náhled|vpravo|První učebnice esperanta, vydaná ve Varšavě roku 1887 Esperanto (původně Lingvo Internacia – „mezinárodní jazyk“) je nejrozšířenějším mezinárodním plánovým jazykem. Název esperanto je odvozen ze pseudonymu, pod nímž roku 1887 polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof základy této řeči publikoval. Záměrem tvůrce bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk, vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci; jeho cílem však nebylo nahradit ostatní národní řeči.
Ačkoliv žádná oficiálně uznaná země nepřijala esperanto jako úřední jazyk, je používáno komunitou o odhadovaném počtu 100 000 až 2 000 000 mluvčích, z čehož asi tisícovku tvoří mluvčí rodilí. Dosáhlo také některých mezinárodních uznání, jako jsou dvě rezoluce UNESCO či podpora známých osobností veřejného života. V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování, dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů, vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury, divadla a kina, hudby, tištěného i internetového zpravodajství, rozhlasového a televizního vysílání.
Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků (hlavně románských), zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov; esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina.
Dějiny
Symboly esperanta Esperantská vlajka Jubilejní symbol 115px|Esperantská vlajka 115px|Jubilejní symbol náhled|vlevo|Ludvík Zamenhof
Zamenhofovo dětství U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Bělostoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky (Rusové, Poláci, Němci, Židé). Protože za jednu z hlavních příčin těchto konfliktů považoval neexistenci společného jazyka, začal již jako školák pracovat na projektu nové vhodné řeči, která by tuto roli mohla plnit. Měla by být – na rozdíl od národních jazyků – neutrální a snadno naučitelná, tedy také přijatelná jako druhý jazyk pro všechny, jazyk vyučovaný společně s těmi národními a používaný v situacích vyžadujících dorozumění mezi národy.
První pokusy Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá. Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osoby a čísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se velkému množství slovíček nazpaměť. Jednou Zamenhofa zaujaly dva ruské nápisy: швейцарская [švejcarskaja] (vrátnice, odvozeno od швейцар [švejcar] – vrátný) a кондитерская [konditěrskaja] (cukrárna, odvozeno od кондитер [konditěr] – cukrář). Tato slova stejného zakončení mu vnukla myšlenku, že užívání pravidelných předpon a přípon by mohlo významně snížit množství slovních kořenů nutných k dorozumění. Aby byly kořeny co nejmezinárodnější, rozhodl se převzít slovní zásobu především z románských a germánských jazyků, tedy těch, jež byly tehdy ve školách na celém světě vyučovány nejčastěji.
náhled|vpravo|La Esperantisto, první esperantský časopis vydávaný od roku 1889 v Norimberku
Vznik konečné verze První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe Uniwersala, byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 1879–1885 Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: „Šest let jsem pracoval na zdokonalování a zkoušení esperanta, ačkoli se mi již v roce 1878 zdálo, že je jazyk úplně hotov.“Zamenhof, L.: Lingvaj Respondoj. Konsiloj kaj opinioj pri Esperanto. 6-a eldono. Marmande 1962: Esperantaj Francaj Eldonoj. LR 51. Dostupný z WWW: http://www.esperanto.hr/literaturo_lingvaj_respondoj.pdf Toto období se nazývá Proto-esperanto. Když byl připraven svůj koncept publikovat, carští cenzoři to odmítli povolit. Zamenhof byl velmi zklamán a volný čas trávil překládáním děl jako byl Starý zákon či některá díla Shakespeara. Toto nucené zpoždění vedlo k dalšímu významnému vylepšení. Roku 1887 konečně ve Varšavě vydal první učebnici «Международный языкъ» (Mezinárodní jazyk). Byl to v podstatě tentýž jazyk, jakým se mluví i dnes. Podle Zamenhofova pseudonymu, pod nímž knihu vydal, Doktoro Esperanto (esperanto – doufající), se řeč brzy začala označovat jako „Jazyk doktora Esperanta“ a později zkráceně jako „esperanto“.
První pokusy o změny Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na jistý čas ztichly hlasy volající po reformě a jazyk se začal rozšiřovat. Nejvíce odběratelů měl časopis v tehdejším Rusku. Velkou ranou pro něj tedy bylo, když carská cenzura jeho šíření zakázala kvůli článku Lva Nikolajeviče Tolstého. Časopis kvůli tomu musel být zrušen, ale zanedlouho byl vystřídán novým, nazvaným Lingvo Internacia. Nejprve byl redigován ve švédské Uppsale, později v Maďarsku a nakonec v Paříži, kde jeho vydávání zastavila až první světová válka.
Rozvoj jazykové komunity náhled|vpravo|První Světový kongres esperanta v Boulogne-sur-Mer (1905) Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne-sur-Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími.
Esperanto brzy začaly pro svou činnost používat i různé organizace a hnutí. Již na světovém kongresu v Barceloně roku 1909 se uskutečnilo několik setkání přítomných katolíků, kteří se nakonec rozhodli uspořádat v nadcházejícím roce, 1910, zvláštní kongres katolických esperantistů. Během něj bylo založeno Mezinárodní sdružení katolických esperantistů (IKUE – Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista). Časopis Espero Katolika (Katolická naděje) však vycházel již od roku 1903 a se svými více než 100 lety je dnes nejdéle vycházejícím esperantským periodikem.
V roce 1912 se Zamenhof při slavnostním projevu během osmého Světového kongresu esperanta v Krakově vzdal své oficiální role ve hnutí. Desátý kongres se měl konat roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl vrátit do své vlasti jen přes skandinávské státy.
Období světových válek Světový esperantský svaz sídlil v době války v neutrálním Švýcarsku, odkud skupina esperantistů pod vedením Hectora Hodlera a za podpory Romaina Rollanda zprostředkovávala poštovní styk mezi znepřátelenými zeměmi. Dobrovolníci v Ženevě každý den přeposílali na druhou stranu barikády dvě stě až tři sta dopisů osobního charakteru, podle potřeby kvůli cenzuře příslušně přeložených. Celkem takto esperantisté pomohli v přibližně 200 tisících případech.Sikosek, Marcus: Die neutrale Sprache. Eine politische Geschichte des Esperanto-Weltbundes. Diss. Utrecht 2006. Skonpres, Bydgoszcz 2006
Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje, díky čemuž se esperanto velmi rychle šířilo. První poválečný kongres se konal roku 1920 v Haagu, 13. světový kongres v roce 1921 v Praze. Roku 1927 bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Mezinárodní esperantské muzeum, v roce 1929 připojené k Rakouské národní knihovně a dnes sídlící v samostatné budově.
Slibný vývoj však přerušila druhá světová válka: Mezi národy bylo vyvoláváno nepřátelství, esperantisté byli povoláváni na frontu a mnozí zde padli, velké množství židovských esperantistů zahynulo v koncentračních táborech a gulazích (mnohdy v přímé souvislosti s jejich vztahem k esperantu).Ulrich Lins: Die gefährliche Sprache. Die Verfolgung der Esperantisten unter Hitler und Stalin, Gerlingen 1988, S. 24. V holokaustu zahynuly i všechny tři děti Ludvíka Zamenhofa, pouze jeho vnuk Louis-Christophe Zaleski-Zamenhof unikl v roce 1942 z varšavského ghetta, skrýval se pod falešným jménem a poté emigroval do Francie, kde zemřel v roce 2019.
Po druhé světové válce náhled|Lille, 2015: Jubilejní stý Světový kongres esperanta s 2698 účastníky Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se přesto setkávaly s pozitivní odezvou i po válce: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny.
Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985. Vzalo v nich na vědomí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa a vyzvalo členské státy, aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání.
K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 (výročí 100 let od uveřejnění jazyka) se ve Varšavě zúčastnilo téměř šest tisíc lidí z 60 národů.
Pokroků dosáhli také katoličtí esperantisté – roku 1990 byl vydán dokument Norme per la celebrazione della Messa in esperanto, kterým Svatý stolec povoluje vysluhovat mši svatou v této řeči bez zvláštního povolení. Esperanto se tak stalo jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve.
Jedním z pozdních konkurentů esperanta se stal v roce 1930 projekt zjednodušené angličtiny C. K. Ogdena. Ten našel za druhé světové války podporu u Winstona Churchilla, který již v roce 1943 vyzdvihl ekonomické a politické výhody šíření angličtiny pro Velkou Británii a Spojené státy americké, protože to podle něj přinese těmto zemím „mnohem trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území“. Ustavení angličtiny jako mezinárodního jazyka „za účelem podpory a udržování západních hospodářských zájmů“ dostala za cíl státem zřízená Britská rada (British Council), k jejímž snahám se v 50. letech připojily i Spojené státy. Skutečnost, že mnohé z cílů esperantského hnutí dosud nedošly naplnění a že jako dorozumívací jazyk většiny mezinárodních aktivit se dnes používá angličtina, bývá často přisuzována právě technologické a kulturní dominanci Velké Británie a USA po druhé světové válce. náhled|vpravo|František Vladimír Lorenc, autor první české učebnice esperanta
Historie esperanta v českých zemích
Historie esperanta v českých zemích do první světové války První českou učebnici, nazvanou „Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta“, vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen roku 1901 v Brně. Mezi zakladatele patřili například dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen roku 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. Roku 1902 byly v Praze dva svazy – Bohema Unio Esperantista, jenž přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista, určený pro jednotlivce. Oba vydávaly vlastní časopis.
Historie esperanta v českých zemích mezi válkami