Suezská krize (někdy také sinajská válka či druhá arabsko-izraelská válka) v roce 1956 (říjen–listopad) byla krize, z níž se později vyvinul ozbrojený konflikt mezi Egyptem na jedné straně a aliancí Velké Británie, Francie a Izraele na straně druhé. Hlavní spor byl o kontrolu nad strategicky důležitým Suezským průplavem. Výsledkem bylo oslabení vlivu evropských mocností, posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém východě. Pod záminkou, že Egypt toleruje ozbrojené akce z Pásma Gazy (tehdy pod egyptskou správou), Izrael zahájil 29. října invazi. Francie a Velká Británie oběma stranám daly ultimátum, které egyptský prezident Násir odmítl. 31. října začaly francouzské a britské bombardéry útočit na egyptská letiště. Mezitím se jejich námořní síly 5. a 6. listopadu přesunuly z Malty a Kypru do Port Saidu a Port Fuádu a s pomocí parašutistů obsadily průplavní pásmo.
Pád libry a negativní reakce ze strany Sovětského svazu a USA způsobily zastavení celé operace již následující den. OSN se sovětskou a americkou podporou pohrozila intervencí a anglo-francouzské síly se v prosinci stáhly. Do průplavu byly vyslány pohotovostní jednotky OSN (UNEF) a v březnu 1957 byly evakuovány izraelské jednotky. Krize posílila prestiž Egypta a prezident Násir se začal stále více obracet o pomoc k SSSR. Britský a francouzský vliv na Blízkém východě výrazně poklesl, stejně jako prestiž tehdejšího britského premiéra Anthonyho Edena.
Politická situace Po ukončení Války za nezávislost a podepsání dohod o příměří nebyla situace na hranicích Izraele s jeho arabskými sousedy (s výjimkou Libanonu) v žádném případě klidná a neustále se zhoršovala. Arabské státy odmítaly akceptovat Izrael jako existující suverénní stát. Nadále přetrvávalo nepřátelství arabských zemí vůči Izraeli vyjadřované pohraničními incidenty, přepady a ekonomickými obstrukcemi. Nájezdy komand fidájínů, palestinských komand, nabyly takové intenzity, že nebylo sporu o organizovanosti této kampaně ze strany arabských zemí.
Egypt Po porážce ve válce s Izraelem v roce 1948 prudce vzrůstala frustrace a rozčarování egyptského obyvatelstva s politikou premiéra Nokrašiho paši. Ten byl následně zavražděn a vlády se chopilo v převratu z 23. července 1952 tzv. Hnutí svobodných důstojníků pod vedením podplukovníka Gamála abd an-Násira. Po krátkém období, kdy zemi řídil generál Muhammad Nagíb se moci definitivně chopil Násir. Násir se vyznačoval směsicí radikalismu a arabského nacionalismu. Byl veden touhou stát se vůdcem arabského světa, což ho dovedlo až na pozici zuřivého nepřítele Izraele. náhled|vpravo|Gamál Abd an-Násir Před Násirovým nástupem k moci byl Egypt po vojenské stránce závislý na Velké Británii. Británie zároveň v Egyptě udržovala silnou vojenskou posádku. Stupňující se odpor arabského obyvatelstva vůči postkoloniální mocnosti vedl k uzavření smlouvy mezi Egyptem a Velkou Británií v roce 1954, podle které Británie postupně evakuuje své vojáky ze základny v Suezu. Násir se obával, že se Británie, i díky svým silným vazbám na Jordánské království pokusí získat vliv v dalších arabských zemích, např. v Iráku, čímž bude ohrožena jeho ambice stát se vůdčí osobností arabského světa. Jeho obavy ještě více zesílily po založení tzv. Bagdádského paktu v roce 1955, čímž se vliv na dění v arabském světě přesunul mimo Egypt.
Právě Násirova averze proti iráckému vedení, zejména proti jeho premiérovi Núrímu Saídovi, vedly Násira k pokusům o změnu vlády v Iráku. Násir považoval celý arabský svět za egyptskou zónu zájmu a svou pozici si upevňoval odporem k jakémukoliv západnímu vlivu v oblasti. V samotném Egyptě ale narůstala všeobecná nespokojenost s Násirovou vládou, která v roce 1954 vyústila až v pokus o jeho zavraždění.
Kromě opozice vůči Velké Británii se Egypt postavil i proti další regionální velmoci, proti Francii. Z jeho snahy o podporu protifrancouzských odbojových aktivit v Alžíru (zejména podpory FNO) ale těžil zejména Izrael, který se s stal významným spojencem Francie v oblasti a zároveň adresátem dodávek francouzské výzbroje.
Mezinárodní situace náhled|vpravo|Sovětský proudový letoun MiG-15 Vzrůstajícího odporu arabského světa proti Velké Británii se snažily využít nově etablované mocnosti Spojené státy a Sovětský svaz. Americká zahraniční politika, pro kterou byl Blízký východ důležitý jako strategická ropná oblast, v arabském světě ale zpočátku narážela na nepochopení mentality arabského obyvatelstva a jeho vládců. Američtí vyjednavači nedokázali pochopit, že Araby spíše spojuje nenávist k Izraeli než obava ze Sovětského svazu. Americká snaha o založení blízkovýchodní varianty NATO stále narážela na řadu překážek. Násirův nástup k moci Spojené státy vítaly a podporovaly, neboť se domnívaly, že by mohl být významnou překážkou sovětské snahy o ovládnutí prostoru. Násir, který se snažil vymanit se z britského vlivu zpočátku jednal se Spojenými státy o dodávkách zbraní. Jednání ale narazilo na americkou podmínku, že zbraně nesmějí být použity k útoku na Izrael. Násir proto začal o dodávkách zbraní tajně vyjednávat i se Sovětským svazem. náhled|vlevo|Francouzský lehký tank AMX 13 SSSR, který se stejně jako USA snažil posílit svůj vliv na Blízkém východě s dodávkami zbraní Egyptu souhlasil, což vedlo v roce 1955 k podepsání československo-egyptské smlouvy, díky níž Egypt získal 200 stíhacích letounů MiG-15, bombardérů Iljušin-28, 230 tanků, 200 obrněných transportérů, 600 děl, 6 ponorek a dále potom torpédoborce a torpédové čluny.
Chruščovovu vedení se Násir jevil jako slibný a snadno ovladatelný politik a proto jeho politiku Egypta jako protiimperialistické země podporovalo. Izrael na to reagoval zintenzivněním jednání zejména s Francií o zvýšených dodávkách zbraní a vojenské techniky. Mise72 včetně francouzských lehkých tanků AMX 13. V roce 1956 navíc byly ukončeny rozhovory mezi Egyptem, Spojenými státy a Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj na financování Asuánské přehrady poté, co Spojené státy zjistily, že Egypt vede o této otázce souběžně jednání se Sovětským svazem ve snaze postavit mocnosti proti sobě.
Situace před konfliktem Od ukončení války v roce 1948 trvalo egyptsko-izraelské nepřátelství. Suezský průplav byl pro izraelské lodě uzavřený přesto, že v roce 1951 tuto praxi odsoudilo OSN ve své deklaraci. Instalací vojenského zařízení zablokoval Egypt i Tiranskou úžinu, kterou izraelské obchodní lodě proplouvaly do Rudého moře. V roce 1954 začal Násir naplno podporovat nájezdy palestinských fidájínů proti izraelskému území. Následné izraelské vojenské útoky proti těmto nájezdům pomáhaly v arabském světě vytvářet obraz Násira jako významného bojovníka proti sionismu. náhled|vpravo|Násir oznamuje znárodnění Suezského průplavu (video) Na ukončení americko-egyptských jednání o půjčce na stavbu Asuánské přehrady reagoval Násir znárodněním Suezského průplavu. Společnost Suezského průplavu (The Suez Canal Company), jejíž akcie se většinou nacházely v rukách britských a francouzských investorů, byla 26. července 1956 znárodněna. Násir zdůvodnil svůj krok potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady z plavebních poplatků. Vypovězena byla i britsko-egyptská smlouva z roku 1954. Znárodnění Suezského průplavu bylo pro Velkou Británii a Francii nepříjemným překvapením a obě země ho vnímaly jako přímé ohrožení svých hospodářských zájmů, zejména dodávek ropy. Velká Británie začala zvažovat různé možnosti, mezi jiným i vojenský zásah.
Přímá Násirova podpora alžírským povstalcům sblížila Francii s Izraelem. Ten byl na Blízkém východě jedinou zemí, jež pro Egypt představovala reálné ohrožení a mohla tak vázat jeho síly. Proto se v první polovině 50. let začaly zintenzivňovat francouzsko-izraelské vztahy, které vyústily v rozsáhlé vojenské dodávky (Francie později stála i u kolébky izraelského jaderného programu). Mezi Izraelem a Francií proběhla řada setkání na nejvyšší úrovni. Na nich Francie nastolila možnost vojenského zásahu proti Násirovi s tím, že by se akce zúčastnila i Velká Británie. Po řadě jednání Británie zprvu souhlasila, později ale od plánu pro nesouhlasné stanovisko USA a z obav o poškození britsko-arabských vztahů odstoupila. Izrael se svou účastí ve válce proti Egyptu souhlasil z důvodů strategických; otevírala se mu možnost vojenským zásahem vyřešit jeho spory s Egyptem, zejména uvolnění Tiranské úžiny, posílení své jižní hranice a oslabení tradičního protivníka. Navíc se Izrael obával, že se Egypt připravuje na válku. Svědčilo pro to vytvoření společného egyptsko-syrského vojenského velení v roce 1955, ke kterému se rok na to přidalo i Jordánsko.
Spojené státy se snažily celý problém řešit diplomatickou cestou, dokonce iniciovaly svolání mezinárodní konference za účasti největších uživatelů Suezského průplavu, na které se pokoušely prosadit svůj plán na provozování průplavu pod mezinárodním dohledem. Konference ale skončila neúspěchem. Británie se při dalších jednáních snažila získat podporu USA, kterou ale nezískala. Naopak, Američané se vyjadřovali striktně proti vojenskému zásahu. Rozpačité stanovisko bylo vyjádřeno i ze strany zemí Commonwealthu. Velká Británie sice od plánu odstoupila, ale při tajných jednáních souhlasila se svou účastí v takové pozici, který by ji nestavil do jednoznačné pozice agresora. Americké odmítnutí podpory těžce nesli francouzští představitelé, kteří to chápali jako zradu ze strany spojence.
Plánování Británie se při plánování operace zprvu hodlala opřít o výsadkové jednotky, ale realistický pohled na kvalitu těchto jednotek přiměl plánovače změnit plány a přiklonit se spíše k námořní operaci, při které by byly v Port Saidu vysazeny tři divize námořní pěchoty, které by prostor kanálu obsadily. Plán byl hotov počátkem srpna 1956, přičemž se počítalo i se strategickým bombardováním Egypta, zničením egyptského hospodářství a následným Násirovým pádem.
Francouzsko-izraelské plánování započalo izraelským příslibem zúčastnit se invaze po boku Francie. Společné plánování operace započalo začátkem září. Francie připravovala dva plány; s britskou účastí a v případě, že by Británie vycouvala tak s Izraelem. V případě britské účasti chtěla Francie využít britská letiště na Kypru, v opačném případě by byla využita letiště v Izraeli.
5. října byla o společném francouzsko-izraelském plánování informována Velká Británie, která se k účasti s ohledem na své tradiční arabské spojence (např. Jordánsko) stavěla odmítavě k izraelské účasti na operaci. Nakonec Británie s účastí Izraele souhlasila. 22. října v Sévres u Paříže konalo třístranné jednání, při kterém byl přijat plán, podle kterého vysadí Izrael v prostoru průsmyku Mitla na Sinaji výsadkovou jednotku. Francie a Velká Británie by vyzvaly obě strany ke stažení do vzdálenosti 15–16 km od Suezského průplavu, což Egypt odmítne, neboť by musel vyklidit Sinaj. To Velké Británii a Francii poskytne záminku vyslat do prostoru své jednotky, které by měly oficiálně za úkol oddělit bojující strany. Tím by Francie a Británie znovu získaly na průplavem kontrolu. Izrael, s ohledem na tradiční britsko-jordánské spojenectví plánu nevěřil. Nakonec ale souhlasil, neboť chápal plán i jako jedinečnou příležitost, jak vyřešit své problémy s Egyptem.
Zúčastněné strany nepředpokládaly problémy ze strany velmocí: SSSR byl zaměstnán událostmi v Maďarsku a USA byly zaujaty blížícími se prezidentskými volbami.
Izraelské plánování náhled|vpravo|Mapa Tiranské úžiny Vlastní operaci, pod názvem Kadeš, jejíž zahájení bylo naplánováno na 28. října 1956, pojal Izrael jako kombinovanou výsadkovou operaci. Počátek operace měl být kamuflován jako izraelské manévry pro případ, že Francie a Velká Británie neočekávaně nesplní svou část plánu. Cíle operace byly tři: odstranění hrozby představované egyptskými vojsky na Sinaji, likvidace základen fidájínů v Pásmu Gazy, uvolnění Tiranské úžiny pro námořní plavbu.