Lublaň (, , , ) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny a je zároveň největší obcí ve Slovinsku. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla Lublaň ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km² a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel. Centrem města protéká řeka Lublaňka.
Dopravní spojení, hustota průmyslu, vědecké a výzkumné instituce a obchodní tradice jsou faktory, které přispěly k vedoucí ekonomické pozici Lublaně. Lublaň je sídlem ústřední vlády, veřejné správy a všech slovinských ministerstev. Je také sídlem slovinského Národního shromáždění, slovinské vlády a prezidenta Slovinska, největší univerzity, Národního muzea, Etnografického muzea, Slovinské národní galerie, Muzea moderního umění a Slovinské akademie věd a umění.
Ve starověku na území Lublaně stávalo římské město Emona. Lublaň je poprvé zmiňována v první polovině 12. století. Od středověku až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 byla součástí habsburské říše, poté se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po druhé světové válce se Lublaň stala hlavním městem Socialistické republiky Slovinsko, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Tento status si udržela až do roku 1991, kdy Slovinsko získalo nezávislost a Lublaň se stala hlavním městem nově vzniklého státu. Nachází se uprostřed obchodní cesty mezi severním Jaderským mořem a oblastí Dunaje, byla historickým hlavním městem Kraňska, jedné z částí Habsburské monarchie obydlené Slovinci.
Jméno a symboly náhled|Vyobrazení městského znaku s drakem na vrcholu hradu na Valvasorově díle Slávě země Kraňské, 1689|alt=Černobílý obrázek hradní brány, na které sedí drak. Nahoře je nápis Laÿbach. Lublaň se nazývá , , a ; ve starověku se místo nazývalo Emona (též Æmona, v některých pramenech i Hemona či Semona).
Původ názvu města Lublaň je nejasný. Ve středověku bylo město i řeka známé i pod německým názvem Laibach. Tento název byl až do roku 1918 oficiálně používán jako endonymum a zůstal jako časté německé exonymum, a to jak v běžné řeči, tak v úředním styku.
Problém pro jazykovědce je, jak spojit slovinská a německá jména. Původ ze slovanského ljuba – „láska, líbit se“ byl v roce 2007 jako nejpravděpodobnější podpořen lingvistou Tijmenem Pronkem, odborníkem na srovnávací indoevropskou jazykovědu a na slovinská nářečí z Univerzity v Leidenu. Podpořil tezi, že jméno řeky pochází z názvu osady. Jazykovědec Silvo Torkar, který se specializuje na slovinská osobní a místní jména, obhajuje na stejném místě tezi, že jméno Ljubljana pochází z Ljubije, z původního názvu řeky Lublaňka (), která protéká tímto územím, samo odvozeného od staroslovanského mužského jména Ljubovid, „ten krásného vzhledu“. O jménu Laibach tvrdí, že je ve skutečnosti hybridem němčiny a slovinštiny a pochází ze stejného osobního jména.
Symbolem města je Lublaňský drak. Je zobrazen na vrcholu věže Lublaňského hradu ve znaku Lublaně a na Dračím mostě () přes řeku Lublaňku. Symbolizuje sílu, odvahu a velikost.
Existuje několik vysvětlení o původu lublaňského draka. Podle slovanského mýtu zabití draka uvolňuje vody a zajišťuje úrodnost země a předpokládá se, že mýtus je spojen s Lublaňskými bažinami, rozsáhlým bažinatým územím, které pravidelně ohrožuje Lublaň povodněmi.Emona: myth and reality ; Muzeum a galerie v Lublani 2010 Podle slavné řecké legendy Argonauti při návratu domů poté, co vzali zlaté rouno, našli velké jezero obklopené mokřinou mezi současnými městy Vrhnika a Lublaň. Právě tam Iásón porazil nestvůru. Tato nestvůra se vyvinula v draka, který je v současnosti vyobrazen na městském znaku a na vlajce.
Historicky uvěřitelnější je, že drak byl osvojen od sv. Jiřího, patrona kaple Lublaňského hradu postavené v 15. století. V legendě o svatém Jiří představuje drak staré pohanství předků přemožené křesťanstvím. Podle dalšího vysvětlení, spojeného s tím předcházejícím, byl drak zpočátku pouze dekorace nad městským znakem. V baroku se stal součástí znaku a v 19. a zvláště v 20. století převýšil důležitostí věž a další prvky.
Historie
Oblast Lublaně byla osídlena už v době Římanů, kteří zde zřídili tábor nazvaný Emona. Roku 1144 dostala německý název Laibach a od 13. století byla pod nadvládou habsburské říše jako hlavní město Kraňska až do roku 1918, s výjimkou let 1809–1813, kdy byla sídelním městem Francouzi zřízených Ilyrských provincií. Při vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla kulturní metropolí Slovinců. Za II. světové války ji obsadili Italové (12. dubna 1941). Metropolí Slovinska se Lublaň stala oficiálně roku 1963, nezávislé Slovinsko zde bylo vyhlášeno v červnu roku 1991.
Prehistorie Okolo roku 2000 př. n. l. se v bezprostřední blízkosti Lublaně usadili obyvatelé žijící v kůlových obydlích. Mezi nejvýznamnější archeologické nálezy patří prehistorické kůlové obydlí a nejstarší dřevěné kolo na světě nalezené v bažinách. Toto jezerní obyvatelstvo se živilo lovem, rybařením a primitivním zemědělstvím. Na cestu přes bažiny používali monoxyl, dlouhou kánoi, která byla vydlabána z vnitřku kmene stromu. Tyto archeologické nálezy, dnes umístěné v občině Ig, jsou od června 2011 vyhlášeny za místo světového dědictví UNESCO ve společné nominaci šesti alpských států.
Starověk náhled|Výkopy na místě plánované nové Národní a univerzitní knihovny|alt=Výkop základů starých domů, vzadu tři budovy Okolo 50 př. n. l. na území současné Lublaně postavili Římané vojenský tábor, který se později stal trvalým sídlem nazvaným Julia Emona. Tato opevněná pevnost byla obývána Legií XV Apollinaris.Hildegard Temporini a Wolfgang Haase, Aufstieg und Niedergang der römischen Welt. de Gruyter, 1988. . Google Books, p. 343 Emona měla 5 až 6 tisíc obyvatel a hrála významnou roli během mnoha bitev. Její omítnuté cihlové domy, které byly pomalovány různými barvami, byly již tehdy napojeny na systém odvodu odpadních vod. V roce 452 Emonu na rozkaz krále Attily zničili Hunové, a později Ostrogóti a Langobardi.Daniel Mallinus, La Yougoslavie, Ed. Artis-Historia, Brusel, 1988, D / 1988/0832/27, str. 37–39.
V 6. století se sem přistěhovali předchůdci Slovinců a začali pod dnešním hradním kopcem stavět osadu. V 9. století osídlení padlo pod nadvládu Franků a zažívalo časté maďarské nájezdy. O osídlení Slovanů v době mezi pádem Emony a raným středověkem není známo mnoho.
Středověk Pergamenový list Nomina defunctorum („Jména mrtvých“), pravděpodobně napsaný ve druhé polovině roku 1161, se zmiňuje o šlechtici Rudolfu Tarcentovi, advokátovi Akvileiského patriarchátu, který předal kanovníkovi do tohoto patriarchátu 20 hospodářství u Lublaňského hradu (Castrum Leibach).
Území jižně od řeky Sávy původně vlastnila řada majitelů a to až do první poloviny 12. století, kdy se rozvíjející město Lublaň postupně stalo majetkem korutanské rodiny vévodů ze Sponheimu. Městské osídlení v Lublani započalo v druhé polovině 12. století. Okolo roku 1200 byla Starému trhu () udělena tržní práva; staré náměstí bylo jedním ze tří čtvrtí, ze kterých vznikla Lublaň. Dalšími dvěma čtvrtěmi byla oblast nazvaná „město“ (), postavená kolem předchůdkyně dnešní Lublaňské katedrály na jedné straně řeky Lublaňky a Nového trhu () na druhé straně. Franzův most, předchůdce dnešního Trojmostí, a Řeznický most spojovaly opevněná území s dřevěnými budovami. Lublaň získala městská privilegia někdy mezi lety 1220 a 1243. Ve středověku zde propuklo sedm požárů. Řemeslníci byli zorganizováni do gild. Ve městě se usadili němečtí rytíři a minorité (františkáni).
V roce 1270 Lublaň dobyl český král Přemysl Otakar II. V roce 1278 se po Otakarově porážce stala spolu se zbytkem Kraňska majetkem Rudolfa I. Habsburského. Od roku 1279 až do roku 1335 byla spravována gorickými hrabaty, kdy se stala hlavním městem Kraňska. Byla přejmenována na Laibach a až do roku 1797 byla vlastněna Habsburky. V roce 1327 byla v Lublani založena židovská čtvrť se synagogou — nyní už jen zbytky „Židovské ulice“ () — ta trvala až do roku 1515, kdy císař Maxmilián I. podlehl středověkému antisemitismu a Židy z Lublaně vyhnal. V roce 1382 byla před kostelem sv. Bartoloměje v Šišce, v té době nedaleké vesnici, nyní součásti Lublaně, podepsána mírová dohoda mezi Benátskou republikou a Leopoldem III. Habsburským.
Raný novověk náhled|střed|upright=3.2|„Laybach“ (Lublaň) v práci Johanna Weikharda von Valvasora Sláva vévodství Kraňského z roku 1689|alt=Veduta – panoramatický malovaný pohled z dálky na město na kopci a pod kopcem V 15. století se Lublaň proslavila uměním, zejména malířstvím a sochařstvím. Římská Arcidiecéze lublaňská byla založena roku 1461 a kostel sv. Mikuláše se stal diecézní katedrálou. Po Idrijském zemětřesení v roce 1511 bylo město přestavěno v renesančním stylu a kolem byly postaveny nové hradby. Po velkém požáru na Novém náměstí byly v roce 1524 zakázány dřevěné stavby.
V 16. století byla v Lublani otevřena první střední škola, veřejná knihovna a tiskárna a město se stalo důležitým vzdělávacím centrem. Od roku 1529 měla Lublaň aktivní slovinskou protestantskou komunitu. V roce 1598 byli protestanti vyhoštěni a tento rok se označuje za začátek protireformace. Katolický biskup Thomas Chrön nařídil veřejné spálení osmi fůr evangelických knih.Rajhman, Joze a Emilian Cevc. 1990. Tomaž Hren. Encyklopedija Slovenije, sv. 4, str. 50–51. Ljubljana: Mladinska knjiga.Lutar Ivanc, Aleksandra. 2006. Album slovenskih književnikov. Ljubljana: Mladinska knjiga, str.
V roce 1597 dorazili do města jezuité, následováni v roce 1606 kapucíny, aby jedni i druzí vymýtili protestantismus. Jezuité ve městě uspořádali první divadelní představení, podpořili rozvoj barokní hudby a založili katolické školy. Uprostřed a v druhé polovině 17. století postavili zahraniční architekti v Lublani četné kláštery, kostely a paláce a uvedli barokní architekturu. V roce 1702 se ve městě usadily voršilky a hned další rok otevřely veřejnou školu pro dívky, nejstarší ve slovinských zemích. O několik let později začala stavba kostela Nejsvětější Trojice (dnešní Voršilský kostel Nejsvětější Trojice). V roce 1779 hřbitov sv. Krištofa nahradil hřbitov sv. Petra jako hlavní hřbitov v Lublani.
Novověk, současnost náhled|Lublaň v 18. století|alt=Malovaný obraz, domy na břehu řeky, uprostřed řeka, vzadu na kopci hrad náhled|Slavnost během Lublaňského kongresu v roce 1821|alt=Malovaný obraz, dav na ulici, uprostřed průčelí domu, vzadu na kopci hrad náhled|vlevo|upright|Lublaň kolem roku 1900|alt=Kolorovaná fotografie centra města z kopce, v popředí domy, vzadu zelené plochy náhled|Zemětřesení z roku 1895 zničilo většinu centra města a umožnilo rozsáhlý program renovace|alt=Černobílá fotografie domů poničených zemětřesením, jejich zbytky jsou podepřené kůly, na ulici a na střechách osoby náhled| Nejstarší zachovalé filmové nahrávky z Lublaně (1909) s vyobrazením ulic, tramvaje v Lublani a oslav. Společnost Salvatore Spina, Terst. Během napoleonského mezidobí od roku 1809 do 1813 byla Lublaň (pod jménem Laybach) hlavním městem Ilyrských provincií. V roce 1813 se město znovu stalo rakouským a od roku 1815 do roku 1849 bylo správním centrem Ilyrského království v Rakouském císařství. V roce 1821 se zde konal Lublaňský kongres, který pro následující roky stanovil politické hranice v Evropě. První vlak dorazil v roce 1849 z Vídně a v roce 1857 byla trať rozšířena až do Terstu.