Antonín Alois Weber, křtěn pouze jako Antonín (24. října 1877 Vlčí HoraMatriční záznam o narození a křtu – 12. září 1948 Litoměřice), byl římskokatolický kněz německé národnosti, 16. biskup litoměřický (1931–1947), od 10. března 1947 titulární arcibiskup samoský.
Studium V malé vísce Vlčí Hora ( Wolfsberg), patřící do farnosti Brtníky, se narodil šestnáctý litoměřický biskup ThDr. Antonín Alois Weber. Byl to již pátý biskup pocházející ze Šluknovského výběžku. Jeho otcem byl německý zemědělec a tkadlec Antonín Alois Weber a matkou Terezie, rozená Diessnerová, rovněž z tkalcovského rodu. Jejich první syn dostal při křtu jméno Antonín a druhé jméno Alois pak při biřmování. Na malého chlapce měl silný vliv dědeček z matčiny strany Jan Diessner, pocházející z Filipova. Naučil ho prvním modlitbám, litaniím a ještě v předškolním věku číst a psát. Ve Vlčí Hoře za Antonínova dětství žilo asi 700 obyvatel ve 160 domech. Stála zde kaple Panny Marie Karmelské (v 21. století již zbořena) a fungovala jednotřídní základní škola. Z této školy poslali rodiče svého velmi nadaného syna na další školní výchovu do Krásné Lípy. Tam se potvrdily jeho veškeré předpoklady k dalšímu studiu a projevila se jeho hluboká zbožnost. Vlivem tamního učitele Augusta Kreissla se zrodily plány na jeho budoucí učitelské povolání. Nakonec padlo jiné rozhodnutí. Malý Weber, veden svou zbožností, si doma v malé světničce postavil oltářík, aby mohl napodobit mši. Své kamarády pak pověřil ministrováním (v rodině se na tuto příhodu dochovaly památky až do roku 1945). To ovlivnilo rodiče i jeho učitele natolik, že se s ním vypravili do Bohosudova. Weber byl přijat a studoval v malém semináři a na gymnáziu. Mezi jeho učitele patřil i P. Antonín Odstrčilík, jezuita, pedagog, vychovatel a horlivý kněz, který na mladého studenta silně zapůsobil. Roku 1895 složil Weber v Litoměřicích maturitu s vyznamenáním a definitivně se přihlásil na bohosloví. Po ukončení studií navrhlo vedení semináře v Bohosudově, aby pokračoval ve studiích v Římě na „Collegium Bohemorum“ – české koleji. U rodičů se přimluvil i tehdejší biskup Schöbel. Po jejich souhlasu šel se svým přítelem Jindřichem Wagnerem z domova pěšky až do Říma. Po cestě navštívil také Padovu, kde je hrob jeho patrona Antonína Paduánského. V Římě ho přijal vicerektor české koleje, světící biskup ThDr. František Zapletal, který vedl výchovu mladých bohoslovců tak taktně, že byl všemi milován. Tehdy se mladý Weber začal učit česky. Po ukončení studia ho 17. února 1901 patriarcha Cepetelli slavnostně vysvětil na kněze v domácí kapli u sv. Apolináře. Téhož roku 22. června byl promován na doktora teologie.
Kněžská služba thumb|left| A. A. Weber jako katecheta v Ústí nad Labem (kolem roku 1907) Když se Weber vrátil do vlasti, začal na podzim roku 1901 pracovat jako kaplan v Teplicích. Ačkoli zde již vedle děkana dva kaplani působili, nestačili na všechny duchovní úkony, včetně obrany před hnutím „Pryč od Říma“. Weber se ihned zapojil do všech činností (kázal, vyučoval atd.), které vykonával tak horlivě, že roku 1907 onemocněl těžkou žaludeční nemocí. Lékaři mu doporučili změnit bydliště. Biskupství litoměřické vyhovělo a Weber byl přeložen do Ústí nad Labem jako katecheta měšťanských škol a učitel náboženství ústavu pro vzdělávání učitelek. Když zde byla roku 1907 zřízena reálná škola, Weber začal učit i na ní. Všude patřil mezi oblíbené učitele. Neomezil se jen na vyučování náboženství, ale ujal se i dalších předmětů. K nim patřila zejména čeština, kterou se výtečně naučil a již v Teplicích ji prakticky používal. Učil ji sedm let. Dvakrát byl dokonce zvolen provizorním ředitelem školy v Ústí nad Labem. Jako učitel působil také v blízkých vesnicích Bystřanech, Řetenicích a Proseticích. Účast na jeho českých bohoslužbách byla tak velká, že každou neděli měl až tři kázání. Současně se zajímal o sociální problematiku v průmyslovém Ústí nad Labem, a proto řadu let byl i členem komise pro sociální péči pro celé město. Weber se nezúčastňoval politického života, politicky a národnostně byl velmi tolerantní, nečinil žádné rozdíly mezi Němci a Čechy. Vždy mu šlo o katolickou církev. V roce 1913 si na Karlově univerzitě nechal nostrifikovat svůj římský doktorát. Začal též publikovat. Vydal např. dějiny své rodné farnosti Brtníky a napsal pro čtyřsvazkovou občanskou nauku studii o humanitě. Pro studenty založil roku 1915 kněžskou agregaci, v níž pravidelně přednášel a přinášel přehledy o nové církevní literatuře. Ve Velkém Březně též řídil kongregaci žen a v Litoměřicích teologickou kongregaci. Biskup Gross ho jmenoval předsedou kolegia cenzorů. Od roku 1923 byl pak ustanoven biskupským notářem a papežským tajným komořím. Roku 1927 se stal členem rady konzistoře a byl jmenován i oficiálem církevního soudu a 1. dubna 1930 obdržel hodnost kanovníka (1. königseggovského). Dne 20. ledna 1931 zemřel litoměřický biskup Josef Gross a právo jmenovat biskupy přešlo po roce 1918 z císaře na československou vládu, která o ně projevila velký zájem, protože diecéze byla výrazně německá.
Litoměřický biskup náhled|vlevo|Znak biskupa Antonína Aloise Webera Vláda požadovala dodržení dohody podle tzv. modu vivendi z roku 1928. Ta stanovila, že kandidát na biskupa musí předem získat schválení vlády. Složité jednání se vleklo, a proto více než deset měsíců zůstal biskupský stolec v Litoměřicích neobsazený (sedisvakance). Dne 22. října 1931 papež Pius XI. jmenování potvrdil a 22. listopadu téhož roku byl Antonín Alois Weber slavnostně vysvěcen v pražské Svatovítské katedrále. Konsekraci vedl ThDr. Karel Kašpar, arcibiskup pražský, spolusvětiteli byli pak světící biskupové pražští ThDr. Antonín Podlaha a ThDr. Jan Remiger. Dne 6. prosince 1931 se v litoměřické katedrále konala intronizace, která na rozdíl od předchozích svěcení byla prosta všech okázalostí. Výhodou nového biskupa byla dobrá znalost litoměřické diecéze. Proto se například i svěcení kněží konala často mimo katedrálu (Ústí nad Labem, Česká Lípa, Most, Jablonec nad Nisou, Jiříkov, Bohosudov, Mnichovo Hradiště, Osek, Filipov, Šluknov, Teplice atd.). Oficiální vystupování biskupa bylo ve srovnání s jeho předchůdcem daleko jednodušší a civilnější. Využíval každé příležitosti, aby se setkal s věřícími. V diecézi zakládal „Katolickou akci“ a prosazoval oživení náboženského života. V Litoměřicích založil ústav pro pastoraci a ústav pro mládež. Rovněž podporoval litoměřický ústav pro hluchoněmé. Byl též velkým ctitelem Panny Marie ve Filipově, kde vícekrát při poutní slavnosti sloužil pontifikální mši. Jak biskupská rezidence, tak zámek ve Stvolínkách nutně potřebovaly renovaci, kterou Weber zahrnul do své režie. Za podpory biskupa bylo v diecézi postaveno devět nových kostelů. K významným počinům patří také jeho reorganizace a doplnění kapituly. Po úmrtí světícího biskupa Antonína Čecha 26. srpna 1929 pověřeného péčí o česky mluvící věřící nebyla jeho funkce již obnovena, protože biskup Weber ovládal perfektně oba zemské jazyky. Při jeho nástupu byla polovina kanonikátů neobsazena. Weber, až úzkostlivě dodržující církevní a státní zákony, jmenoval čtyři čestné kanovníky a osm nových biskupských vikářů. Provedl též změny v hlavních odděleních konzistoře a obnovil církevní soud. Reorganizoval i protokol o evidenci písemností. Pro seminář vypracoval nový organizační statut a jeho vedením pověřil ThDr. H. Donatha. Každý rok navštívil čtyři vikariáty, takže za šest let měl osobně zvizitovanou celou svoji diecézi (tehdy měla 24 vikariátů). Vikáři, kteří biskupa doprovázeli při biřmování ve svých okrscích, žasli nad tím, že biskup měl během nich pokaždé jiné kázání. V době svého episkopátu udělil svátost biřmování přibližně polovině milionu věřících. Své postřehy z biřmování, z nichž je patrné, jak si všímal i zdánlivě nepatrných maličkostí, zveřejňoval v ordinariátním listě. Velkou radost měl biskup, když se současně s biřmováním konaly zkoušky z náboženství. Často na závěr školního roku sám katechizoval. Církev vždy spatřovala v misiích svůj hlavní úkol a podporovala je. Z toho hlediska zažily Litoměřice 30. května 1937 mimořádnou událost: biskup Weber vysvětil Ignáce Arnože z Děčína misijním biskupem v Bulawayo v Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe), v níž byl zřízen apoštolský vikariát, později změněný na sídlo nově vytvořené diecéze. Již před svým biskupským svěcením posvětil Weber novostavbu tzv. malého semináře v Bohosudově a 3. září 1933 vysvětil noviciát pro jezuity v Děčíně.Historie české provincie Tovaryšstva Ježíšova
Nacismus V této době se začaly následkem činnosti Konrada Henleina stupňovat národnostní a politické rozpory. V roce 1931 založil Henlein Sudetendeutsche Heimatfront, kterou již po dvou letech přeměnil v nacistickou politickou stranu Sudetendeutsche Partei (SdP). Činnost německých extrémních nacionalistů a nacistů se často prolínala. SdP měla též tajné přímé kontakty s hitlerovským Německem a určitými kruhy ve Velké Británii. Němečtí kněží a intelektuálové podcenili totalitní nacismus s jeho proticírkevní ideologií, což se projevilo i na německé teologické fakultě v Praze. Jako příklad může posloužit profesor teologické fakulty A. Kindermann. Ten předložil dokonce ještě v prosinci 1938 návrh na zřízení samostatné církevní katolické provincie v celých „Sudetech“. Podle něj mělo být litoměřické biskupství povýšeno na arcibiskupství a navíc zřízeno pět nových biskupství: v Chebu, Liberci, Opavě, Mikulově a Českém Krumlově. Jako alternativu navrhoval možnost zřídit tzv. svobodné prelatury ve Vyšším Brodě (diecéze českobudějovická) a v Mikulově (diecéze brněnská). Kindermann svůj návrh o 127 stranách vydal knižně, ale litoměřický biskup dr. Weber, jemuž byl spis věnován, odmítl a nedal pro něj imprimatur. Knihu později zabavili samotní nacisti. Je překvapující, s jakými naivními představami se střetáváme u tehdejších inteligentních lidí. Rovněž situace v semináři nebyla radostná. Počet kandidátů kněžství poklesl. V roce 1932 jich studovalo pouze 11, v roce 1936 pak 26. Biskup Weber se proto ještě více začal věnovat kněžskému semináři, jemuž dokonce hrozila likvidace. Jelikož rektor ThDr. František Albert nemohl pro stáří funkci vykonávat, vypracoval sám biskup nová statuta do všech podrobností. Studentům a vedení malého semináře z Bohosudova nabídl ubytování v litoměřickém biskupském semináři v Jezuitské ulici čp. 2. Vybrané prostory bylo ovšem třeba upravit. Nutné finanční prostředky získal Weber vyhlášením tzv. seminární daně ve výši 1 % příjmů diecézních kněží. Podporu poskytoval i studentský podpůrný ústav v Bohosudově. Biskupova péče o diecézi se projevovala aktivní účastí na různých akcích. Roku 1932 uspořádal zasedání farních výborů se třemi sty účastníky. V roce 1933 na Svatodušní neděli se osobně účastnil tří největších diecézních poutí a setkal se i s misionáři. Téhož roku pak podnikl svou první biskupskou cestu do Říma. Po jeho návratu se začala i litoměřická diecéze připravovat na celostátní sjezd katolíků (1935). V tomto roce však biskup dostal těžký zápal plic a byl hospitalizován v ústecké nemocnici. Ihned po propuštění pokračoval dále ve svých plánovaných činnostech, které vyvrcholily uspořádáním úspěšného katolického sněmu pro celou diecézi v roce 1937 v Mladé Boleslavi. Na něm byly prodiskutovány závěry pražského celostátního sjezdu z roku 1935, nastíněn program další činnosti v diecézi a uspořádán Den katolických dívek. Ty dosud neměly vlastní katolickou organizaci. Šedesátiny biskupa Webera se staly příležitostí, aby mládež oblíbenému biskupovi vyjádřila svůj hold. Z 21 středních škol přijelo do Litoměřic okolo tisíce účastníků, kteří 27. září 1937 předali jubilantu blahopřání. Dne 3. října oslavila jeho narozeniny litoměřická mládež a 14. listopadu se v seminárním kostele samostatně shromáždila česká mládež.