Sundial bylo krycí označení pro nerealizovaný americký koncept extrémně silné termonukleární zbraně. O tomto konceptu se zmínil Edward Teller v červenci 1954 během tajného zasedání Generálního poradního výboru Komise pro atomovou energii USA. Předpokládaná ničivá síla byla stanovena na ekvivalent 10 000 megatun TNT, tedy 10 gigatun.
Testování plánovala pobočka Radiační laboratoře Kalifornské univerzity v Livermore v rámci tajného amerického zbrojního projektu na počátku 50. let 20. století, ale projekt Sundial nebyl nikdy realizován ani testován a řada podrobností zůstala utajena.
Historie Poté, co Spojené státy vyvinuly a zavedly do výzbroje své první atomové bomby, odpálil Sovětský svaz v roce 1949 svou první bombu. To odstartovalo závody v jaderném zbrojení, během nichž počet jaderných zbraní vzrostl z devíti v roce 1946 na 20 000 v roce 1960. První vyvinuté jaderné zbraně využívaly jako zdroj energie výhradně štěpení jader plutonia nebo obohaceného uranu. Později došlo k vývoji termonukleárních zbraní, běžně nazývaných vodíkové bomby; ty využívají primární stupeň založený na čistém štěpení nebo štěpení zesíleném jadernou fúzí k zažehnutí jaderné fúze ve stupni sekundárním, přičemž jako palivo slouží izotopy vodíku deuterium a tritium. Termonukleární zbraně mohou dosahovat mnohem vyšší ničivé síly než zbraně založené pouze na štěpení.
Koncept Sundial vznikl v rámci počátečního vývoje termonukleárních zbraní v USA. Edward Teller prosazoval vývoj termonukleární „superbomby“ již od počátků projektu Manhattan, avšak k vývoji těchto zbraní nebyla vyvíjena větší aktivita, dokud Sovětský svaz v roce 1949 neprovedl zkoušku své první atomové bomby. Prezident Harry Truman v roce 1950 pověřil Komisi pro atomovou energii (AEC) vývojem termonukleárních zbraní. První zkoušky využívající jadernou fúzi proběhly v roce 1951 v rámci operace Greenhouse; její součástí byl i první test zbraně se štěpením zesíleným fúzí. První zkouška skutečného termonukleárního zařízení s krycím názvem Ivy Mike se uskutečnila 1. listopadu 1952. Výbuch dosáhl síly 10,4 megatuny. Toto první zařízení však bylo příliš těžké na to, aby mohlo sloužit jako prakticky použitelná zbraň.
První konstrukce termonukleárních zbraní vhodných k nasazení byly otestovány v roce 1954 během operace Castle. V březnu 1954 dosáhl test Castle Bravo výbušné síly přibližně 15 megatun TNT. Výbuch byl výrazně silnější, než se očekávalo, a způsobil rozsáhlý radioaktivní spad.
V červenci 1954 představil Teller Generálnímu poradnímu výboru Komise pro atomovou energii možnost konstrukce mnohem mohutnějších výbušných zařízení. Údajně byly navrženy dva projekty: Gnomon s plánovanou silou 1 000 megatun a Sundial s 10 000 megatunami. Gnomon měl sloužit jako přípravný stupeň k iniciaci zařízení Sundial. Dochované zápisy z jednání zmiňují Tellerovo „zařízení o síle 10 000 MT“ a rovněž názvy Gnomon a Sundial. Zápisy dokládají, že někteří členové výboru vnímali rozsah navrhované zbraně s obavami. Například Isidor Isaac Rabi označil Tellerovu prezentaci za jakýsi „reklamní tah“ – projev přehnané sebeprezentace. Práce na projektu Gnomon přesto několik let pokračovaly; zkouška prototypu byla údajně plánována na rok 1956, avšak nikdy k ní nedošlo.
Technický koncept O projektu Sundial je veřejně známo jen omezené množství technických podrobností. V odborné literatuře je tento koncept popisován v souvislosti s vícestupňovými termonukleárními zbraněmi. Tyto zbraně vycházejí z konstrukčního uspořádání Teller-Ulam (k jehož návrhu kromě Edwarda Tellera přispěl i Stanisław Ulam), při němž se energie z počátečního jaderného stupně využívá ke stlačení a zažehnutí následných termonukleárních stupňů.
Americký historik vědy Alex Wellerstein označuje princip Teller-Ulam za zásadně škálovatelný, neboť umožňuje vzájemné propojení více termonukleárních stupňů. Projekt Sundial proto řadí do diskuse o vícestupňových vodíkových bombách s extrémně vysokou ničivou silou. Neexistuje však žádný potvrzený veřejný popis konkrétní konstrukce zařízení Sundial.
Možné následky a hodnocení S předpokládanou ničivou silou 10 000 megatun by projekt Sundial mnohonásobně překonal nejsilnější kdy vyzkoušenou jadernou zbraň – sovětskou Car-bombu, jejíž síla při zkoušce činila přibližně 50 megatun. Ve srovnání s bombou Little Boy svrženou na Hirošimu, jejíž síla se odhadovala na zhruba 15 kilotun TNT, by se jednalo o ekvivalent přibližně 660 000 hirošimských bomb. Fyzikální a vojenské účinky zbraně takového rozsahu lze jen obtížně odhadnout, neboť standardní pravidla pro přepočet účinků jaderných zbraní mají při takto vysokých hodnotách jen omezenou platnost. Wellerstein cituje studii z roku 1963, podle níž by detonace o síle 10 000 megatun ve velké výšce mohla způsobit požáry na území o průměru několika set kilometrů.
Reakce v rámci Generálního poradního výboru se pohybovala v rozmezí od zdrženlivé až po odmítavou. Zápisy z jednání výslovně zmiňují obavy, že by zbraň takového rozsahu mohla kontaminovat Zemi. Diskuze probíhala na pozadí širší debaty o vojenském a morálním hodnocení termonukleárních zbraní. Již v roce 1949 varovali Enrico Fermi a Isidor Isaac Rabi – ve stanovisku menšiny členů Generálního poradního výboru – před tím, že ničivá síla takzvaných „superbomb“ nemá žádnou přirozenou horní hranici. V historických pojednáních je projekt Sundial považován za příklad extrémních teoretických návrhů, které byly příznačné pro počáteční fázi závodů ve zbrojení v oblasti termonukleárních zbraní během studené války.
Reference
Kategorie:Termonukleární zbraně Kategorie:Jaderná technika v USA Kategorie:USA v roce 1954 Kategorie:Americké vojenství Kategorie:Studená válka