Oberon je nejvzdálenější a po Titanii druhý největší z pěti hlavních měsíců Uranu. S průměrem přibližně 1 523 km je desátým největším měsícem Sluneční soustavy; hmotností zaujímá deváté místo. Objevil jej William Herschel 11. ledna 1787 společně s Titanií. Jméno dostal podle krále elfů Oberona ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské.
Oberon tvoří směs ledu a hustší horninové složky. Jeho tmavý, mírně načervenalý povrch patří k nejstarším v Uranově soustavě a je velmi hustě pokryt krátery. Kromě kráterů se na něm nacházejí rozsáhlé kaňony vzniklé rozpínáním ledové kůry. Moderní modely připouštějí, že pod více než 200 km silným ledovým obalem mohl přežít tenký slaný oceán, jeho existence však nebyla pozorováním potvrzena. Jediné detailní snímky pořídila v lednu 1986 sonda Voyager 2.
Objev a pojmenování Herschel pozoroval Oberon poprvé 11. ledna 1787, šest let po svém objevu Uranu. Téhož dne nalezl také Titanii a výsledky zveřejnil v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society. Později oznámil další čtyři domnělé Uranovy měsíce, jejich existenci se však nepodařilo potvrdit a pozorování byla v 19. století odmítnuta jako chybná. Titania a Oberon byly po téměř půl století tak slabými objekty, že je kromě Herschela nikdo spolehlivě nepozoroval.
Jména tehdy známých Uranových měsíců navrhl roku 1852 Herschelův syn John Herschel na žádost astronoma Williama Lassella. Oberon je král elfů a manžel Titanie v Snu noci svatojánské; Uranovy měsíce se podle této tradice pojmenovávají po postavách z děl Williama Shakespeara a Alexandra Popea. Po zavedení číslování podle vzdálenosti od planety obdržel Oberon označení Uran IV.
Oběžná dráha a rotace Oberon obíhá Uran po téměř kruhové dráze se střední velkou poloosou 583 511 km. Jeden oběh trvá 13,463 237 dne a sklon dráhy vůči rovníku planety činí přibližně 0,1°. Rotace je vázaná, takže měsíc obrací k Uranu stále stejnou polokouli; doba otočení kolem osy se proto rovná době oběhu. Průměrná oběžná rychlost vypočtená z těchto hodnot je asi 3,15 km/s.
Protože Uranova rotační osa leží téměř v rovině jeho oběžné dráhy a měsíce obíhají blízko rovníkové roviny planety, panují na Oberonu mimořádně dlouhá roční období. V blízkosti každého pólu trvá souvislá noc přibližně 42 let a následuje ji stejně dlouhé období osvětlení. Průlet Voyageru 2 v roce 1986 připadl na letní slunovrat jižní polokoule; většina severní polokoule proto zůstala ve tmě.
V období Uranovy rovnodennosti lze ze Země pozorovat vzájemné zákryty jeho měsíců. Dne 4. května 2007 Oberon přibližně na šest minut zakryl Umbriel; měření změny jasnosti umožnilo zpřesnit jejich vzájemnou polohu. Prostředí u Oberonovy vzdálené dráhy ovlivňují denní a sezonní změny Uranovy magnetosféry i sluneční vítr, což komplikuje případné budoucí hledání magnetické odezvy podpovrchového oceánu.
Fyzikální vlastnosti náhled|vlevo|250px|Porovnání velikosti Země, Měsíce a Oberonu
Střední poloměr Oberonu je (761,4±2,6) km. V dynamickém řešení použitém French et al. (2024) má Oberon hmotnost (3,110 4±0,074 9)×1021 kg a gravitační parametr (207,60±5,00) km3/s2. Z hmotnosti a poloměru vychází střední hustota přibližně 1,682 g/cm3, povrchové gravitační zrychlení 0,358 m/s2 a úniková rychlost 0,738 km/s. Hustota je vyšší než u těles tvořených téměř výhradně vodním ledem a ukazuje na směs ledu s horninovým a pravděpodobně i uhlíkatým materiálem.
Složení a vnitřní stavba Spektroskopická pozorování odhalila na povrchu krystalický vodní led. Jeho absorpční pásy jsou silnější na zadní polokouli, což je opačné rozložení než u ostatních velkých Uranových měsíců. Příčinou může být rozdílné přetváření povrchu dopady částic a mikrometeoritů, vysvětlení však není jisté. Tmavá složka může obsahovat horniny a organické látky pozměněné dlouhodobým působením záření.
Přesná vnitřní stavba není známa. Při předpokladu nulové pórovitosti a hustoty hornin 3 060 kg/m3 odpovídá současná hustota zhruba 34 % hornin podle objemu; zbytek představují především led a těkavé látky. Oberon mohl být částečně nebo úplně rozlišen na kamenné jádro a ledový plášť, rozsah diferenciace však závisí na málo známém tepelném vývoji.
Modely zveřejněné v roce 2023 ukázaly, že pokud se uvnitř zachovala kapalina, pravděpodobně tvoří nejvýše několik desítek kilometrů silnou vrstvu bohatou na soli nebo amoniak. Referenční scénář použitý pro výpočet magnetické indukce počítá u Oberonu s 209 km silnou ledovou slupkou a 30 km silným reliktním oceánem. Jde o jeden z modelových scénářů, nikoli o přímé měření; stejné údaje lze vysvětlit také zcela zmrzlým nitrem s kapalným roztokem v pórech hornin.
Povrch Oberon je po Umbrielu druhým nejtmavším velkým měsícem Uranu. Geometrické albedo dosahuje přibližně 0,31 při nulovém fázovém úhlu, ale už při úhlu kolem 1° klesá odrazivost asi na 0,22; Bondovo albedo je přibližně 0,14. Povrch je celkově načervenalý, zatímco čerstvý materiál vyvržený při dopadech bývá neutrální nebo namodralý. Přední polokoule je červenější než zadní. Jedním z navržených vysvětlení je usazování tmavého načervenalého prachu přicházejícího z vnější části Uranovy soustavy, zejména z nepravidelných měsíců.
Průměrná povrchová teplota se pohybuje přibližně mezi 70 a 80 K (−203 až −193 °C). Přímé údaje o povrchu jsou omezené, protože Voyager 2 zobrazil ve využitelném osvětlení jen část jižní polokoule.
Povrchové útvary a geologie náhled|Pojmenované povrchové útvary na části Oberonu snímkované sondou Voyager 2
Povrchu dominují impaktní krátery a dlouhé tektonické kaňony označované jako chasmata. Hustota kráterů se blíží nasycení, kdy nové dopady překrývají nebo ničí starší útvary. Oberon tak patrně uchovává nejstarší rozsáhlý povrch mezi Uranovými měsíci. Největším pojmenovaným kráterem je Hamlet o průměru 206 km. Velké krátery Hamlet, Othello a Macbeth mají tmavá dna, zatímco mnohé mladší krátery obklopují světlé paprsky tvořené čerstvě odkrytým ledem.
Při jihovýchodním okraji měsíce je na snímcích patrný vrchol vysoký přibližně 11 km. Může jít o centrální horu dosud nerozpoznané impaktní pánve o průměru asi 375 km, tato interpretace však není potvrzena.
Kaňony jsou méně rozšířené než na Titanii. Jejich stěny tvoří zlomy a místy mají stavbu příkopových propadlin. Některé protínají světlé vyvrženiny kráterů, a jsou tedy mladší než příslušné dopady. Nejvýraznější pojmenovaný útvar Mommur Chasma dosahuje délky přibližně 537 km. Tektonické trhliny se vysvětlují rozpínáním nitra při jeho tepelném vývoji; geologické mapování odhadlo celkové zvětšení poloměru asi na 0,5 %.
Původ tmavých skvrn, soustředěných zejména na přední polokouli a na dnech některých kráterů, není rozhodnut. Mohlo jít o tmavší podpovrchový materiál odkrytý nárazy, případně o výlevy materiálu z nitra. Dostupné snímky neumožňují mezi těmito možnostmi spolehlivě rozlišit. Názvy kráterů a dalších útvarů se přidělují podle mužských postav a míst ze Shakespearových děl.
Vznik a vývoj Oberon pravděpodobně vznikl v prachoplynném disku obklopujícím mladý Uran, případně v disku vytvořeném po velkém impaktu, který naklonil rotační osu planety. Přesné složení tohoto materiálu není známé. Vyšší hustota hlavních Uranových měsíců oproti mnoha měsícům Saturnu naznačuje, že výchozí disk mohl být poměrně chudý na vodu.
Akreční růst mohl trvat několik tisíc let. Energie dopadů přitom zahřála vnější vrstvy měsíce; tepelné modely odhadují maximum kolem 230 K v hloubce přibližně 60 km. Po skončení akrece povrchové vrstvy chladly a smršťovaly se, zatímco nitro ohřívané rozpadem radioaktivních prvků se rozpínalo. Vzniklé tahové napětí mohlo během prvních stovek milionů let rozlámat ledovou kůru a vytvořit dnešní kaňony. Přítomnost solí či amoniaku by snižovala teplotu tuhnutí vody a prodloužila existenci kapalné vrstvy; bez nových měření však nelze určit, zda se taková vrstva zachovala.
Průzkum Oberon byl zblízka zkoumán pouze sondou Voyager 2 při průletu Uranovou soustavou v lednu 1986. Nejmenší vzdálenost sondy od měsíce činila přibližně 470 600 km. Nejlepší záběry mají prostorové rozlišení asi 6 km na obrazový bod. Snímky pokryly přibližně 40 % povrchu, ale pouze asi 25 % bylo zachyceno v kvalitě použitelné pro podrobné geologické mapování. Kvůli tehdejšímu osvětlení zůstala severní polokoule převážně nepozorovaná. Do srpna 2026 Uranovu soustavu žádná další kosmická sonda nenavštívila.
Reference
Externí odkazy
Oberon na stránkách NASA Názvosloví povrchových útvarů v databázi USGS/IAU
Kategorie:Měsíce Uranu