Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (FF MU) je jednou z deseti fakult Masarykovy univerzity. Zároveň je též jednou ze čtyř nejstarších fakult, jež vznikly při založení Masarykovy univerzity v roce 1919. Sídlí v ulici Arne Nováka v Brně a počtem zapsaných studentů je nejen největší z filozofických fakult, ale rovněž největší fakultou v České republice vůbec.
Zdejší studium je členěno na bakalářské, na ně navazující magisterské a doktorské studijní programy, fakulta nabízí jednooborová i dvouoborová (tzv. sdružená, major a minor) studia, také dálkovou formu a řadu studií celoživotního vzdělávání. Na začátku akademického roku 2015/2016 zde studovalo celkem 8 879 studentů.
Současnou děkankou je od roku 2022 docentka klasické filologie Irena Radová.
Historie fakulty
Období první republiky (1919–1938) Vznik filozofické fakulty je spojen se založením celé Masarykovy univerzity. Krátce po vzniku samostatného Československa došlo k realizaci dlouho trvající diskuse o druhé české univerzitě a již 28. ledna 1919 byl vydán zákon o založení univerzity v Brně pojmenované po prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Vznikla šestičlenná komise složená z pracovníků Univerzity Karlovy a odborníků z moravských vědeckých institucí, jež dostala za úkol sestavit základ profesorského sboru nové fakulty. Po krátké době byli na tato místa ustanoveni: pro germánskou jazykovědu Antonín Beer, pro německou literaturu Jan Krejčí, pro všeobecné dějiny Julius Glücklich s Bohumilem Navrátilem, pro románskou filologii Prokop Miroslav Haškovec s Karlem Titzem, pro anglickou literaturu František Chudoba, pro klasickou filologii František Novotný, pro českou literaturu Arne Novák, pro českou řeč a literaturu Stanislav Souček, pro československé dějiny Rudolf Urbánek, pro slovanskou filologii Václav Vondrák a konečně pro filosofii a estetiku Otakar Zich. Prvním děkanem byl zvolen a na schůzi profesorského sboru 13. září 1920 jmenován Bohumil Navrátil.
Výuku však nebylo možné zahájit, neboť fakulta nezískala při svém založení žádnou vhodnou budovu. Až po několika neúspěšných návrzích a pokusech jí byla přidělena budova bývalého sirotčince na tehdejší Falkensteinerově dnes Gorkého ulici, kterou používá dodnes. Této budovy se však domáhalo také ředitelství státních drah, takže po nějakou dobu obývaly společné prostory obě instituce. Vzhledem k těmto problémům došlo k zahájení výuky až v listopadu 1921, přičemž si fakulta musela propůjčovat prostory od sedmi dalších institucí a škol.Dějiny university v Brně, s. 115.
Podle zákona č. 50 z 28. ledna 1919 byla filozofická fakulta jednou ze čtyř prvotních fakult a zřízena měla být „nejpozději počátkem studijního roku 1921–1922.“ Vedle ní se počítalo s téměř okamžitou aktivací právnické a lékařské fakulty, přírodovědecká fakulta nebyla ve skladbě tehdejších univerzit ještě zcela etablovaná, a tak se řada přírodovědeckých oborů učila na filozofických fakultách. V meziválečné době se fakulty Masarykovy univerzity, stejně jako fakulty evropských univerzit, potýkaly s materiálními nedostatky, s přílivem studentů z maloměšťanského, rolnického i dělnického prostředí, do řad studentů začaly vstupovat také ženy. Tyto podmínky však nebyly humanitním oborům tolik na obtíž, neboť nepředstavovaly větší ekonomickou zátěž, různě se improvizovalo a výuka probíhala často v bytech profesorů. Uvedená situace ovšem napomohla uplatnění nových metod výuky a odborné průpravy. Během prvního dvacetiletí existence FF MU se slibně rozvinula tradice akademické svobody a fakulta se stala jedním z nejvýznamnějších intelektuálních center pluralitní výměny názorů i na dobově citlivá témata.
Na fakultě byl v této době jakožto aktivní složka studentského života pravděpodobně nejvýznamnější Spolek posluchačů filozofie, který patřil mezi nepolitické stavovské spolky, jež měly jasně navrch oproti spolkům politickým. Mezi ně patřilo Sdružení agrárních akademiků, Klub akademiků čs. strany národně socialistické, Klub lidových akademiků nebo extremistická Komunistická studentská frakce (zkráceně KOSTUFRA) a Svaz fašistického studentstva. Ty zpravidla disponovaly méně početnou členskou základnou, avšak byly více akceschopné a kompaktní, přestože sdružovaly mladé lidi z více fakult, či dokonce škol. Jejich kandidáti často zasedali ve vedení Spolku posluchačů filosofie. Dále působily na FF také spolky organizované dle náboženského nebo národnostního principu, např. Svaz ruských studentů – pobočka Brno nebo organizace bulharských studentů. Tyto však měly malý vliv.
V době stoupajícího společenského napětí během 30. let opouštěli fakultu i poslední nepočetní studenti německé národnosti a zhoršoval se postoj velké části německého obyvatelstva města Brna k univerzitě. Do roku 1938 byly také postupně zpřetrhány vazby s Univerzitou Komenského v Bratislavě, kde učila řada brněnských profesorů z FF, např. historik Josef Borovička či slavista Frank Wollman. Pouze tito dva byli ochotni své přednášky prezentovat také ve slovenštině – ostatní se cítili na Slovensku poněkud odstrčeni a zdráhali se věnovat tamějším reáliím. Takový přístup ovšem znamenal nevoli ze strany veřejnosti, která vyústila v přímou averzi a k vypovězení cca 4000 osob ze Slovenska během krize roku 1938, uskutečněnému na příkaz zdejší autonomní vlády.
Druhá republika a období okupace (1939–1945) Období druhé republiky způsobilo ještě větší materiální obtíže, spojené především s přesunem českého obyvatelstva z okupovaného pohraničí do vnitrozemí. V době krizových let 1938–1939 byl rektorem bohemista Arne Novák, který proslul svojí odvahou a obranou zájmů univerzity. Dokázal univerzitní obec stmelit a jeho příklad vytvořil atmosféru sebeobětování a volání po vůdčí roli inteligence v obraně národa tváří v tvář nepříteli. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli někteří profesoři angažovaní na straně meziválečného režimu penzionováni či posláni na „trvalou dovolenou“ a univerzita přejmenována na „Českou.“ Provoz fakulty, stejně jako univerzity, byl značně redukován až 17. listopadu 1939, a to na příkaz okupačních orgánů. Do té doby panoval v Brně – ve srovnání s Prahou – relativní klid. O to větším šokem bylo proto obsazení FF oddíly gestapa a SS. Studentské manifestace zakázalo samo vedení školy z obav před násilnými zákroky nacistů, a tak byly pouze prohledávány pracovny a místnosti studentských spolků. Někteří učitelé a studenti byli v podezření z odbojové činnosti zatčeni a odvezeni nejprve do Prahy a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Kromě malé skupiny propuštěných (od ledna 1940) strávila řada ze zatčených v nacistických vězeních několik let; čtyři studenti univerzity v koncentračních táborech také zahynuli. Mezi nimi byl i student FF Alois Štěpaník, zavražděný v srpnu 1940 v Oranienburgu.Viz Pamětní deska padlým za druhé světové války, Budova C FF MU. Dále také FASORA – HANUŠ, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, s. 33 s odkazem na PASÁK, Tomáš – DRÁPALA, Milan. Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 495–513.
Zbytky univerzity byly v roce 1940 přejmenovány na Tschechische Universität in Brünn a omezený provoz byl zachován jen v některých lékařských ústavech. Z FF zůstala činná pouze část administrativy děkanátu a v prostorách fakulty byly umístěny úřadovny oberlandrátu (místní „okresní“ okupační správy). Na studenty, kteří zůstali na svobodě, čekaly pomocné dělnické práce, hlavně ve stavebnictví a těžkém průmyslu, a byli nacisty považováni za potenciálně dosti nebezpečný opoziční element. Řada studentů i profesorů z FF opravdu spolupracovala s odbojem nebo utekla do exilu, aby bojovala s nacisty zvenčí. Mezi čsl. parašutisty a příslušníky speciálních jednotek byl například František Pavelka, student tělovýchovy z filozofické fakulty . Uprchl až v roce 1940 přes Balkán a Sýrii do Francie a po její porážce do Velké Británie. Zde se stal členem výsadku PERCENTAGE a v říjnu 1941 seskočil nad územím Protektorátu. Byl však zatčen již tři týdny na to v Praze, neboť výsadek byl sledován gestapem. I přes mučení nevyzradil jména svých spolubojovníků a začátkem roku 1943 byl v Berlíně nacisty popraven. Prvním popraveným z řad pedagogů se stal Vladimír Groh, který působil v řadách sokolského odboje, druhým byl profesor pedagogiky Jan Uher, který působil v Obraně národa – nacisty byl popraven po dlouhých výsleších v říjnu 1942. Další výraznější zatýkaní přišlo na podzim 1941 po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zástupce říšského protektora. V Mauthausenu zahynuli germanista Stanislav Sahánek a filozof Josef Tvrdý, v Osvětimi sociolog Bruno Zwicker a literární historik Bedřich Václavek. Za oběť nacistickému režimu však padli i další studenti a vyučující z FF, podle dostupných údajů celkem devět pedagogů a čtyři studenti.
Období poválečné a poúnorové (1945–1968) Nové pořádky a vyrovnávání se s obdobím okupace a jejími aktéry, se výrazněji nedotkly právnických a medicínských oborů, které si udržovaly měšťanský a vědecký ráz. Naopak studenti filozofické a pedagogické fakulty se rychle chápali politických příležitostí. Některým šlo o záchranu oboru, který se z pohledu nastupující levice a sovětských vzorů nejevil jako preferovaný, někdo chtěl jen přeskočit v kariérním postupu konkurenta a někomu šlo prostě jen o moc a požitky spojené s prestiží univerzitního profesora. Avšak samotná FF stála během období tzv. třetí republiky v míře politizace někde uprostřed, neboť expanzi komunistických aktivistů prozatím bránily tradiční mocenské struktury profesorů, jejichž postoj ke světu formovalo pluralitní prostředí masarykovského ČSR, nebo dokonce ještě poslední léta habsburské monarchie.
Po únoru na FF, podobně jako v rámci celé univerzity, nechvalně prosluly akční výbory, z nichž se brzy zformovala garnitura studentů a mladších akademiků věrných KSČ, kteří následně udávali směr (zejména František Trávníček, František Hejl, František Jordán a další). Následovaly tzv. prověrky studijního prospěchu, které v celouniverzitním měřítku postihly vyloučením několik tisíc antikomunistických studentů, na FF bylo z 823 zapsaných posluchačů vyloučeno 170 (ale 35 bylo přijato zpět po odvolání). Dalších 13 studentů se studia dobrovolně vzdalo a 53 osob prověrku ignorovalo. Každodenní praxe byla postavena pod dozor KSČ a nastala jakási diktatura modrých košil (dle barvy košil Čsl. svazu mládeže). Případné politické excesy, zvláště na personální rovině, byly záhy zastaveny nebo zmírněny přičiněním osobností stojících sice mimo komunistická centra moci, avšak přece jen mezi komunisty akceptovatelnějších a v prostředí FF dostatečně vlivných. Radikální mladší učitelé a studenti byli v tichosti eliminováni jejich kontaktem s uznávanými vědeckými odborníky a většinou zároveň jejich učiteli (Jindřich Šebánek, Josef Macůrek). Tímto byly prvotní tendence rázné očisty od „reakčních živlů“ rozmělněny a ztlumeny. Odejít ze svých funkcí museli zejména pedagogové veřejně působící či držící se étosu masarykovské mravnosti, jako např. již roku 1949 sociolog Inocenc Arnošt Bláha. Z důvodu hrozícího kolapsu výuky orgány KSČ a vedení školy zakročily proti mládežnickému radikalismu a po smrti Stalina v roce 1953 na sebe vzal režim byrokratickou, méně ideálovou a více předvídatelnou podobu, která ponechávala relativní klid těm, kdo chtěli pouze bádat a do politiky se nevměšovali. Postihy pedagogů nebyly zdaleka tak razantní jako na pražské FF – brněnská FF nebyla tolik veřejně angažovaná a také zde působily ve vedení ústavů spíše konciliantní osoby než vyslovení ideologičtí fanatikové, kterých bylo na FF vůbec málo. Politizace však znamenala faktické zadušení veškeré badatelské kreativity a aplikování vulgarizované a dogmatické podoby marxismu. Již v roce 1954 byl konstatován pokles množství a úrovně vědecké produkce na FF, přičemž návrhy na zlepšení stavu byly typicky opatrné a bezzubé.