Denis Diderot [didró] (5. října 1713 Langres, Champagne – 31. července 1784 Paříž) byl francouzský osvícenecký spisovatel, svobodný zednář a filozof. Zabýval se mnoha obory – filozofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou.
Diderot byl organizujícím a inspirujícím členem francouzského materialismu XVIII. století. Byl také vedoucím skupiny francouzských pokrokových vědců a filozofů, sdružených k sepsání Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Posláním Encyklopedie bylo shrnout veškeré dosavadní lidské vědění. Vyšla v 28 svazcích v letech 1751 až 1772.
Jeho další slavné dílo je Jakub fatalista a jeho pán, v němž uvádí filozofické myšlenky o svobodné vůli a Rameauův synovec, ve kterém se formou dialogu vyjadřuje k základním morálním, uměleckým a filozofickým otázkám.
Život Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii jako nejstarší z šesti sourozenců. Jeho otec byl nožířem, známým výrobcem chirurgických nástrojů. Své základní vzdělání Denis Diderot získal na jezuitské základní škole v Langres (1723–1728) a rodiče si přáli, aby se stal knězem. On sám se o církevní kariéru nezajímal a raději šel studovat práva do Paříže. V letech 1728–1732 studoval na Collège d’Harcourt a potom teologii a filozofii na Sorbonně. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Spoléhal na podporu rodičů, ale kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl. Diderot se živil jako domácí učitel, notářský úředník, psal články a překládal z angličtiny.
V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 tajně oženil s Antoinettou Championovou, zarytou římskou katoličkou. Měli spolu čtyři děti, z nichž dospělosti se dožila jen dcera Marie–Angélique (jménem po Denisově mrtvé matce a sestře, narozená v roce 1753). Manželství nebylo příliš šťastné s ohledem na rozdíly v duchovní úrovni a Diderot už dva roky po svatbě měl mimomanželský poměr se spisovatelkou Madeleine de Puisieux. Od roku 1755 měl dlouholetý vztah se Sophií Vollandovou. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období.
Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu La religieuse (česky Jeptiška), která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám.
V letech 1747 až 1765 Diderot pracoval na svém stěžejním díle Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel. V roce 1750 byl jmenován do Královské pruské akademie věd. náhled|Památník Denise Diderota v Pantheonu (Paříž)|vlevo
Jeho finanční situace se zlepšila. Po otcově smrti v roce 1759 se načas usadil v Langres. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a důkladná, neměl velký majetek. Myslel na budoucnost své dcery a proto v roce 1761 nabídl k prodeji svoji sbírku knih. Ruská carevna Kateřina II. (s níž si psal dopisy) jeho sbírku odkoupila a poté požádala Diderota, aby jí dělal knihovníka s ročním platem, takže si mohl knihy ponechat. Dokonce mu zaplatila rentu na 50 let předem.
Na pozvání Kateřiny II. podnikl jedinou cestu svého života mimo Francii. V Petrohradu pobýval v letech 1773–1774. Cestou se zastavil na několik týdnů v Haagu a svá pozorování zaznamenal ve spise Cesta po Holandsku (Voyage en Hollande). V Petrohradě vedl pravidelné rozhovory s carevnou, pro kterou Diderot připravil celkem 65 listů, ve kterých navrhl témata k diskusi. Tyto spisy, pojednávající o potřebě konkurence v obchodě, o vládě, legislativě, veřejném vzdělávání, literatuře a dalších oblastech, jsou uloženy v Moskevském ústředním historickém archivu.
Po návratu kvůli zdravotním potížím omezoval svůj společenský život. Často pobýval u přátel v Sèvres nebo na zámku Grand–Val u Sucy-en-Brie. Od roku 1783 Diderot uspořádal své texty a spolupracoval se svým žákem Jacques–André Naigeonem na vytvoření tří kopií sebraných spisů: jeden pro něj, jeden pro jeho dceru a poslední pro Kateřinu II.
V únoru roku 1784 začal kašlat krev. Zemřel v Paříži 31. července 1784 pravděpodobně na cévní příhodu. Jeho potomci poslali jeho obrovskou knihovnu i archiv Kateřině II., která ji věnovala Ruské národní knihovně.
Denis Diderot byl pohřben v kostele Svatého Rocha, v kapli Panny Marie. Během francouzské revoluce byly hrobky kostela znesvěceny a těla vhozena do masového hrobu. Diderotovy ostatky zmizely, na rozdíl od Voltaira a Rousseaua, kteří jsou pochováni v pařížském Pantheonu mezi francouzskými velikány. V roce 1925 byl v Pantheonu odhalen pomník uctívající památku filozofa Denise Diderota od Alphonse Terroira.
Tvorba náhled|Titulní strana Encyklopedie Od roku 1743 překládal různé vědecké spisy, ke kterým občas doplňoval své vlastní poznatky a úvahy. V roce 1746 napsal své první původní dílo Filozofické myšlenky (Pensées philosophiques) a k němu přidal krátkou doplňující esej o přirozené teologii, kterou se přiblížil Voltairovu „rozumovému náboženství“. Materialistické postoje jeho Listu o slepcích k ponaučení vidících, publikovaného v roce 1749, znamenaly pro cenzuru potvrzení, že autor je nebezpečným jedincem. Dílo bylo odsouzeno a Diderot 24. července 1749 zatčen ve svém domě v rue de l'Estrapade a odvezen do Château de Vincennes, kde byl uvězněn na tři měsíce. V jeho domě byl zabaven rukopis z roku 1747 Procházka skeptika (Promenade du sceptique), alegorie, v níž zesměšňuje křesťanství.
Ještě před svým uvězněním Diderot dostal nabídku od nakladatele Le Bretona, aby přeložil anglickou encyklopedii Ephraima Chamberse z roku 1728. Pro Diderota se tento projekt stal příležitostí vytvořit novou Encyklopedii, ve které bude shrnuto veškeré lidské poznání. Tomuto dílu věnoval 20 let svého života. Ke spolupráci získal řadu významných osobností včetně matematika Jeana D’Alemberta, filozofů Rousseaua a Voltaira, ekonoma Condorceta a dalších téměř 170 přispěvatelů. První svazek vyšel v červenci 1751.
Od roku 1769 byl pověřen vedením rukopisného časopisu Literární korespondence (Correspondance littéraire, philosophique et critique), mezi jehož předplatitele patřili představitelé významných evropských šlechtických rodů. Do časopisu Diderot přispíval už od roku 1759 články o literatuře, filozofii, divadle, hudbě a výtvarném umění. Stal se průkopníkem výtvarné kritiky. V časopise byly také uveřejněny Diderotovy romány Jeptiška a Jakub fatalista a jeho pán.
Názory Diderotovo myšlení se vyznačuje vývojem, který nebyl rozvojem původního stanoviska, nýbrž vedl k radikálním předělům. Diderot začal jako teista (studoval na církevních školách) a přes deistickou pozici dospěl k ateismu.RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. . [Viz str. 252.] Diderotova díla 40.–50. let zřetelně odrážejí tuto evoluci .
Od roku 1757 se jeho myšlenky začaly odchylovat od myšlenek Jeana-Jacquese Rousseaua, mimo jiné v otázce hodnoty člověka ve společnosti. Poté, co pařížský parlament odsoudil v roce 1762 Rousseauovův spis „Emil aneb O výchově“, byl Diderot dotázán, zda se má pro pravdu nasazovat život. „Diderot odpověděl, že vzhledem k tomu, jak lidé pravdu používají, neví, zda existuje taková pravda, která by byla hodna i jen kapky krve. Nasazení života by se prý spíše vyplatilo při překonávání omylů. ‚Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí.‘“RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. . [Citovaný text je na str. 239. Diderotův výrok cituje profesor Röd dle: DIDEROT, Denis. Œuvres complètes, vyd. J. Varloot, Paris 1975 nn. Tome IX, str. 384 n.] Definitivně se jejich názory rozešly v roce 1770, kdy došlo k roztržce, která ukončila jejich přátelství.
Diderot si však uvědomoval, „že není možno bezprostředně osvobodit lidi, jejichž instinkty je třeba brzdit. Je známa jeho averze proti kléru, avšak v »plánu university«, vypracovaném pro Kateřinu II., oportunisticky napsal: ‚Ponechal bych kněze, ne jako vychovatele rozumných lidí, ale jako strážce hlupáků. A jejich kostely bych nechal existovat jako útulky jistého druhu pitomců, kteří by se mohli stát zuřivými, kdyby se zcela ponechali sami sobě.‘ Diderot však chtěl, aby církev byla bezpodmínečně podřízena státu, aby kněží byli jeho zaměstnanci.“VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Citovaný text je na str. 57.]
Jako filozof dospěl Diderot k materialistickému pojetí. Diderotova filozofie přírody je zvláštní syntézou hylozoistického materialismu, spinozismu, nauky o monádách a dobové přírodovědy.RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. . [Viz str. 245.] Není tvůrce nebo Boha mimo svět, veškerá hmota je živá, oduševněná, je nadána všeobecnou senzibilitou. Na nižších stupních je oduševněnost jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Svět i příroda mají samy v sobě zdroj pohybu a konání. I duše se skládá z atomů opatřených citlivostí, z jakýchsi zmaterializovaných Leibnizových monád. V gnoseologii je pro Diderota příznačný materialistický sensualismus, pramenem poznání je zkušenost.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 7. díl. V Praze: J. Otto, 1893. 957 s. [Heslo „Denis Diderot" je na str. 483–484, autorem je profesor František Drtina. Viz str. 484.]LEGOWICZ, Jan. Prehľad dejín filozofie: základy doxografie. Preložila Anna Varsiková. Vyd. 2. Bratislava: Obzor, 1973. 655 s. [Viz str. 432–433.] Diderot odmítal despotismus a byl přívržencem konstituční monarchie. Svými pracemi v oblasti umění přispěl k uznání estetiky jako vědecké disciplíny (např. dílo Pojednání o kráse [Le Beau], 1752).
Vliv Diderotovým žákem a spolubojovníkem, aktivním propagátorem jeho idejí a horlivým vydavatelem jeho spisů byl Jacques-André Naigeon.
Dílo Je autorem četných spisů, filozofických, prozaických, dramatických atd. Od roku 1975 vychází úplné kritické vydání jeho díla, které je rozvrženo do třiceti třech svazků: Œuvres complètes, édition critique et annotée par J. Fabre, H. Dieckmann, Jacques Proust, Jean Varloot (dite "DPV"), Paris, 33 vol.
V tomto článku uvádíme jen některé významnější práce.
Filozofická díla Filosofické myšlenky (Pensées philosophiques, 1746). [Anonymně vydané dílo bylo namířeno proti křesťanskému náboženství a jmenovitě proti Pascalovi. Diderot v něm tvrdí, že se rozum nesmí podvolit zjevení a že metafyzika nepodává nic dokázaného.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 7. díl. V Praze: J. Otto, 1893. 957 s. [Heslo „Denis Diderot" je na str. 483–484, autorem je profesor František Drtina. Viz str. 484.] V tomto spisu se projevuje zřetelný vliv Shaftesburyho deismu, ale už zde zaznívají skeptické pochybnosti vůči deistické koncepci Boha. Spis odsoudil pařížský parlament a z jeho rozhodnutí byl veřejně spálen.]RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. . [Viz str. 237.]