Opatství Marmoutier (francouzsky Abbaye de Marmoutier, původně Majus Monasterium) je bývalé benediktinské opatství nacházející se na pravém břehu řeky Loiry, kousek proti proudu od města Tours v departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire ve Francii.
Založení a historický vývoj Klášter založil svatý Martin z Tours pravděpodobně v roce 372. Svého největšího rozkvětu dosáhlo opatství ve vrcholném středověku, kdy jeho majetky, převorství a závislá území pokrývaly velkou část tehdejší Francie a sahaly až do Anglie. Během Velké francouzské revoluce byl klášterní komplex zrušen a budovy byly z velké části zdemolovány a rozebrány na stavební materiál. Zbývající zachráněné objekty následně odkoupily řeholní sestry Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Sacre-Cœur). Ty historické budovy zrenovovaly, přistavěly nové trakty a zřídily zde soukromé vzdělávací zařízení, které v areálu funguje i v 21. století.
Část památkové lokality, která ukrývá archeologické pozůstatky starobylého monumentálního opatského chrámu, odkoupilo v roce 1981 město Tours a od roku 2004 zde nepřetržitě probíhají systematické archeologické výzkumy.
Lokalizace Opatství se rozkládá severně od toku Loiry, přímo naproti historickému jádru města Tours, na ploše o rozloze několika hektarů.
První provizorní stavby kláštera vyrostly na pravém břehu pod patou skalnatého svahu. Koryto Loiry bylo v období antiky situováno podstatně blíže k tomuto svahu než dnes. Celý klášterní komplex tak byl založen na říčních náplavech (aluviích), které původně formovaly přirozený říční ostrov. Jeho vznik geomorfologové datují přibližně do roku 5 000 před naším letopočtem. S postupným stavebním a demografickým rozvojem se expanze opatství rozšířila jak dál do nivní roviny směrem k Loiře, tak na samotný skalnatý svah, který se nad areálem tyčí.
Toponymie Podle přední francouzské lingvistky Marie-Thérèse Morlet je název Marmoutier složeným toponymem, které sestává ze dvou samostatných lingvistických prvků: Mar- a -Moutier.
Každá z těchto složek má specifický etymologický původ: -Moutier (archaická varianta moustier): Tento výraz je ve střední francouzštině spolehlivě doložen jako obecné podstatné jméno. Na konci 17. století již sice patřil mezi zastaralá slova, avšak dodnes přežívá v některých regionálních dialektech. Nese význam „klášter“ nebo také „farní kostel“. Jazykově se vyvinul ze starofrancouzského tvaru *monstier*, který má kořeny v gallorománském výrazu MONISTERIU (forma monisterium je bezpečně doložena na nápisech ze 7. století), jenž přímo vychází z klasického latinského slova monasterium (monastýr / klášter). Mar- (první element): V tradiční historiografii a lingvistice je tento prvek obecně považován za staženou formu latinského slova major (komparativ od adjektiva magnus – velký). Z latinského major vzniklo starofrancouzské slovo maïeur, které vedle svého hlavního významu „větší“ neslo také původní latinské významy jako „starší / předkové“, a dalo vzniknout i modernímu francouzskému slovu maire (starosta).
Moderní toponymická bádání však v tomto výkladu ukazují určité nesrovnalosti. Použití komparativu či superlativu ve smyslu „velmi velký klášter“ nebo „hlavní/majestátní klášter“ (Majus Monasterium) je totiž v románské toponymii poměrně neobvyklé. Pravidelný fonetický a hláskový vývoj by navíc musel vyústit do teoretického tvaru Mairmoutier.
Jako alternativní a velmi pravděpodobné vysvětlení se proto nabízí přímá souvislost s galským (keltským) slovem maros, které znamená „velký“. Tento keltský kořen tvoří první element velkého množství francouzských toponym začínajících na Mar-, jako je například frekventovaný název Mareuil, jenž prokazatelně vychází z původního keltského tvaru maro-ialon neboli „velká mýtina / velká čistina“.
Založení kláštera svatým Martinem
Opatství bylo založeno na místě, kam se na sklonku 4. století (pravděpodobně v roce 372) stáhl do ústraní tehdejší třetí tourský biskup, svatý Martin z Tours.
Jeho hagiograf a životopisec Sulpicius Severus zanechal kolem roku 410 tento detailní popis tehdejšího místa: „Nějaký čas obýval Martin celu přiléhající přímo k tourskému kostelu. Později však, jelikož již nedokázal snášet neustálé vyrušování ze strany četných návštěvníků, kteří za ním přicházeli, zřídil si poustevnu přibližně dvě míle za hradbami města. Toto útočiště bylo tak odlehlé, že si v ničem nezadalo se samotou hluboké pouště. Z jedné strany bylo totiž obklopeno strmou skalní stěnou vysokého masivu a zbytek pozemku uzavíral mírný meandr řeky Loiry. Vedla sem pouze jediná a navíc velmi úzká přístupová cesta.“
Moderní archeologické výzkumy však ukazují, že tato lokalita nebyla tak absolutně izolovaná, jak se Sulpicius Severus snažil ve svém oslavném textu naznačit. Vykopávky na místě spolehlivě odhalily existenci lidských zásahů a stavebních úprav již z 1. nebo 2. století našeho letopočtu a výstavbu solidních kamenných budov z období raného římského císařství. Vzhledem k tomu, že v těsné blízkosti podél paty skalního svahu procházela významná antická silnice spojující Orléans s Angers po pravém břehu Loiry, spatřují někteří archeologové v těchto nejstarších objektech pozůstatky římské silniční stanice (mutatio / mansio). Přístup z protilehlého Tours navíc v období pozdního císařství usnadňoval pevný most postavený přes Loiru o něco západněji.
Na základě dostupných archeologických dat nelze přesně určit, ve kterém konkrétním roce svého episkopátu (371–397) Martin na toto místo přišel. Svatý Martin se usadil v malé cele (cella) vysekané a vyhloubené přímo do skalního masivu a většina jeho prvních společníků učinila totěž. Společné budovy byly v této prvotní poustevnické fázi redukovány na absolutní minimum: sestávaly z prostého refektáře (jídelny) a malého kostela zasvěceného svatému Petrovi a Pavlovi. Po tomto nejstarším chrámu se sice nedochovaly žádné přímé architektonické stopy, avšak předpokládá se, že stál pod svahem a mohl vzniknout prostou přeměnou jedné z místností starší římské vily na křesťanskou oratoř.
Marmoutier nebylo, přinejmenším zpočátku, hlavním a trvalým Martinovým sídlem. Biskup musel složitě balancovat mezi svým niterným asketickým poustevnickým povoláním a náročnými administrativními povinnostmi tourského biskupského úřadu, který vyžadoval neustálé pastorační a diplomatické cesty po celé diecézi. Na samém sklonku jeho života, v roce 397, se však kolem Martina v Marmoutier stabilně nacházela již velmi početná a organizovaná komunita čítající kolem osmdesiáti řeholních společníků.
Raný středověk a vikinská katastrofa V průběhu 5. a 6. století se klášterní areál postupně stavebně rozvíjel. Bylo zde založeno významné skriptorium (písařská dílna) a za episkopátu biskupa Volusiana došlo k výstavbě v pořadí již druhého klášterního kostela. Přesná lokalizace této raně středověké stavby není známa, avšak předpokládá se, že stála v nivní rovině pod skalním svahem. Význačný dějepisec a tourský biskup Řehoř z Tours (539–594) byl historicky vůbec prvním autorem, který v písemných pramenech použil pro toto místo specifický termín Marmoutier (vycházející z latinského majus monasterium neboli velký monastýr). Kolem 5. či 6. století mniši pravděpodobně disponovali také menší oratoří na protilehlém levém břehu Loiry, v místech, kde byla později vybudována kaple svatého Liberta (chapelle Saint-Libert). Na počátku 9. století prošel celý komplex generální rekonstrukcí pod vedením tehdejšího regulárního opata Renauda a jeho bratra Viviena, avšak od poloviny 9. století (kolem roku 850) byla správa kláštera transformována a svěřena komunitě sekulárních kanovníků.
V roce 852 (nebo podle historika M. H. Cottineaua v roce 853), kdy v Marmoutier žilo přibližně 150 mnichů, se opatství stalo terčem drtivého útoku, který vedl obávaný vikinský náčelník Hasting. Nájezd vyústil v brutální masakr a plošné vyplenění celého areálu, během něhož zahynulo 115 řeholníků. Tato dramatická tradice, detailně zaznamenaná v pozdně středověkých kronikách, však nebyla moderními archeologickými výzkumy plně potvrzena; dosavadní vykopávky a stratigrafické nálezy totiž nevykazují žádné stopy po úplném opuštění či dlouhodobém zániku kláštera.
Nicméně i přes kontinuitu osídlení byl zdevastovaný areál vážně poškozen. Po dobu téměř jednoho století klášter ztratil svou autonomii a fungoval v podstatě pouze jako podřízená pobočka kolegiátního chrámu svatého Martina v Candes (Candes-Saint-Martin). K zásadnímu obratu a úplnému obnovení plnohodnotného řeholního života došlo až v roce 982 (přibližně 130 let po vikinské katastrofě), kdy bylo zničené opatství z přímé politické iniciativy bloiského hraběte Euda II. (Odo II.) oficiálně navráceno do rukou benediktinských mnichů.
Období obnovy (11. až 14. století) Clunyjská reforma a normanské donace náhled|Středověká úřední pečeť benediktinského opatství Marmoutier, překreslená podle italského historika a sfragistika Ludovica Antonia Muratoriho Klášter ožil až na samém sklonku 10. století. V úřadu opata tehdy stanul Majolus z Cluny (cca 910–994), který sem přišel přímo z mateřského Cluny s třinácti benediktinskými řeholníky, aby plnohodnotně obnovil a reformoval zdejší monastický život. V roce 1047 daroval mladý normanský vévoda Vilém (budoucí Vilém Dobyvatel) po svém velkém vítězství v bitvě u Val-ès-Dunes opatství rozsáhlou část majetků na ostrově Guernsey, které zkonfiskoval vzpurnému baronu Néelu II. ze Saint-Sauveur.
Významný historický dokument – papežská bula z roku 1096, podepsaná osobně papežem Urbanem II. – potvrzuje, že klášterní komplex byl v této době kompletně a velkolepě znovuvybudován v románském slohu, a to z přímé iniciativy ambiciózního opata Barthélémyho. Sám král Vilém Dobyvatel, který v Anglii založil sesterské opatství de Battle v Sussexu, finančně masivně dotoval tuto novostavbu v Tours, zejména vybudování velkého společného ložnice (dormitáře) a refektáře.
V roce 1198 vydal papež Inocenc III. pro Marmoutier bulu, která oficiálně potvrdila plné vlastnické právo tourských mnichů nad klášterem Saint-Magloire v bretaňském Léhonu. Již kolem roku 1121 daroval cornouailleský biskup Robert zakládací listinou Bernardovi a mnichům z Marmoutier celý ostrov Île Tristan včetně kostela Saint-Tutuarn v Bretani.
Opatství zažívalo nevídaný rozmach a stavební huť postupně vybudovala: specializovanou kapli nemocných (*chapelle des malades*), samostatný křížový ambit u infirmerie (marodky), soukromou kapli opata a monumentální bránu *Portail de la Mitre*. v letech 1210 až 1227 pak byla vybudována velkolepá brána *Portail de la Crosse*, která se v areálu v neporušeném stavu dochovala dodnes.
Přímo v Marmoutier se již od druhé čtvrti 11. století prokazatelně vyučovala a provozovala pokročilá lékařská věda. Tento specializovaný lékařský a akademický program vedli především čtyři vzdělaní mniši: Garin (*Garinus*), Inisien, Jean a Raoul Leclerc (známý též jako Raoul Mal Couronne). Intenzivní obchodní a kulturní výměnu s protilehlým městem Tours výrazně usnadnil pevný kamenný most postavený přes Loiru v první polovině 11. století.
náhled|vlevo|Vyřezávaná románská hlavice sloupu v podzemní kryptě opatství V roce 1070 byla na základech staršího chrámu z 10. století zahájena stavba zcela nové románské baziliky. Byla rozvržena na velkolepém půdorysu, který zahrnoval prostorný ochoz (deambulatorium) a unikátní dvojitou příčnou loď, což představuje v celé architektuře údolí Loiry zcela raritní konstrukční prvek. Tento románský chrám osobně vysvětil a konsekroval papež Urban II. v roce 1096. Z této monumentální stavební fáze dodnes v neporušeném stavu stojí mohutná věž *Tour des Cloches* (Zvonová věž). Vně vlastního klášterního perimetru se v téže době rozvinul laický hřbitov obklopující sousední farní kostel svatého Mikuláše (*Saint-Nicolas*).