náhled|Srp a kladivo Dějiny Sovětského svazu začínají po říjnové revoluci 1917 a občanské válce roku 1922 založením Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Nejvýznamnější událostí v dějinách SSSR je druhá světová válka, která znamenala ohromné lidské a materiální škody, ale zároveň územní a mocenské zisky a vzestup do pozice globální supervelmoci. Vnitřní krize přes snahy o reformu skončila rozpadem Sovětského svazu v letech 1990 a 1991. Jeho dějiny mají vliv i na další vývoj v zemích bývalého Sovětského svazu.

1917–1922: Říjnová revoluce a vznik SSSR

V říjnové revoluci roku 1917 bolševici (komunisté) svrhli prozatímní vládu a následně rozpustili i zvolené Ústavodárné shromáždění a ustanovili vládu sovětů. Sověty byly dělnické rady a měly být zdrojem lidové moci a bolševici se tak snažili získat podporu pro svůj převrat. Skutečná moc však v novém státě náležela bolševikům, budoucí Komunistické straně. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska, vydala tzv. Dekret o míru a Dekret o půdě; půda byla socializována a zaveden byl státní monopol. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.

V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci Ruska separátní mírovou smlouvu ukončující první světovou válku; bylo tomu tak však za cenu těžkých ústupků – Rusové ztratili území o rozloze téměř 1 milion km². Jednalo se o Ukrajinu, Bělorusko, část Polska, Besarábii, Finsko a Pobaltí. Ruská armáda se musela stáhnout o stovky kilometrů blíže do vnitrozemí.

Krátce poté ovšem země upadla do občanské války, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na většině území bývalého carského Ruska, včetně Dálného východu, Středního východu a Zakavkazska. Závažným neúspěchům musela čelit pouze v evropské části, kde v důsledku rusko-polské války ztratila západní části Ukrajiny a Běloruska. Neuspěly ani její pokusy o podporu bolševické strany v občanských válkách v pobaltských státech a ve Finsku, což stvrdilo nezávislost těchto zemí. Sovětská moc používala při pacifikaci dobytého území brutálních metod, jakými bylo například vypalování vesnic apod. Její protivníci si však počínali často podobně. I proto také v této době velká část obyvatel RSFSR ze země uprchla.

8. března až 16. března 1921 se konal 10. sjezd KS Ruska, ten vyhlásil novou hospodářskou politiku (NEP), díky níž se podařilo válkou zdecimované zemi alespoň nějak své problémy postupně překonávat. Dočasně v některých hospodářských odvětvích byl povolen soukromý sektor .

Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.

30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Meziválečný stalinismus

náhled|Stavba socialismu – DněproGES v roce 1934 V době vzniku SSSR se Leninův zdravotní stav zhoršil a zůstával až do své smrti v lednu 1924 stranou v Gorkách. V rámci kolektivního vedení následoval boj o moc, ve kterém zvítězil Josif Stalin, který zastával původně víceméně úřední funkci generálního tajemníka strany. Nejdřív byl moci zbaven Lev Trockij, po Leninovi nevýraznější osobnost revoluce, pak se Stalin obrátil proti svým dvěma spojencům Zinovjevovi a Kameněvovi a roku 1927 se stal jediným vrcholným představitelem Sovětského svazu a oficiálním nositelem odkazu V. I. Lenina. Svou moc nadále upevňoval do podoby diktatury, od roku 1929 se pěstoval kult jeho osobnosti a po vraždě Kirova (1934) začal své protivníky fyzicky likvidovat a následovala tzv. Velká čistka s vykonstruovanými procesy v letech 1936–1938.

Sovětské hospodářství nadále fungovalo podle kompromisní politiky NEP a na elektrifikaci zaměřeného GOELRO. Teprve po stabilizaci situace a upevnění moci přistoupil Stalin ke kompletní přeměně hospodářství na centrálně plánované dle principů tzv. marxismu-leninismu. V oblasti průmyslu to byla intenzivní industrializace zaměřená na těžký průmysl a prováděná s pomocí západních expertů, která od roku 1929 probíhala na základě pětiletých plánů.Křižovatky 20. století, Vojtěch Mencl, Miloš Hájek, Milan Otáhal, Erika Kadlecová, Naše Vojsko, 1990 V oblasti zemědělství šlo o kolektivizaci, násilné vyvlastňování půdy a její obdělávání státem kontrolovanými družstvy, kolchozy a sovchozy. Zatímco vzestup průmyslu umožňoval rozvoj měst a hospodářský vzestup Sovětského svazu, zemědělství na rozvráceném venkově i přes mechanizaci nebylo schopné vyprodukovat dostatek potravin ani pro pokrytí potřeb státu.

Sovětská propaganda oslavovala úspěchy socialistického hospodářství i modernizaci společnosti, kterou provázely pozitivní změny jako např. rozvoj školství a lékařské péče. Stinnou stránkou rozvoje Sovětského svazu bylo utrpení a smrt desítek milionů jeho obyvatel, zejména na venkově. Miliony lidí bylo nuceně přesídleno, mj. během kolektivizace v rámci boje proti „kulakům“, soukromým rolníkům, z nichž část zemřela a část skončila spolu s dalšími „nepřáteli zřízení“ v pracovních táborech nejen na Sibiři (Gulag, Dalstroj), kde se otrockou prací podíleli zejména na těžbě surovin a velkých stavbách. Obírání zemědělců povinnými odvody vedlo jednak k poklesu produkce, jednak ke zbídačení venkova včetně katastrofického hladomoru na Ukrajině (1932–1933). Práva obyvatel zanesená roku 1936 v Ústavě Sovětského svazu nebyla ve skutečnosti garantovaná, např. volnost pohybu byla omezena znovuzavedeném vnitřního pasu pro městské obyvatele v letech 1932–1933, k nástrojům terorizace obyvatel patřily dekrety z roku 1935, které umožňovaly udělovat trest smrti i dětem od 12 let a trestat příbuzné emigrantů. Na realizaci stalinského teroru se podílel mocný orgán OGPU, od roku 1934 NKVD, jehož předsedové (Jagoda, Ježov, Berija) byli sami likvidování.

Sovětský svaz si už v meziválečném období získal mnoho sympatizantů zejména z řad evropské levice, kteří neviděli důsledky stalinistického teroru a šířili sovětskou propagandu o hospodářském zázraku, který zůstal (díky izolovanosti) nedotčen světovou hospodářskou krizí.

V oblasti zahraniční politiky došlo nejdříve k reálnému uznání Sovětského svazu de facto. Západní, zejména americké firmy zde našly uplatnění na průmyslových stavbách, např. na stavbě gigantické vodní elektrárny DněproGES nebo Stalingradském a dalších traktorových závodech. Zvláštní vztah měl již od rapallské smlouvy SSSR s dalším evropským outsiderem, Německem. Tomu mj. umožnily obejít omezení versailleské smlouvy a díky tajné základně u ruského Lipecku ilegálně vybudovat německé válečné letectvo. Pragmatické spolupráci nezabránilo ani vítězství nacistů v Německu (1933), ideologických nepřátel komunismu, kteří uzavřeli Pakt proti Kominterně (1936). Obě země, které ve Španělsku vedly formu zástupné války, měly zájem na odvrácení přímého střetu a získání času pro intenzivní vyzbrojení. 18. září 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů, mezinárodní organizace předcházející OSN.Časová osa Společnosti národů a vyloučení SSSR v roce 1939 spolu s fašistickým Maďarskem a Španělskem Německá hrozba přiměla SSSR a další evropské státy k uzavření obranných smluv, avšak vytvoření východní koalice států proti rozpínavosti Německa, tzv. Východní Locarno, se nepodařilo.

V oblasti správní v letech 1922 až 1940 vzrostl počet republik z původních čtyř na 16 – některé z nich byla Sovětským svazem dobytá nebo okupovaná území (Východní Evropa, Kavkaz), některé vznikly rozdělením stávajících republik (hlavně RSFSR).

Druhá světová válka

náhled|Východní fronta 1941/1942 Sovětský svaz ve druhé světové válce nejprve s Němci spolupracoval a byl jejich nepřímým spojencem na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Zásoboval nacistické Německo obilím, pohonnými hmotami a dalšími komoditami, kterých mělo nedostatek díky embargu a bez nichž by pro ně bylo obtížné válčit (poslední z dodávek proběhla ještě v den zahájení operace Barbarossa).

SSSR prováděl v souladu s tajnými dodatky paktu vojenskou expanzi do zemí, které považoval za svoji sféru vlivu: 17. září bez vyhlášení války přepadl Polsko už válčící s nacistickým Německem a zabral východní polovinu této země. Dnes je již prokázáno, že jeho útok přišel po dohodě s Německem a že Wehrmacht a Rudá armáda při boji s posledními vzdorujícími polskými jednotkami aktivně spolupracovaly. Zvláštní kapitolu představuje následné povraždění polských důstojníků a příslušníků inteligence zajatých Sověty – viz Katyňský masakr.

Po likvidaci Polska si SSSR ještě téhož roku zajistil kontrolu nad Baltským mořem vynucenými smlouvami o vojenské a hospodářské spolupráci s Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Tyto tři země byly následně v roce 1940 násilně začleněny do SSSR jako jeho svazové republiky (přes mezinárodní protesty), jejich hranice byly však do určité míry přemístěny. Byla odebrána některá pohraniční území ve prospěch RSFSR , Litvě však přibyla oblast kolem dnešního hlavního města Vilniusu, kterou zabraly sovětské síly Polsku.

30. listopadu 1939 SSSR bez vyhlášení války napadl Finsko. Společnost národů označila tento útok za zákeřnou a nevyprovokovanou útočnou válku a SSSR se stal jediným státem, kterého kdy vyloučila ze svých řad (stalo se tak 14. prosince 1939). Válka s Finskem skončila až po urputných a krvavých bojích v březnu 1940 příměřím, v rámci jehož podmínek muselo Finsko agresorovi odstoupit 10 % svého území. Válka sama představovala pro Rudou armádu obrovskou ostudu. Její výkon byl všeobecně ohodnocen jako naprosto katastrofální a ostudný. Toto hodnocení akceptoval dokonce i Sovětský svaz: oficiální sovětská propaganda sice maximálně mlžila a falšovala údaje z bojiště a snažila se vyložit výkony sovětských vojsk jako skvělé a heroické, nicméně přísně tajné analýzy války vypracované maršálem dělostřelectva Voronovem a akceptované jak velením Rudé armády, tak Stalinem a jeho spolupracovníky, jednoznačně taktéž hodnotily výkon Rudé armády jako velmi špatný. Válka měla pokračování v podobě tzv. Pokračovací války v letech 1941–1944.

Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a díky nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po Bitvě u Stalingradu, pomoci západních Spojenců a díky přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes Východní Evropu až do Berlína.

1945–1953: Počátek studené války, vrcholné období stalinismu

Rudá armáda obsadila střední a východní Evropu. Díky tomuto, v mnoha ohledech Pyrrhovu vítězství, (26 milionů mrtvých, zničená velká část země a ekonomika) získal SSSR ohromnou výhodu a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako spasitelé lidstva. Sovětský svaz získal zpět území, která ztratilo ještě carské Rusko Brest-litevským mírem v roce 1917; velkou část východní Evropy a tehdejšího Finska. Změnily se hranice mnohých svazových republik, například Ukrajiny, Běloruska či Litvy.