náhled|Zpráva o již druhé žádosti českého města Jilemnice [Starkenbach] zaslané královéhradecké konzistoři o to, aby mohly být zdejší církevní obřady s výjimkou mše vykonávány v českém jazyce (Schönhengster Zeitung [Hřebečské noviny] 1878) Liturgický nebo také svatý jazyk (lingua sacra) je označení pro jazyk, v němž jsou nebo byly konány liturgické obřady (z nichž ten hlavní je v římskokatolické tradici označován jako mše svatá nebo také bohoslužba, v protestantství jako bohoslužba, v pravoslaví jako svatá liturgie, ale i další obřady, jako je křest, svatba nebo pohřeb). Tento jazyk se může též zcela odlišovat od jazyka používaného v běžném životě či v nekultické náboženské praxi.
Latina byla jako liturgický jazyk západní církve nahrazena národními jazyky v protestantství již v 16. století, v římskokatolické církvi až během 2. poloviny 20. století (po 2. vatikánském koncilu). V církvích byzantské tradice (pravoslaví, řeckokatolická církev aj.) je liturgickým jazykem vedle řečtiny také církevní slovanština (nepřesně staroslověnština), schválená papežem jako bohoslužebný jazyk díky misi Cyrila a Metoděje v 9. století, přičemž pravoslavné církve používají i národní jazyky, v řeckokatolické církvi bývají čtení (část liturgie) v České republice v češtině a ukrajinštině.Srov. https://grekokat.eu/, 4. července 2026.
Dalšími příklady liturgických jazyků jsou hebrejština v židovství, v islámu koránská arabština či sanskrt a páli v buddhismu.
Reference
Literatura Obřadní řeč Církve sv. katolické. In: Obrana víry: časopis věnovaný zájmům katolickým. Praha: Petr Kopal, 05.03.1889, 5(5), s. 65–68. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:33d56b60-faec-11e7-9854-5ef3fc9ae867.
Kategorie:Liturgie Kategorie:Jazyky