Cadet se sídlem v jurském městě Morez.

Odkazy

Literatura Bernard Craplet, Auvergne romane, La Pierre-qui-Vire, Zodiaque, coll. « La nuit des temps n° 2 », 4e édition 1995 (ISBN 978-2736901912), s. 216-221. Eugène Lefèvre-Pontalis, L'Église de Châtel-Montagne (Allier), Bulletin monumental, Paris / Caen, A. Picard / H. Delesques, roč. 69,‎ 1904, s. 505-517 (ISSN 0007-473X). Jean-Pierre Ravaux, L'église Notre-Dame de Châtel-Montagne, Congrès archéologique de France, 146e session. Bourbonnais. 1988, Paris, Société Française d'Archéologie,‎ 1991, s. 133-154. Pierre Héliot, Les murs-diaphragmes longitudinaux dans l'architecture religieuse du Bas Empire et du Moyen Age, Arte Lombarda, sv. 8, č. 1,‎ 1963, s. 123.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Auvergne-Rhône-Alpes Kategorie:Vzniklo v 11. století Kategorie:Stavby v departementu Allier Châtel-Montagne Châtel-Montagne Kategorie:Románské stavby v Auvergne-Rhône-Alpes