Vitebský proces (oficiální název ) bylo veřejné soudní řízení s německými válečnými zločinci, které se konalo ve Vitebsku od 29. listopadu do 3. prosince 1947 v divadle Jakuba Kolase. Budova se nacházela v prostoru, kde se ještě v roce 1941 nacházelo vitebské ghetto.

Kontext událostí Po napadení SSSR v roce 1941 se díky rychlému postupu německých vojsk ocitlo území Běloruské SSR v týle fronty. Územím Vitebské oblasti, která se stala součástí Říšského komisariátu Ostland a jejíž východní část spadala pod vojenskou správu týlu skupiny armád Střed, vedly klíčové komunikační trasy pro zásobování frontových jednotek. Sovětské velení se snažilo tyto vojensky důležité trasy narušovat pomocí vytváření a podpory činnosti partyzánských oddílů na území Běloruska.

Německé bezpečnostní síly se pokoušely partyzánům čelit masovými represemi a kárnými operacemi, jejichž cílem bylo zničení partyzánských skupin. Součástí těchto opatření byly masové popravy, vypalování vesnic a braní rukojmích. Bělorusko za okupace ztratilo tři miliony lidí, což tehdy bylo okolo třiceti procent populace. Bylo vypáleno více než 9 200 vesnic a osad, celkem 682 000 budov, přičemž některé osady byly vypáleny několikrát. Vitebská oblast byla německými vojsky zcela obsazena na začátku července 1941 a okupace trvala téměř tři roky až do konce června 1944. Ve Vitebsku a jeho okolí jednotky pod německým velením zavraždily nejméně 150 000 lidí, vypálily či zničily 60 000 domů a zničily nebo rozkradly majetek obyvatelstva.

Tyto zločiny spáchané na území Běloruské SSR pak vyšetřovaly sovětské orgány činné v trestním řízení. Vitebský proces byl jedním z poválečných veřejných sovětských procesů s příslušníky cizích ozbrojených sil, které probíhaly ve vybraných městech SSSR. Šlo o města Sevastopol, Kišiněv, Černihiv, Vitebsk, Babrujsk, Stalino, Poltava, Gomel a Novgorod.

Příprava procesu Přípravy na proces i samotné řízení probíhaly v souladu s usnesením Rady ministrů SSSR ze dne 10. září 1947. Tento dokument byl právním a politickým aktem, na jehož základě byla provedena vlna veřejných soudních procesů s nacistickými válečnými zločinci na území Sovětského svazu v letech 1947–1949.

Ve Vitebském procesu bylo zahájeno přípravné řízení dne 6. října 1947 na základě směrnic ministra vnitra SSSR Sergeje Kruglova. Ministerstvo vnitra obdrželo vyšetřovací materiály týkající se německých generálů dne 10. října 1947. Na tomto podkladě operačně-vyšetřovací skupina ministerstva ve Vitebsku zahájila sérii doplňujících úkonů včetně výslechů. Tato skupina čítala 45 osob a dělila se na pět podskupin: vyšetřovací podskupinu pro práci s obviněnými, dvě operační podskupiny – jedna pro dokumentaci zločinů spáchaných ve Vitebské oblasti a druhá pro identifikaci a výslech svědků v souvislosti s 206. divizí Wehrmachtu v Kalininské a Smolenské oblasti, podskupinu pro výslech svědků z řad válečných zajatců, podskupinu pro zpracování informací a přepis dokumentů.

Jako podpora byla k dispozici samostatná skupina zabývající se překladem ukořistěných dokumentů z němčiny do ruštiny.

Pro vyšetřování byly rozhodující údaje Hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných osob při Ministerstvu vnitra SSSR (). Podle nich se příslušníci 206. a 246. pěší divize 53. armádního sboru německé armády, jednající na rozkaz Gollwitzera, Hittera a Müllera-Bülowa, podíleli na hromadném vyvražďování civilistů a sovětských válečných zajatců, jakož i na vypalování, ničení a drancování sídel na území Běloruska a Kalininské oblasti v Rusku. Celkem bylo obviněno deset příslušníků 53. armádního sboru Wehrmachtu včetně velitele Friedricha Gollwitzera.

Dne 25. listopadu 1947 byl obviněným předán obžalovací spis v němčině. Oblastní list Vitebský dělník () z něho zveřejnil zkrácenou verzi určenou pro veřejnost.

Proces Obžalovaní byli postaveni před Vojenský tribunál Pobaltského vojenského okruhu za zločiny spáchané v letech 1941–1944 na území Vitebska a Vitebské oblasti. V průběhu soudního řízení byl Franz Wagner, svobodník 246. pěší divize, vyřazen ze seznamu obžalovaných, kteří měli stanout před tribunálem v procesu ve Vitebsku. Namísto něj byl do skupiny obžalovaných zařazen Hermann Ruch, šikovatel 4. polní divize Luftwaffe spadající pod 53. sbor.

29. listopadu 1947 – úvodní zasedání Během prvního zasedání vojenského tribunálu, které začalo 29. listopadu v 19:00, byly ověřeny osobní údaje obviněných i svědků, vyslechnuty návrhy obžalovaných a dalších účastníků řízení. Rovněž byl přečten text obžaloby. Dva z deseti obžalovaných, Hitter a Dillmann, odmítli přiznat vinu. Ostatní svou vinu uznali a potvrdili výpovědi, které učinili během přípravného řízení.

30. listopadu až 2. prosince – výslechy svědků a závěrečné návrhy Výslechy obviněných a svědků probíhaly od 30. listopadu do 2. prosince. Celkem bylo vyslechnuto 196 svědků. Z nich 174 vypovídalo o zločinech spáchaných ve Vitebské oblasti, zatímco 22 svědků hovořilo o událostech v Kalininské a Smolenské oblasti. Vyslechnuto bylo rovněž dvacetsedm německých válečných zajatců, přičemž šlo o příslušníky jednotek, ve kterých sloužili obžalovaní. Večerní zasedání dne 2. prosince 1947 bylo zakončeno závěrečnými řečmi a vystoupením veřejného žalobce, který pro obžalované požadoval nejvyšší možný trest. V pramenech je citována výpověď svědkyně Selezňovové, která byla držena v táboře při 4. letecké polní divizi 53. armádního sboru.

Část dokumentů byla zahrnuta do listinných důkazů, ostatní byly vystaveny na výstavě o spáchaných zločinech, která byla v průběhu procesu přístupná veřejnosti.

Obžalovaní Ruch, Günther, Butzbach a Adam přiznali vinu, avšak požádali soud, aby zohlednil skutečnost, že se trestných činů dopustili na základě zločinných rozkazů svých nadřízených. Obžalovaní Schmidt a Klute přiznali vinu a žádali o shovívavost. Ve svých závěrečných výpovědích Gollwitzer a Müller-Bülow vypočítali své zločiny. Státní žalobce v závěrečném návrhu pro obžalované požadoval nejvyšší možný trest podle sovětských zákonů.

Rozsudek Rozsudek byl vyhlášen 3. prosince v době mezi 21:30 a 23:00. Všichni obžalovaní byli shledáni vinnými a ve shodě s návrhem státního žalobce odsouzeni k nejvyššímu trestu. Nejvyšším možným trestem bylo 25 let nucených prací v nápravně-pracovních táborech, protože 26. května 1947 vydal Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O zrušení trestu smrti“, který v době míru zrušil trest smrti a jako nejvyšší možný trest stanovil 25 let odnětí svobody. Rozsudky a činy, za které byli obžalování odsouzeni: +OdsouzenýNarozenHodnostFunkceHlavní body obžalobyRozsudekFriedrich Gollwitzer1889generál pěchotyvelitel 53. armádního sboru, velitel vitebského posádkového prostoruNásilná mobilizace 200 tisíc žen, starců a mladistvých k nuceným pracím. Podíl na vyhnání 4 800 obyvatel na nucené práce do Německa.

Rozkazy k boji proti partyzánům zahrnující represe proti civilnímu obyvatelstvu.

Použití 12 tisíc civilistů jako živého štítu proti jednotkám Rudé armády.25 let nucených prací v nápravně-pracovních táborechClaus Müller-Bülow1892generálmajorvelitel 246. pěší divizeNa jeho rozkaz zastřeleno 70 obyvatel vesnice Šveno a 40 obyvatel vsi Boroniki.Alfons Hitter1892generálporučíkvelitel 206. pěší divize 53. sboruVedení kárných operací proti civilnímu obyvatelstvu. Nařizoval popravy sovětských válečných zajatců.Hans Schmidt1899plukovníknáčelník štábu 53. armádního sboruPlánování kárných operací včetně represí proti civilnímu obyvatelstvu.Hans Dillmann (Johann Dillmann)plukovníkvelitel zajateckého táboraNa jeho rozkaz byli zaživa upáleny civilisté. Podílel se na vyhlazování sovětských zajatců.Heinrich Robert Klute1918nadporučíkvelitel zvláštní roty při štábu 53. armádního sboru Účast na kárných výpravách. Asistoval u popravy 50 osob.

Podílel se na zničení a vybombardování vesnic Alekšiniči, Borok, Zamkoviči, Konstantinovo, Kalukovo, Strigi, Kosovec, Ščebino, Zadorožje.Hermann Ruchšikovatelpříslušník 4. polní letecké divize 53. armádního sboruProváděl násilnou mobilizaci obyvatel na nucené práce.Leonhard Butzbach1918poddůstojníkpříslušník 246. pěší divizePodílel se na vypalování vesnic a asistoval u zastřelení 182 osob.Philipp Anton Adam1923svobodníkpříslušník 246. pěší divizeÚčast na represivních akcích proti civilnímu obyvatelstvu. Podílel se na vypálení vesnic Dobromysli, Višnjaki, Borovaja, Krupja, Drozdy.

Osobně zastřelil 4 osoby.Kurt Willi Günther1919vojínpříslušník 246. pěší divizeAsistoval u 8 poprav civilistů, z toho 3 civilisty zastřelil osobně. Podílel se na vypalování vesnic Kamli a Šapšele.

Výkon trestu Tři generálové odsouzení v procesu ve Vitebsku si trest odpykávali ve zvláštním táboře č. 48, který se nacházel ve vesnici Černcy v Ležněvském okrese Ivanovské oblasti (RSFSR). Müller-Bülow zemřel během výkonu trestu. Gollwitzer a Hitter byli v polovině 50. let předáni úřadům Západního Německa a dožili se vysokého věku. Osud ostatních účastníků procesu není v pramenech uveden. Ti, kteří se dožili podzimu 1955, mohli být na základě dohody uzavřené během Adenauerovy návštěvy Moskvy propuštěni a vrátit se domů před koncem trestu.

Odkazy

Poznámky

Reference

Kategorie:Dějiny Sovětského svazu (1940–1953) Kategorie:Trestní procesy v Sovětském svazu Kategorie:Partyzáni Kategorie:Partyzánské války Kategorie:Partyzánské organizace Kategorie:Válečné zločiny