Saddám Husajn Abd al-Madžíd al-Tikrítí (, 28. dubna 1937 Al Audja u Tikrítu – 30. prosince 2006) byl irácký politik a revolucionář, který působil jako prezident Iráku od roku 1979 až do svržení v roce 2003 během invaze do Iráku vedené Spojenými státy. Dříve zastával funkci viceprezidenta v letech 1968–1979 a rovněž byl předsedou vlády v letech 1979–1991 a později znovu v období 1994–2003. Jako přední představitel Arabské socialistické strany Baas byl zastáncem baasismu, ideologie kombinující arabský nacionalismus a arabský socialismus. Politiky a ideologie, které prosazoval, jsou souhrnně označovány jako saddámismus, pravicová varianta baasismu.
Narodil se poblíž města Tikrít do sunnitské arabské rodiny a v roce 1957 vstoupil do revoluční strany Baas. Sehrál klíčovou roli při revoluci 17. července, která přivedla baasisty k moci v Iráku a učinila z něj viceprezidenta pod vedením Ahmada Hasana al-Bakra. Během svého působení ve funkci viceprezidenta znárodnil Iráckou ropnou společnost, diverzifikoval iráckou ekonomiku, zavedl bezplatnou zdravotní péči a vzdělání a podporoval práva žen. Dozoroval také porážku kurdského povstání ve druhé irácko-kurdské válce a v roce 1975 podepsal s Íránem Alžírskou dohodu, čímž urovnal územní spory podél íránsko-irácké hranice. Po rezignaci al-Bakra v roce 1979 Saddám formálně převzal moc. Během jeho prezidentství byly klíčové pozice v zemi převážně obsazovány sunnitskými Araby, menšinou tvořící přibližně pětinu irácké populace.
Po nástupu do úřadu prezidenta v roce 1979 Saddám odstranil své soupeře ve straně. V roce 1980 nařídil invazi do Íránu, údajně s cílem získat arabsky většinovou provincii Chúzistán a ukončit íránské snahy o export islámské revoluce do arabského světa. V roce 1988, když válka s Íránem skončila patem, nařídil operaci Anfál proti kurdským povstalcům, kteří se přiklonili na stranu Íránu. Později obvinil svého bývalého spojence Kuvajt z šikmých vrtů do iráckých ropných zásob a následně tuto zemi napadl v roce 1990. To nakonec vedlo k válce v Zálivu v roce 1991, která skončila porážkou Iráku koalicí vedenou Spojenými státy. Po válce Saddámovy síly potlačily povstání z roku 1991 vyvolaná Kurdy a šíity usilujícími o změnu režimu, stejně jako další povstání v roce 1999. Po upevnění své moci zahájil Saddám pro Irák islamistickou agendu prostřednictvím Kampaně víry. V roce 2003 koalice vedená USA napadla Irák, když jej nesprávně obvinila z vývoje zbraní hromadného ničení a ze spojení s al-Káidou. Koaliční síly svrhly Saddámův režim a dopadly jej. Během soudního procesu byl Saddám odsouzen Iráckým vysokým trestním tribunálem za zločiny proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti oběšením. Popraven byl 30. prosince 2006.
Jako polarizující a kontroverzní osobnost dominoval Saddám irácké politice po dobu 35 let a stal se předmětem kultu osobnosti. Mnozí Arabové jej považují za rozhodného vůdce, který čelil americkému imperialismu, vystupoval proti izraelské okupaci Palestiny a bránil se zahraničním zásahům v regionu. Naopak mnozí Iráčané, zejména šíité a Kurdové, jej vnímají jako tyrana odpovědného za represe, masové zabíjení a další bezpráví. Organizace Human Rights Watch odhadla, že Saddámův režim byl odpovědný za zabití nebo zmizení 250 000 až 290 000 Iráčanů. Jeho vláda byla některými analytiky označována za autoritářskou a totalitní a některými také za fašistickou, ačkoli použitelnost těchto označení je předmětem sporů.
Mladá léta Saddám Husajn se narodil 28. dubna 1937 (podle některých zdrojů – C. Couglin – až v roce 1939). Jeho otec brzy zemřel a matka Subha Tulfová se znovu vdala za Hasana al Madžída. Se svým otčímem měl Saddám nedobré vztahy. Madžíd, kterému se říkalo „lhář Hasan“, svého nevlastního syna neustále ponižoval, často jej trestal bitím klackem namočeným do asfaltu a místo chození do školy ho posílal, aby pro něj kradl. Husajn tak školu začal navštěvovat až v poměrně pozdním věku, ale byl celkem schopným studentem.
Pod vedením svého strýce Chajrulláha Tulfy, u kterého nějaký čas vyrůstal a který ho přivedl k myšlence arabského nacionalismu, začal navštěvovat střední školu. Během studia střední školy se již angažoval v politice. Studium dokončil až v pozdějším věku v Egyptě, kde pokračoval ve studiu na právnické fakultě. Byl to spíše tichý, uzavřený chlapec se sklony k agresivitě, které u něj přetrvaly po celý život.
Vzestup k moci upright|náhled|vlevo|Na fotografii z roku 1956 V roce 1947 Husajn opustil matku a nevlastního otce a vrátil se do Chajrulláhova domu v Tikrítu. Začal chodit do školy. Roku 1955, když vychodil základní školu, odjel se strýcem do Bagdádu, kde začal studovat na střední škole. Bylo mu tehdy osmnáct let. Počátkem roku 1957 vstoupil ve věku dvaceti let do vysoké politiky, kam se dostal díky Arabské straně socialistické obrody Baas. V roce 1959 se podílel na neúspěšném atentátu na vůz iráckého vládce Abd al Karíma Kásima, atentát ztroskotal jeho vinou. Skupina mladých baasistů napadla Kásimův vůz, když se vracel domů z úřadu, a zblízka zahájili palbu. Husajn byl zraněn a o vlásek unikl smrti. Z nemocničního lůžka Kásim nařídil celostátní boj proti straně Baas.
Husajn poté musel uprchnout do syrského exilu, kde navázal přátelské styky s vůdčí osobností baasistického hnutí Michelem Aflakem, a posléze roku 1960 se přesunul do Egypta, kde v Káhiře pod ochranou Násirova režimu absolvoval střední školu a studoval práva. Během pobytu v Egyptě se rozhodl, že se ožení se svou sestřenicí Sadžídou Talfovou, a když se v roce 1963 po třech letech v Egyptě vrátil do Iráku, také tak učinil. O rok později se narodilo jejich první dítě Udaj a později měli ještě jednoho syna Kusaje a dcery Raghdu, Rinu a Hálu.
V roce 1963 se podílel na úspěšném puči proti Kásimovi, který poprvé vynesl stranu Baas k moci. Baasisté však do konce roku 1963 přišli o moc vinou vnitřních rozbrojů, četní představitelé strany putovali do vězení, kam je uvrhl jejich dosavadní spojenec generál Árif. Za své krátké vlády se nechvalně proslavili represemi proti iráckým komunistům v Paláci zániku, na kterých se podílel i pozdější šéf irácké bezpečnosti Saddám Husajn.
Vláda
60. a 70. léta náhled|upright=1.20|vlevo|Saddám Husajn a Háfiz al-Asad na sjezdu Ligy arabských států v Baghdádu v listopadu 1978 Saddám sehrál důležitou roli při převratu 17. července 1968, při kterém se strana Baas definitivně dostala k moci. Po převratu působil jako místopředseda Rady revolučního velení; žádné další funkce nezastával, avšak velel početnému bezpečnostnímu aparátu, který se stal oporou jeho osobní moci, a postupně se stal druhým mužem ve státě se značným vlivem na prezidenta Ahmada Hasana al-Bakra. Doba, kdy byl druhým mužem Iráku, představuje jeho nejlepší dobu v politice, za deset let se mu podařilo vybudovat z Iráku moderní stát s vyvinutým průmyslem a relativně vysokou životní úrovní.
Byl dáván za vzor ostatním arabským státům. De facto by se dalo říci, že vládl již před oficiálním jmenováním prezidentem po vynucené rezignaci svého předchůdce generála Ahmada Hasana al-Bakra 16. července 1979.
80. léta náhled|vlevo|Saddám při setkání s chilským podnikatelem Carlosem Cardoenem, který během války v 80. letech poskytl Iráku zbraně náhled|thumbtime=05|Zvláštní vyslanec pro Blízký východ Donald Rumsfeld se se Saddámem Husajnem setkal ve dnech 19. – 20. prosince 1983. Rumsfeld se v kabinetu George W. Bushe stal americkým ministrem obrany a během irácké války vedl koaliční síly. V době jeho prezidentství se kolem Saddáma v Iráku vyvinul silný kult osobnosti, takže se ve funkci udržel i přes dvě války (s Íránem a Kuvajtem, s podporou koaličních vojsk), které pro Iráčany znamenaly rapidní pokles životní úrovně a pro zbytek světa éru nestability v citlivé oblasti, na ropu bohatém regionu. Pro mnoho Arabů však představoval hrdinu bojujícího proti Západu a podporujícího Palestince. Vztah Iráku ke Spojeným státům americkým byl ovšem proměnlivý.
Dne 22. září 1980 Husajnova armáda překročila hranice s Íránem a začala íránsko-iráckou válku, která trvala bezmála devět let a obě země vedle ztrát na životech také ekonomicky vyčerpala. Husajn odůvodňoval napadení Íránu obavou ze šíření islámské revoluce, kterou prosazoval Rúholláh Chomejní. Chomejní v jedné ze svých knih o islámské revoluci Valayaté-Faghih napsal: „Svatá válka znamená dobývání nemuslimských území. Je možné, že bude vyhlášena islámskou vládou hodnou tohoto názvu pod řízením či vedením imáma. Bude povinností každého plnoletého a zdravého muže dobrovolně vstoupit do této války, jejímž cílem je nastolení islámského práva z jednoho konce zeměkoule na druhý.“http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-iranska-revoluce-a-palestinsky-hamas-fil-/p_zahranici.aspx?c=A101118_232700_p_zahranici_wag Vzhledem k obavě o rozšíření islámské revoluce Spojené státy americké na začátku 80. let stály v konfliktu na straně Iráku, což stvrdil vyslanec a pozdější ministr obrany Donald Rumsfeld devadesátiminutovou návštěvou Bagdádu, kde se se Saddámem osobně setkal a diskutoval o diplomatickém i obchodním utužení vztahů mezi oběma zeměmi.
Během války se proti Saddámovi odehrálo několik povstání. V červenci 1982 povstalo v Dudžajlu, tj. cca osmdesát kilometrů severně od hlavního města, komando Šíitů, kteří se pokusili i o atentát. Saddám ale jejich povstání tvrdě potlačil a po vlnách zatýkání a zmanipulovaných procesech, takzvaném masakru v Dudžajlu, bylo výsledkem 148 mrtvých a stovky mučených.
V roce 1982 byl Husajnův Irák vyňat ze seznamu teroristických zemí, takže mu – v té době spojenecké – Spojené státy americké mohly posílat materiální a vojenskou podporu. Druhou skupinou, která se Husajnovi během irácko-íránské války postavila (a měla se postavit na stranu Íránu), byli Kurdové, v oblasti kolem Halabdžu na severozápadě země. Ti se dočkali podobně krutého osudu mezi lety 1987–1988 při tzv. Operaci Anfál, ovšem v mnohem větším měřítku. Počet obětí se odhaduje na 180 tisíc, i proto, že byly mj. použity chemické zbraně a pravděpodobně nervové plyny. Z těchto zločinů – a v druhém případě genocidy – byl spolu s několika dalšími zodpovědnými Saddám Husajn souzen až po svém dopadení v roce 2003.
90. léta Náklady na zbrojení do irácko-íránské války Saddámův Irák prakticky zruinovaly. Navíc rada OPECu v té době schválila pro své členy těžební limity a spolu s tím i možnost, jak si na splacení půjček vydělat. Husajn dlužil celkem několik desítek miliard okolním zemím, Saúdské Arábii a Kuvajtu, u kterého nabyl dojmu, že mu šikmými vrty odčerpává ropu z pole Rumajlá ležícím na hranicích obou zemí.
Dne 2. srpna 1990 na Kuvajt zaútočil, čímž zažehl první válku v Zálivu. Na rozdíl od té irácko-íránské se proti němu brzy zformovala pod mandátem OSN koalice 28 států v čele se Spojenými státy americkými a během několika měsíců se jim podařilo osvobodit Kuvajt a zničit téměř celou iráckou armádu. Pro Irák následovaly přísné ekonomické sankce, které se na zemi silně podepsaly.
V průběhu 90. let 20. století se v rámci propagandy dříve velmi sekulární politik začal výrazně přiklánět k islámu. Americký vyjednavač a tzv. „ekonomický hitman“ John Perkins tvrdil, že se Saddámem lidi jako on v průběhu 80. a 90. let, kdy Irák čelil velkým ekonomickým sankcím, vyjednávali o přijetí velkých (pro Irák ne zcela výhodných) půjček od mezinárodních finančních institucí, ale Husajn vždy odmítl. V roce 1997 Saddám přikázal vyhostit ze země inspektory z Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
V roce 1991 Irák zaútočil na Izrael a vypálil na Izrael 39 raket Scud. Zemřeli dva lidé a přes 300 jich bylo raněno. Vysocí důstojníci Spojených států uvedli, že Saddám Husajn má kapacity na to, odpálit proti Izraeli další rakety Scud s chemickými hlavicemi.
Po roce 2000