Psychoanalýza je soubor psychologických teorií a psychoterapeutická metoda léčby psychických problémů. Vychází z díla Sigmunda Freuda (1856–1939). Dodnes se však rozvíjí a přichází do kontaktu např. i s kognitivními vědami, neurovědami, sociálním konstruktivismem a fenomenologií. S dalšími příbuznými směry (např. s analytickou psychologií (Jung) a individuální psychologií (Adler)) bývá psychoanalýza zařazována do kategorie psychodynamické psychologie, která za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy, skrytě probíhající v podvědomí, předvědomí či nevědomí. Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido. Současná severoamerická psychoanalýza se však poměrně často vůči pudům vymezuje a přesouvá důraz na vztah a intersubjektivitu.
Psychoanalýza významně ovlivnila vývoj psychologie, patří k všeobecnému vzdělání psychologů a dodnes se užívá v psychoterapii a psychologickém poradenství. Freudismem bylo inspirováno mnoho pozdějších psychologických i psychoterapeutických směrů, ať už na Freuda navazovaly (jako již Freudova dcera Anna Freudová) nebo mu naopak oponovaly. Revidovaná verze Freudovy teorie bývá někdy nazývána neofreudismus.
Struktura psychiky
Topografický model psychiky Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev: Vědomí (pomyslná špička ledovce), které je vázáno na vnímání, zahrnuje tu část osobnosti, kterou si jedinec plně uvědomuje. Předvědomí obsahuje zapomenuté, ale vybavitelné myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí, atd. Obsahy předvědomí a vědomí lze verbalizovat (vyjádřit slovy). Nevědomí je nejrozsáhlejší a vědomí nepřístupná část psychiky, představuje změť neorganizovaných představ, přání, obav, zkreslených obrazů skutečnosti. Do nevědomí jsou vytěsněny myšlenky a city, které by pro jedince byly při uvědomění příliš zraňující, ponižující, budily pocity úzkosti nebo viny (viz obranné mechanismy dále). Podle Freuda co je nevědomé, má stálou tendenci stát se vědomým a psychika musí vynakládat energii, aby se tomu nestalo. Proto například lidé, kteří toho moc vytěsnili, mohou podle Freuda cítit únavu bez zjevné příčiny.
Strukturální model psychiky
Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli: Id (ono), z něhož vyvěrá pudová duševní energie (libido), která je hybnou silou člověka, je zdrojem energie pro ego i superego. Id je iracionální, nebere ohled na realitu, jeho cílem je okamžité uspokojení svých přání, řídí se principem slasti. Id je zcela nevědomé. Podle Freuda představují sny splněná přání id a jsou bránou do nevědomí. Projevy ryzího id lze pozorovat u kojenců. Ego (já) se řídí principem reality a má sebezáchovnou funkci. Vzniká z části id v průběhu vývoje dítěte vlivem jeho interakcí (vzájemného působení) s vnějším světem. Je racionální, zvažuje činy a jejich následky. Přání id porovnává s realitou, dává jim přijatelnou formu a uspokojuje je ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem. Ego je vědomé, předvědomé i nevědomé. Nevědomá část se pomocí obranných mechanismů (viz dále) vypořádává jak s nepřijatelnými přáními id, tak s extrémními zákazy superega. Silné ego je znakem zdravě vyvinuté osobnosti. Superego (nadjá) vzniklo v průběhu socializace z konfliktů dítě versus autorita, poskytuje ventil vlastním agresivním impulsům jedince, jde o proti sobě projevenou agresivitu. Obsahuje vědomě či nevědomě internalizované (zvnitřněné) omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti rodiči a dalšími pro dítě významnými autoritami. Je zdrojem nevědomého pocitu viny, vnitřní tísně. Řešení lze hledat v náboženství, které poskytne vysvětlení (jsi hříšník) i řešení (věříš-li, budeš spasen). Superego je moralizující silou v člověku, řídí se principem dokonalosti. Jednou jeho částí je svědomí, druhou částí je ideální ego, které usiluje o dokonalost a jehož základem byly činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili. Superego může být v rozporu se současnými hodnotami jedince. Silně rozvinuté superego se vyskytuje u perfekcionistů, slabě rozvinuté u zločinců.
Obranné mechanismy
Konflikty Id, ego a superego na sebe silově působí pomocí katexe a antikatexe. Katexe je proudění energie z id směrem k objektu uspokojení, jenž může být vnější (např. činnost přinášející uspokojení) nebo vnitřní (např. sebeláska). Ego a superego působí proti této síle antikatexí. Konflikty mohou být následující: Id versus ego: holčička chce ukrást panenku, avšak neukradne ji, neboť se obává, že by se cítila špatně. Id versus superego: holčička chce ukrást panenku, avšak neukradne, neboť maminka říkala, že krást se nemá. Ego versus superego: holčička již má našetřené peníze, takže si panenku může koupit, ale neudělá to, neboť v náboženské výchově ji učili, že člověk má žít střídmě a dávat almužnu. Našetřené peníze proto věnuje žebrákovi.
Ego-obranné mechanismy Jestliže konflikty id, ega a superega získají na přílišné síle, vyúsťuje tento stav do úzkosti: Automatická (primární) úzkost vzniká, když je ego zaplaveno přívalem nezvládnutelných podnětů, projevuje se prožívanou bezmocí a panikou. Automatická úzkost vzniká nejčastěji v dětství, kdy je ego nedostatečně vyvinuté. Signální úzkost se vyvíjí v pozdějším věku a funguje jako upozornění blížící se nebezpečnou či traumatickou situaci, má zabránit vzniku automatické úzkosti. Má za následek mobilizaci sil a obranných mechanismů ega.
Obranné mechanismy představují nevědomou obranu ega před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, když nahrazují reálné řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda. Mezi nejčastějšími jsou:
negace (popření): odmítnutí nebo překroucení nepřijatelných skutečností, např. pacient na informaci, že má nádor, reaguje pevným přesvědčením, že došlo např. k záměně tkáňového vzorku; matka si nechce připustit špatné vlastnosti svého syna potlačení (represe): znepokojující myšlenky nebo vzpomínky jsou odstraněny z vědomí, např. zahánění myšlenek vytěsnění: nevědomé potlačení, např. amnézie na sexuální zneužívání v dětství racionalizace: dodatečné rozumové, společensky přijatelné vysvětlení (omluvení) nepřijatelných činů nebo myšlenek, např.: zanedbávání dítěte je vysvětleno tím, že dítě se potřebuje naučit samostatnosti, protože v životě jej nikdo nebude vodit za ručičku; vyhazov z práce je odůvodněn tím, že jedinec „nelezl šéfovi do zadku“, zatímco pravý důvod byl jeho nízký pracovní výkon; možnými příklady jsou: reakce kyselých hroznů (bagatelizace): znehodnocování nedosažitelného cíle, např. z Ezopových bajek: liška, která nemůže dosáhnout na hrozny si říká: „stejně jsou ještě nezralé a byly by kyselé“ reakce sladkých citronů: opak, vyzdvihování předností toho, co je dosažitelné intelektualizace: nepříjemné téma je učiněno předmětem úvahy, čímž je od něj získán emoční odstup, např. člověk s vytěsněnými pedofilními sklony se stane vědcem, který toto téma intenzivně studuje; zaměření se na detaily plánování pohřbu místo na smutek regrese (infantilizace): návrat k projevům dřívějšího vývojového stupně; např. vztekání se při nedosáhnutí svého cíle transgrese: opak regrese, „útěk dopředu“, přeskočení vývojového stupně, např. přehnaně zdvořilé a ukázněné dítě fixace: lpění na určitém způsobu reagování, přestože se opakovaně prokáže jeho neúčinnost; např. vybírání si stále stejných typů partnerů, ačkoliv minulé vztahy s nimi vedly vždy ze stejného důvodu k rozchodu útěk do fantazie (autistická reakce): fantazijní prožívání nedosažitelného, denní snění, např. neúspěšný spisovatel sní o tom, jak pořádá tiskové konference a nestačí rozdávat podpisy; romantické představy náctiletého projekce: nežádoucí charakteristiky, myšlenky nebo tendence nevědomě připisujeme druhému; např. já jsem klidný, ale ty mě znervózňuješ; když dojdou argumenty konstatování „jsi prostě blbej“ reaktivní formace (reaktivní výtvor, reakce, opačné reagování): chování přesně opačné než je nevědomá motivace, jelikož ta způsobuje úzkost, např. nespokojenost v sexu vede k boji proti pornografii; „nenávidím tě“ může znamenat „miluji tě“ (ale bojím se ti otevřít) přesun (přemístění): energie je vybita na méně ohrožujícím objekt, který nemá k vlastní příčině vztah, např. vztek na šéfa si jedinec „vyleje“ doma na dětech (vynadá jim za nepodstatnou věc); prásknutí dveřmi místo udeření člověka identifikace: jedinec zvyšuje svou hodnotu napodobováním jiné osoby s vysokou prestiží – jejího chování, hodnot, názorů, atd., čímž si dotyčný jakoby přivlastní část jejích úspěchů, např. podřízený, který napodobuje vyjadřování, gesta a styl oblékání svého šéfa konverze (somatizace): převedení duševního napětí do tělesné oblasti, např. trvalý stres se projeví jako „škubání oka“, udělají se vředy disociace: narušení jednoty vnitřního prožívání a vnějšího jednání, např. nutkavé jednání (držení palců, zaťukávání do dřeva) izolace: omezení sociálního kontaktu, stažení se do ústraní, např. hráč, který odvede na hřišti špatný výkon nějakou dobu odmítá rozhovory s novináři substice: zahrnuje kompenzaci a sublimaci: kompenzace (psychologie) (parakompenzace): nahrazení nedostatku; např. nepříliš inteligentní student chce vyniknout v nějakém sportu, stane se vůdcem pouličního gangu, atd. hyperkompenzace (překompenzace): nejde o kompenzaci (vyrovnání nedostatku na úroveň normálu), ale o přesun z jedné extrémní pozice do druhé – z outsidera se stane šampion; např. slavný řecký řečník Démostenés, který měl vadu řeči, ale usmyslel si, že se přesto stane vynikajícím řečníkem – dosáhl toho dlouhodobým tréninkem (snažil se překřičet mořský příboj, vyslovoval s kamínky vloženými do úst, atd.) sublimace: převedení nepřijatelných pudových motivů do společensky přijatelné formy; např. agresivita → boxer, touha rozřezávat → chirurg, sex → malíř aktů theokalypsis: náboženská posedlost, při níž je patrná souhra následujících třech psychických okolností: 1. náboženská inflace, 2. posedlost ega a 3. vytvoření zvláštní ideologie (Imago Dei) theonemesis: dynamika náležící důsledkům posedlosti bytostným Já; pokus o změnu ve chvíli, kdy „theokalypsis“ již nedokáže zajistit dostatečnou adaptaci
Vývoj osobnosti Psychoanalýza obsahuje mnoho teorií vývoje osobnosti, rozlišujících vývoj osobnosti do několika období. Tyto teorie často popisují psychopatologii jako nezpracování určitého vývojového období. Obecně nejznámější je původní Freudova pudová psychosexuální teorie vývoje. Mezi další patří například Eriksonova psychosociální teorie vývoje, k moderním psychoanalytickým vývojovým teoriím patří např. teorie vývoje Self Daniela Sterna.
Psychosexuální teorie vývoje
Stadium orální Orální stadium je zhruba první rok života. Hlavní zdroj libosti a pudového uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst (orální oblast), např. sáním z prsu při kojení, cucáním palce, strkáním věcí do úst, atd. (fáze orální závislosti), později (fáze orálně agresivní), až se začnou prořezávat zuby, i kousáním. Frustrace, s kterou se jedinec na tomto vývojovém stupni musí vyrovnat, pramení z odstavení dítěte.
Za příznivých podmínek by dítě mělo v této první fázi prožívat bezpečí plynoucí z úzkého vztahu k matce a kontinuitu v uspokojování vlastních biologických potřeb. Míra uspokojování může mít vliv na osobnostní vlastnosti. Optimismus, lehkověrnost a manipulativnost při dobrém uspokojování, pesimismus, podezíravost a závistivost při nedostatečném.