Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Ajacciu, často označovaná také jako Santa Maria Assunta (francouzsky Cathédrale Notre-Dame-de-l'Assomption d'Ajaccio), je významná sakrální stavba nacházející se v korsickém městě Ajaccio, konkrétně ve čtvrti vystavěné v janovském novoměstském stylu. Katedrála je vedle Panny Marie zasvěcena také svatému Eufraziovi (patronovi vůbec první, dnes již zaniklé raně křesťanské katedrály v Ajacciu) a svatému Františku Xaverskému.
Hrubá stavba chrámu byla dokončena v roce 1593 a objekt spadá pod správu diecéze Ajaccio.
V katedrále byl dne 21. června 1771 pokřtěn budoucí francouzský císař Napoleon I. Pro své historické a architektonické hodnoty byl celý chrámový komplex v roce 1906 oficiálně zapsán na seznam chráněných historických památek Francie (monument historique).
Historie Organizace a přesné rozmístění lokálních křesťanských chrámů a církevní správy na Korsice v období raného středověku zůstávají kvůli nedostatku pramenů neznámé. Církevní otec svatý Athanasios z Alexandrie (Atanáš) sice ve svých spisech k roku 358 výslovně uvádí, že ho korsičtí biskupové pevně podpořili v jeho teologickém zápase proti arianismu, avšak bez jakýchkoliv bližších podrobností o tom, ve kterých konkrétních korsických městech se nacházela jejich biskupská sídla.
Katedrála v 6. století
Současné budově předcházelo několik starších staveb. Ty se však nacházely na zcela jiném místě, v historické čtvrti vzdálené přibližně 2 km od pozdějšího města vystavěného Janovany. Tuto tezi potvrdil archeologický výzkum z roku 2005 v areálu bývalé tabákové továrny v lokalitě zvané Saint-Jean (San Giovanni), kde specialisté z institutu Inrap odkryli pozůstatky paleokřesťanského baptisteria (křestní kaple). V raně křesťanské architektuře bylo baptisterium vždy neoddělitelnou součástí celého biskupského komplexu, ačkoliv přímé stopy samotné tehdejší katedrály nebyly během těchto výzkumů nalezeny. Starší historiografie zmiňuje paleokřesťanskou baziliku zasvěcenou svatému Eufraziovi (Sant'Eufrosio), z níž se v listině z roku 1192 dochoval již jen zkomolený místní název San Frosi.
Svatý Eufrazius byl biskup a mučedník, pokládaný za apoštola Španělska. Podle tradice byl na kněze vysvěcen přímo apoštoly Petrem a Pavlem. Během své plavby do Hispánie krátce zastavil v zálivu u Ajaccia, kde začal šířit křesťanskou víru mezi tehdejším korsickým obyvatelstvem.
Když v 5. století Germáni (Vandalové) ovládli severní Afriku, obsadili rovněž Sardinii a Korsiku. Vandalové vyznávali křesťanství, avšak v jeho heretické arianské formě. Dobový dokument Notitia provinciarum et civitatum Africae (zpráva z roku 484) uvádí, že vandalský král nechal v roce 484 vyhnat na Korsiku 27 ze 46 afrických katolických biskupů. Ačkoliv tento text výslovně nezmiňuje žádné rodilé korsické biskupy, přítomnost exulantů z Afriky měla na ostrov zásadní kulturní vliv. Křestní vana nalezená v Ajacciu byla spolu s celým biskupským okrskem vybudována pravděpodobně právě po příchodu těchto afrických církevních elit na počátku 6. století. Archeologické sondy ukázaly, že tato křestní vana byla postupně stavebně upravována v závislosti na proměnách křestní liturgie, přičemž v pozdější fázi byla těsně vedle ní vybudována druhá, kruhová křestní nádrž.
Kolem roku 550 Korsiku a Sardinii bez jakéhokoliv vojenského odporu ovládlo loďstvo ostrogótského krále Totily. Po jeho smrti v roce 552 však Apeninský poloostrov i přilehlé ostrovy začali mocensky ovládat Langobardi.
V roce 596 zaslal papež Řehoř Veliký oficiální list Gennadiovi, prvnímu exarchovi v Africe, v němž ho naléhavě žádá o zajištění vojenské ochrany Korsiky před ničivými langobardskými vpády. Klíčový zlom přinesl rok 601, kdy tentýž papež napsal list Bonifácovi, titulovanému jako oficiální „obránce Korsiky“ (defensor de la Corse). V dopise ho žádá, aby urychleně vyřešil kritickou situaci v Ajacciu (Aiacium), které bylo již po dlouhou dobu zcela bez vlastního biskupa. Tento text je vůbec prvním historickým dokumentem, který spolehlivě informuje o existenci samostatného biskupského stolce v Ajacciu. Ačkoliv byl stolec v roce 601 neobsazený, k roku 649 je již plně aktivní – tehdejší ajaccijský biskup Benedictus se v Římě osobně účastnil významného církevního koncilu.
V druhé polovině 7. století, v souvislosti se stupňujícím se tlakem Langobardů na ostrově, byly všechny původní korsické diecéze pragmaticky sloučeny pod autoritu jediného společného biskupa, který sídlil ve městě Mariana. Ostatní starobylé katedrály byly degradovány na běžné farní kostely, avšak díky svému historickému statusu si plnohodnotně uchovaly svou křestní funkci.
Od roku 704 postihly Korsiku první ničivé nájezdy a vojenské vpády Saracénů (arabských pirátů), které v různých vlnách sužovaly ostrov po dobu více než pěti století.
Dne 14. dubna 754 podepsal franský král Pipin Krátký s papežem Štěpánem II. slavnou smlouvu v Quierzy, která umožnila vznik nezávislého Papežského státu. V roce 774 Pipinův syn Karel Veliký tuto otcovu donaci slavnostně potvrdil a nově k papežskému dominiu přičlenil také Korsiku, která tímto aktem formálně vstoupila pod svrchovanost Svatého stolce. Ačkoliv papežství drželo teoretickou suverenitu nad ostrovem, nemělo dostatek vojenských ani finančních prostředků na zajištění jeho reálné obrany.
Po korunovaci Karla Velikého císařem (25. prosince 800) zorganizoval jeho syn, italský král Pipin Italský, v roce 806 velkou vojenskou námořní expedici. Velel jí franský hrabě z Janova, Adhémar. Cílem bylo definitivně vyčistit korsické vody od saracenských pirátů. Právě od této úspěšné a vítězné námořní expedice proti Saracénům z roku 806 Janované po celá staletí odvozovali a právně legitimovali svá historická práva na výsostnou svrchovanost a politickou suverenitu nad celou Korsikou.
Románská katedrála ve 12. století V roce 1077 se papež Řehoř VII. pokusil obnovit svrchovaná práva církve nad Korsikou a vyslal na ostrov pisánského biskupa Landolfa. Ten svolal generální shromáždění, které formálně přijalo podřízenost Svatému stolci. V roce 1091 udělil papež Urban II. pisánskému biskupovi veškeré příjmy z ostrova za roční poplatek a v roce 1098 dosáhl biskup Daimbert povýšení Pisy na arcibiskupství, přičemž korsičtí biskupové se stali jeho sufragány. Po společném vítězství Pisanů a Korsičanů nad Saracény na ostrově Menorca v roce 1114 udělil papež Gelasius II. pisánskému arcibiskupovi plné právo investitury korsických biskupů.
Tato pisánská reorganizace vedla k obnově pěti korsických diecézí a k následné výstavbě románské katedrály v Ajacciu. K roku 1128 je v Pise po boku papeže Honoria II. již výslovně zmiňován ajaccijský biskup Ardizius. Samotná románská katedrála se v písemných pramenech objevuje k roku 1192 pod názvem San Frosi, k němuž bylo později přidáno ještě patrocinium svatého Jana Křtitele (San Giovanni Battista). Její poloha se nacházela přibližně 10 metrů severně od původního biskupského komplexu ze 6. století, což spolehlivě potvrdil dochovaný katastrální plán z roku 1843.
Mocenský zápas o nadvládu nad Korsikou mezi Pisou a Janovem se naplno rozhořel po roce 1205. Papežství se snažilo střetu zamezit rozdělením vlivu; v roce 1133 povýšil papež Inocenc II. Janov na arcibiskupství. Pod autoritu arcibiskupa v Pise následně spadali jako sufragáni biskupové z Alerie, Ajaccia a Sagone, zatímco pod janovského arcibiskupa patřili biskupové z Mariany, Nebbia a nově zřízené diecéze v Accii.
V roce 1272 naplánovala janovská komuna výstavbu opevněné kolonie zvané Castrum Lombardo na kopci situovaném zhruba 500 metrů od katedrály. Pro tento účel Janov naverboval sto řemeslnických rodin určených k výstavbě a údržbě hradu, který měl zajistit bezpečné kotviště janovské flotily v ajaccijském zálivu. V dokumentech ze 14. století však již toto castrum zmiňováno není, což naznačuje nezdar celého kolonizačního pokusu. Definitivní konec pisánského vlivu na ostrově pak zpečetila námořní katastrofa Pisy v bitvě u Melorie roku 1284, po níž Korsika i Sardinie připadly Janovu.
Roku 1295 získal aragonský král Jakub II. Aragonský na základě smlouvy z Anagni od papeže Bonifáce VIII. právo dobýt Korsické a Sardinské království výměnou za to, že se vzdal svých nároků na Sicílii. Slavnostní investitura pro obě království proběhla v bazilice svatého Petra v Římě dne 4. dubna 1297. Jelikož aragonský král neměl dostatek vlastních prostředků na reálné dobytí Korsiky, vojensky a politicky se opřel o proaragonskou kliku v řadách korsické šlechty.
Uklidnění přinesl rok 1457, kdy byl ajaccijským biskupem jmenován Janovan Deodato Bocconi. Ten nechal zchátralou románskou katedrálu i přilehlý biskupský palác kompletně zrestaurovat a současně povolil řádu servitů usadit se v Ajacciu při kostele San Giacomo.
Založení nového města a přesun katedrály V roce 1453 převzal přímou správu nad Korsikou jménem Janovské republiky vlivný bankovní dům Úřad svatého Jiří (Office de Saint Georges), jehož cílem bylo zajistit efektivnější hospodářské a vojenské řízení ostrova. Dne 16. dubna 1492 založil Úřad svatého Jiří v lokalitě Punta della Liccia na jihozápadním pobřeží novou opevněnou baštu, která převzala název starého biskupství: Ajaccio. Tato nová pevnost tehdy fungovala jako prosté prezídium (préside) s menším vojenským významem, než měly severní opěrné body Bastia a Calvi.
Výstavba tohoto nového urbanistického celku přibližně 1,5 km jižně od dosavadní románské katedrály si nevyhnutelně vynutila její budoucí přesun přímo za bezpečné městské hradby. Kolem roku 1502 byl uvnitř hradebního perimetru vybudován provizorní prostý kostel zasvěcený svatému Kříži (Santa Croce). Dochovaná listina z roku 1503 dokládá, že i biskupská rezidence, která do té doby stála v sousedství starého chrámu San Giovanni Battista, byla v tomto roce definitivně přenesena do blízkosti nového kostela Santa Croce. Původní stará katedrála ztratila svůj prvořadý status a nadále plnila již jen funkci venkovského farního kostela. Následně byla svěřena do správy korsickému bratrstvu, a to až do podepsání mírové dohody mezi korsickým a janovským obyvatelstvem Ajaccia v roce 1579. Naposledy je v pramenech zmiňována k roku 1587 při oficiální vizitaci biskupa Nicolò Mascardiho.
Během 20. let 16. století se sice rozběhla výstavba nové plnohodnotné katedrály, avšak janovská signorie následně rozhodla o radikálním stavebním oddělení vnitřní citadely od samotného civilního města vykopáním hlubokého obranného příkopu. Tento strategický inženýrský zásah vedl k tomu, že veškeré do té doby vyzděné konstrukce nové katedrály musely být kompletně zdemolovány a srovnány se zemí.
Vojenské otřesy pokračovaly v roce 1553, kdy korsický kondotiér Sampiero Corso, bojující ve službách francouzského krále Jindřicha II., úspěšně dobyl ajaccijskou citadelu. Francouzský maršál Paul de Thermes nechal pevnost okamžitě strategicky zesílit. Po jeho stažení z ostrova se kolem roku 1554 novým francouzským guvernérem Korsiky stal Giordano Orsini di Monterotondo (1525–1564), který v této funkci setrval až do úplného konce válečného konfliktu mezi Francouzským královstvím a Janovskou republikou v roce 1559 . Trvalý mír a stabilita se na celou Korsiku vrátily až po podepsání historické smlouvy v Cateau-Cambrésis v roce 1559.
Výstavba současné renesanční katedrály (1559–1593) náhled|left|250px|Pamětní deska v interiéru chrámu, která připomíná definitivní osazení posledního stavebního kamene v roce 1593