Vojtěch Luža

Armádní generál Vojtěch Boris Luža (26. března 1891 Uherský BrodMatriční záznam o narození a křtu farnosti Uherský Brod – 2. října 1944 Hřiště u Přibyslavi) byl český generál, legionář první světové války a čelný představitel československého protifašistického odboje.

Studium a legionář Narodil se v Uherském Brodě jako prvorozený syn v rodině Václava Luže a Julie, rozené Holáskové. Jeho o dva roky mladší bratr Bohuslav, pozdější starosta Uherského Brodu a poslanec za národní socialisty, byl od roku 1939 vězněn a krátce po osvobození Buchenwaldu zemřel.

Byl prudké a přímé povahy,Luža R.: Osudy: Radomír Luža ,Český rozhlas. 1/5 díl. 7. května 2004 později v legiích nadneseně nazýván Boris Hrozný,Petr Koura: Když Čech střílí Čecha, Lidové noviny (neautorizovaná kopie) . 2004 člen Sokola v Uherském Brodě a později v Sokole Brno I. (župa Jana Máchala). Po absolvování reálky studoval od 1909 elektrotechniku na VUT v Brně, kterou nedokončil pro vyhlášení války a 3. srpna 1914 byl odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Jako velitel čety v hodnosti praporčíka odjel 14. listopadu 1914 na ruskou frontu, kde byl 35. pěší pluk přiřazen k Jižní armádě.Dixon-Nuttall J.: The Austro-Hungarian Army 1914-18: Chapter 6 App. G: IR 35 - Czech.; App. E : 37 IBrig.; App. D : 19 ID.; App. C : XXIV KORPS. 26. únor 2006 Zde byl 30. srpna 1915 zajat u obce Malá Planča, zřejmě v oblasti Dněstru a jeho přítoků v okolí města Halyč.Duffy M.: First World War: Map Eastern front: 1914-1915 Gorlice-Tarnow 2007 V městě Veněv v Tulské gubernii se 11. dubna 1916 přihlásil do legií a 20. července 1916 byl přiřazen k 1. srbské dobrovolnické divizi jako podporučík, účastnil se bojů v DobrudžiPasák T.: LUŽA Vojtěch Boris in KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století a od 11. ledna 1917 byl na vlastní žádost přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad Ruské legie jako praporčík. Jako velitel kulometné roty bojoval v roce 1917 ve věku 26 let u Zborova proti 75. pěšímu pluku a na transsibiřské magistrále proti bolševikům až do návratu 2. lodním transportem, jako zástupce jeho velitele ve věku 29 let, na lodi Madawaska. Přes přístav Terst se navrátil 1. května 1920 do ČSR. vpravo|náhled|Americká transportní loď Madawaska V Rusku roku 1917 konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Boris, z církve však o dva roky později vystoupil a do úředních dokumentů dále zapisoval bez vyznání. Katolictví považoval za příliš rakouské, při pozdější činnosti za ČSR v Olomouci svůj názor zmírnil, neboť zde navázal s katolickými představiteli blízké vztahy při budování obrany republiky.Váleční veteráni Kolínska: divizní generál Vojtěch Boris Luža

Generál ČSA náhled|V hodnosti podplukovníka jako frekventant Válečné školy v Praze, ročník 1922/1923 na tablu absolventů náhled|Vojtěch Luža jako pedagog a velitel (1932–1935) Válečné školy na absolventském tablu (1931–1934) Po repatriační dovolené byl přeřazen v hodnosti majora do Československé armády, která se v nové republice formovala a stal se jedním z významných příslušníků důstojnického sboru, v němž posléze dosáhl hodnosti divizního generála. Oženil se roku 1921 s Miladou Večeřovou (1898–1985), se kterou měl syna Radomíra Václava Lužu. Velel postupně pěšímu pluku, absolvoval kurz generálního štábu a velitele pluků, brigádě, přeskočil velení divizi rovnou na velení armádnímu sboru.Milan Kudrys, Petr Koura: Generál Vojtěch Boris Luža in Historie věčně živá. Český rozhlas. 17. října 2004 Absolvoval kurz generálního štábu v Praze a v letech 1922–1923 Válečnou školu v Praze, kurz pro důstojníky a generály v Paříži, byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády (1924–1929). Zde Luža vypracoval úpravu nástupového plánu III-A zaměřeném proti potenciální agresi osamoceného Maďarska, považovaného v té době za nepřítele č. 1, kde dočasně nahradilo Německo. Klíčovou změnou bylo, že armáda měla po odražení útoku přejít do protiútoku. V návrhu také uvádí nutnost spolupráce armády s vládou a ministerstvem zahraničí, do té doby nepraktikovanou. Požadoval, aby vojáci vycházeli z reálné situace v zahraniční politice a zároveň dostali jasné úkoly od legitimní vlády (např. obhajitelnost ústupu nebo nehájení některých území republiky, které nemají vojenský význam).Pavel Šrámek: Vztahy mezi velením armády a vedením státu v Československu roku 1938, str 32,40, FSV UK, disertační práce, Praha 2002

Následně byl pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze a 1932–1935 jejím velitelem. Od roku 1935 byl krátce velitel V. sboru v Trenčíně a až do 1937 IV. sboru v Olomouci. Na přímý zásah prezidenta Beneše byl převelen do funkce Zemského vojenského velitele v Brně, kde působil od podzimu 1937 do 1939.Pavel Šrámek: Ve stínu Mnichova, Z historie československé armády 1932-1939, str. 106, Mladá fronta 2008, Při mobilizaci 23. září 1938 velel 2. armádě, která měla bránit hranici na severní Moravě.

Byl potenciální nástupce Ludvíka Krejčího na nejvyšší armádní funkci náčelníka hlavního štábu, kterého kritizoval pro přípravu obrany formou příliš defenzivního boje v pevnostech. Byl přívržencem útočné taktiky francouzského maršála Foche, německého generála Ludendorffa a knihy Achtung! Panzer! německého generála Heinze Guderiana.Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 25 Uznával pevnosti jako krytí kritických míst republiky, které však ve spojitých liniích poutají příliš velké množství vojáků. Nahrazení spojité linie považoval za nutné operativními tanky, se kterými lze manévrovat.Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 41

Účastnil se audiencí 21. září a 29. září 1938 nejvyšších vojenských velitelů (Krejčí, Luža, Prchala…) u Edvarda Beneše, kde na něho vyvíjeli nátlak ve prospěch vojenské obrany před nacistickým Německem i bez podpory Francie a Anglie.Pavel Šrámek: Československá armáda v roce 1938, str 48–49, Spolek přátel čs. opevnění, Brno/Náchod 1996Pavel Šrámek: Vztahy mezi velením armády a vedením státu v Československu roku 1938, str 87,95,96, FSV UK, disertační práce, Praha 2002 Po přijetí Mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlející i na vojenské svržení vlády generála Syrového. V červnu 1939 byl propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála. Opět studoval VUT v Brně, ale nedokončil pro uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939. Zároveň nastoupil k Zemskému úřadu v Brně, odkud 31. března 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby.

Odboj za protektorátu vpravo|náhled|Dům dříve v majetku rodiny Seců na Hoštické ulici v Bosonohách, kde se Luža také ukrýval v letech 1942–1944

vpravo|náhled|Dům dříve v majetku rodiny Bohuslava Indry, součástí bývalé cihelny u Pánova. Zde se krátce skrýval Vojtěch Luža, déle pak Radomír Luža v letech 1942–1945.

Od počátku se nesmířil s kapitulací. Koncem roku 1938 sepsal elaborát kritizující ústup bez boje. Po okupaci odmítl emigraci a v roce 1939 se zapojil do odboje za pomoci blízkých Sokolů a vojáků. Odmítl se připojit do organizace Obrana národa, neboť předpokládal její rychlou dekonspiraci vzhledem k předpokládané délce války, spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal, měl kontakty s přítelem generálem Aloisem Eliášem. Ještě před příchodem Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941) připravoval svůj přechod do podzemí. Od Eliáše pomocí prostředníka dostal varování, že bude zatčen.Petr Koura: recenze Radomír Luža: V Hitlerově objetí - Kapitoly z českého odboje in Politická literatura na českých pultech, Český rozhlas. 10. prosinec 2006 Když byl 28. září 1941 Eliáš zatčen, odešel po zahlazení stop v noci do připravené ilegality.

Gestapo jej přišlo zatknout ráno 29. září 1941, a protože ho již nezastihlo v jeho domě ve Wurmově ulici č. 4 () v Brně, zatkli jeho ženu Miladu a syna Radomíra (19 let), kteří byli po samovazbě 17. října (Radomír) a 12. listopadu 1941 (Milada) pro nedostatek důkazů propuštěni. Později v září 1942 po pokusu oba zatknout a internovat v rámci akce gestapa „E“ (Emigration), kdy byli zatýkáni rodinní příslušníci ilegálních odbojových pracovníků, přešli do podzemí ke kruhům blízkým otci.

Ukrýval se v domě Karla Nováka v Javůrku u Domašova na Vysočině.Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 86 Od června 1942 do března 1943 se skrýval v domě () Jana a Františky Secových v Bosonohách. Po zatýkání v brněnském odboji odešel opět na Vysočinu do bývalé cihelny () u PánovaVarner D: Bývalá cihelna u Pánova 2006 a dále blízkého Deblína. Po několika měsících se vrátil zpět do Bosonoh, kde pobýval až do května 1944. Po prozrazení Viktora Ryšánka a Stanislava Jizery jako konfidentů brněnského gestapa Karlem PaprskářemKarel Paprskář v encyklopedii města Brna encyklopedie.brna.cz v květnu 1944, kteří byli součástí volavčí sítě, odešel, a s ním tentokrát i jeho ubytovatelé Secovi, opět na Vysočinu.Vladimír Černý: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944 - 1945, disertační práce FF MUNI, str. 73, Brno 2006

V tomto období vybudoval s profesorem Josefem Grňou, na torzu odbojových organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme svoji organizaci nazvanou Přípravný revoluční výbor, později Jaro, kde byl vojenským velitelem a Grňa politickým představitelem. Klíčovými a agilními spolupracovníky byli bývalí čs. důstojníci Josef Robotka a Karel Steiner-Veselý, kteří však často jednali proti rozkazům nadřízeného Lužy.Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 75-219 Přímé spojení s Londýnskou exilovou vládou, ministrem národní obrany gen. Ingrem zajišťovaly nejprve vysílačky Sparta, po jejich zničení v roce 1941 parašutistické výsadky z Británie, od roku 1943 kurýrní služba a v roce 1944 opět výsadky (Calcium, Barium).Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 193

V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s organizací Avala Josefa Císaře a vytvořila sjednocenou Radu tří (R3), jejímiž představiteli byli Grňa, Luža, Císař.Madr M: Armádní generál Ing. Vojtěch Boris Luža Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 202-219 Přijala také skupinu Josefa Svatoně, získala napojení na komunistický i slovenský odboj.Luža Radomír, V Hitlerově objetí, str. 202 Po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 začaly přípravy na poslední zimu a plány na ozbrojené povstání českého odboje, kde měl Luža podporu odbojových skupin i exilové vlády jako jeho velitele. Na výzvu Císaře a Jiříkovského (skupina Rady tří Avala) se přesunul k Říčanům u Prahy, kde připravoval konkrétní kroky partyzánského boje, které měly podle jeho představ podobně jako Slovenského národního povstání po přiblížení fronty přejít v ozbrojené povstání lidu proti okupantům. Jménem nejvyššího velitele Rady Tří žádal exilovou vládu v Londýně o dodávku zbraní, které byly přislíbeny, avšak nikdy nebyly dodány. Komplikované pokusy o kontakty a dodávky zbraní ze Sovětského svazu se před seskokem paradesantních výsadků nedařily a tak jediným zdrojem zbraní mělo být území protektorátu – sklady zbraní SS ve výcvikovém prostoru u Benešova a muniční továrna ve Vlašimi. Po rozšíření povstání doufal podporu od západních spojenců a Rudé armády.

V létě 1944 vydal výzvu československým důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: „Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností.“ Po častých zatčení a následných popravách odbojářů vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutno klást náležitý odpor: „Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“Slavné osobnosti města Brna Vojtěch Boris Luža . 9. červen 2008

Poslední boj