Giovanni Battista Tiepolo (5. března 1696 Benátky – 27. března 1770 Madrid), zvaný též Gianbattista či Giambattista, byl nejvýznamnějším benátským malířem pozdního baroka a v období jeho transformace do italského rokoka.
Životopisná data Giovanni Battista Tiepolo se narodil jako nejmladší ze šesti dětí námořního přepravce Domenica Tiepola a jeho ženy Orsetty. Jméno dostal podle jména svého kmotra, kterým byl benátský šlechtic Giovanni Battista z rodu Doria. Ale rok po malířově narození jeho otec zemřel. Pro rodinu to znamenalo dlouhodobé finanční potíže, které jen částečně kompenzovala pomoc příbuzných. Z dětství si odnášel zálibu v kresbě a tak se v roce 1710 stal žákem benátského malíře Gregoria Lazzariniho (1657–1734). V jeho dílně se mu dostalo nejen základního poučení v malířských technikách, ale studoval zde i díla svých současníků, především Sebastiana Ricciho (1659–1734) a Giovanni Battisty Piazzetty (1682–1754). Z jeho slavných benátských předchůdců Tiepola ovlivnila především malba Paola Veroneseho (1529–1588). V roce 1717 odešel z Lazzariniho dílny a jako samostatný mistr vstoupil do benátského cechu svatého Lukáše. Z té doby pocházejí nejstarší doložitelná malířova díla, kterými jsou na pendentivech vyobrazení apoštolové v benátském kostele Santa Maria dei Derelitti. Přibližně ve stejné době se stal malířem dóžete Giovanni II. Cornara, kdy dohlížel na umístění obrazů v jeho paláci. V roce 1719 se oženil s Marií Cecilií Guardiovou, sestrou benátského vedutisty Francesca Guardiho (1712–1793). Měli spolu devět dětí, z nich dospělosti se dožili tři synové a čtyři dcery. Dva z Tiepolových synů, Domenico (1727–1804) a Lorenzo (1736–1776), se stali rovněž malíři pracující v otcově dílně, zatímco třetí syn se stal knězem.Giovanni Battista Tiepolo - dostupné online: https://www.rodon.cz/zivotopisy-umelcu/tiepolo-giovanni-battista--130 V letech 1726 až 1728 Tiepolo dokončil významnou freskovou výzdobu arcibiskupské kaple v Udine, kterou vyzdobil příběhy ze Starého zákona. Na jedné z fresek v postavě mladého Jácoba zpodobnil sebe sama ve věku třiceti let. náhled|vlevo|Freska Ráchel ukrývá domácí bůžky před Lábanem (1726/28; portrét mladého Jácoba je malířovým autoportrétem; Arcibiskupský palác, Udine, Itálie) Tyto malby, stejně jako fresky v benátském paláci Dolfinů, přinesly malíři uznání a řadu církevních objednávek pro kostely v Benátkách a Miláně. Jeho věhlas přispěl k tomu, že Tiepolo získal od arcibiskupa prince Karla Philippa von Greiffenclau zakázku na freskovou výzdobu arcibiskupské rezidence ve Würzburgu. Proto mezi roky 1750 a 1753 Tiepolo odjel pracovat do arcibiskupského paláce a to společně se svými syny Domenicem a Lorenzem. Postupně vyzdobili císařský sál a monumentální sál se vstupním schodištěm. Vznikla tak jedna z nejrozměrnějších fresek zaujímající plochu větší než 677 m2. Všeobecný obdiv maleb ve Würzburgu přispěl k Tiepolově zvolení děkanem Akademie v Padově. Jeho úspěšná léta pokračovala až do roku 1762. V těchto letech malíř provedl dekorativní výmalby ve Villa Valmarana ai Nani ve Vicenze, kde pět místností vyzdobil malbami na téma pěti velkých literárních děl, počínaje Homérovou Iliadou a konče Osvobozeným Jeruzalémem od Tarquata Tassa (1544–1595). Přibližně v téže době Tiepolo vytvořil i několik oltářních obrazů pro kostely ve Folzano v Brescii, v Este v provincii Padova a v Udine ve Furlansku.Kiecol D. Würzburg a Benátky 1750–1762. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 134–193. V benátském Palazzo Labia namaloval fresky líčící životní příběh egyptské královny Kleopatry. Na tomto díle spolupracoval s Girolamem Mengozzim Colonnou (1688–1774), který mistrně zpodobňoval architektonické detaily. Přitom freska Kleopatřina hostina nápadně připomíná Veronesovu Svatbu v Káni Galilejské. V roce 1761 byl Tiepolo pozván španělským králem Karlem III. do Madridu, aby v královském zámku vyzdobil strop trůního sálu, a později i další palácové místnosti. Podobně jako ve Würzburgu, i v Madridu mistrovi pomáhali oba jeho synové. Malířův pobyt u španělského dvora mu však znepříjemňoval o 30 let mladší německý malíř působící rovněž ve Španělsku – Anton Raphael Mengs (1728–1779), jehož malířská tvorba byla již předzvěstí nastupujícího neoklasicismu.Kiecol D. Würzburg a Benátky 1750–1762. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 194–211. Spory unavený Tiepolo zemřel v Madridu 27. března 1770. Byl pohřben v benátském kostele Madonna dell’Orto.
Umělecká tvorba Giovanni Battista Tiepolo získal základní malířské zkušenosti v benátské dílně Gregoria Lazzariniho, který vynikal v malbě historických témat. V obrazové kompozici se Tiepolo poučil na dílech Sebastiana Ricciho, zatímco techniku tenebrismu převzal od Giovanni Battisty Piazzettyho. Koncem 20. let 18. století však temnosvit v jeho obrazech vystřídaly světlé pastelové barvy, jejichž odstíny převzal z malířských prací Paola Veroneseho. Světlá malířova paleta a vzrušená gesta jednotlivých postav vyplňující volné prostory po celé obrazové ploše jsou typickým rysem jeho rokokové malby v pozdějších desetiletích 18. století.Steer J. The Seventeenth and Eighteenth Centuries. In: A Concise History of Venetian Painting. Vydal Thames and Hudson, London, 1970. Str. 186–196.
Fresky a obrazy náhled|Únos Európy (1525/26, Galleria dell’Accademia, Benátky) Za nejstarší známé Tiepolovy malby jsou považována vyobrazení apoštolů na pendentivech v benátském kostele Santa Maria dei Derelitti, známém též jako Ospedaletto. Malba pochází z let 1715/16. Svou první fresku namaloval v roce 1716 na stropě kostela Biadene poblíž Trevisa.Giovanni Battista Tiepolo - obrazy Benátek - dostupné online: https://imagesofvenice.com/giovanni-battista-tiepolo/ V roce 1719 připravil podklady pro freskovou výzdobu vily bohatého nakladatele Giambattista Baglionecho. Pro strop sálu nakladatelovy vily v Massanzago nedaleko Padovy vyhotovil fresku Triumf Aurory a na stěnách zobrazil Phaetónův osud. V letech 1720 až 1722 Tiepolo namaloval obraz Panna Marie Karmelská (dnes Pinacoteca di Brera, Milán), na kterém je ještě patrný vliv Piazzettova tenebrismu s jasnými plochami a temnými hmotami.Pijoan J. Italské malířství 18. století. In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 52–65. O několik let poté Tiepolo namaloval v podobném duchu i plátno Únos Európy (dnes Galleria dell’Accademia, Benátky). Některé významné zakázky pocházely od rodiny Dolfinů, neboť Dionýsios Dolfin byl arcibiskupem v Udine. Jednou ze zakázek byl cyklus fresek pro katedrálu v Udine. Po výzdobě udinské katedrály Tiepolo namaloval pro arcibiskupův palác ještě cyklus fresek ze života Abraháma a jeho potomků. Po dokončení fresek v Udine následovala mistrovská plátna zobrazující bitvy a triumfy starověkého Říma, které Tiepolo namaloval v let 1726/29 pro Ca´Dolfin v Benátkách. Koncem 20. let 18. století malíř vyhotovil malby evangelistů na pendentivech benátského kostela San Francesco della Vigna.Kiecol D. Tiepolo - obdivovaný malíř. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Překlad vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 6. náhled|upright|vlevo|Evangelista sv. Matouš s andělem (Kaple v kostele San Francesco della Vigna, Benátky) Na počátku 30. let 18. století se Tiepolo odklonil od šerosvitné malby, jak to dokládá obraz Triumf Zefýra a Flóry (dnes Ca´Rezzonico, Benátky). Plátno pravděpodobně vzniklo u příležitosti svatby Antonia Pesara s Caterinou Sagredo v roce 1732. Obraz je personifikací západního větru s bohyní květin a jara. Antonio Pesaro však zemřel krátce po svatbě a Caterina zůstala bezdětnou vdovou.Feierabeno P. Ca´Rezzonico. In: Umění a architektura. Benátky. Vydal Tandem Verlag GmbH (z německého originálu přeložila H. Formánková). Vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o., Praha, 2007. Str. 273. náhled|upright|Triumf Zefíra a Flóry (1731/32; obraz původně určen pro Ca’Pesaro; dnes Ca’Rezzonico, Benátky) Již v roce 1731 malíř začal pracovat na palácové výzdobě v Miláně. V letech 1732/33 vyzdobil kapli Coleoniho v Bergamu a mezi roky 1737 a 1739 namaloval fresky pro benátské jezuity.Pijoan J. Italské malířství 18. století (G. B. Tiepolo). In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 57–62. V desetiletí mezi roky 1740 a 1750 Tiepolo získal přátelství hraběte Francesca Algarottiho, který Tiepolovi dopomohl k pozdější mimořádné zakázce ve Würzburgu. Ještě předtím však v benátském Palazzo Labia namaloval mezi roky 1745 a 1750 sérii fresek, v nichž zobrazil scény ze života egyptské královny Kleopatry. Jednou z fresek tohoto cyklu je i Kleopatřiny hostina, která vznikla jako reminiscence na Veronesův obraz Svatba v Káni Galilejské z let 1562/63 (dnes v pařížském Louvru). Této fresce v Palazzo Labia předcházela malba na plátno vyhotovená Tiepolem v letech 1743/44 (dnes Národní galerie Victoria, Melbourne, Austrálie), která je velmi blízká verzi v Musée Cognacq-Jay (Městské muzeum, Paříž, Francie) z let 1742/43. Další verze z let 1745/47 se nacházejí v prostorách Stockholmské univerzity ve Švédsku, která mají podobnou kompozici jako již zmíněná freska v benátském Palazzo Labia. Na fresce se významně podílel malíř architektury Gerolamo Mengozzi Colonna, který malbou sloupů, pilastrů a dalších architektonických ozdob vytvořil obdivuhodný rámec Tiepolových scén s Kleopatrou.Feierabeno P. Palazzo Labia. In: Umění a architektura. Benátky. Vydal Tandem Verlag GmbH (z německého originálu přeložila H. Formánková). Vydalo Nakladatelství Slovart, s.r.o., Praha, 2007. Str. 368–371. náhled|vlevo|Kleopatřina hostina (1743/44; National Gallery of Victoria, Melbourne, Austrálie) V 50. letech 18. století byla Tiepolovou hlavní prací dekorativní výzdoba rezidence knížete-biskupa prince Karla Philippa von Greiffenklau ve Würzburgu. Nový palác postavený podle návrhu architekta Balthasara Neumanna (1687–1753) v letech 1720 až 1744 svými fantasktními prostory vytvořil předpoklad pro namalování jedné z největších barokních fresek vůbec. Tiepolo spolu se svými syny Domenicem a Lorenzem nejdříve namalovali fresky v císařském sále (Kaisersaal) a poté mistr vytvořil i návrh freskové výzdoby vstupního schodiště (Treppenhaus). Freska nazvaná Alegorie planet a kontinentů byla dokončena v listopadu 1753 a zobrazuje boha Apollóna, jak se vydává na svou každodenní cestu. Božstva kolem něho symbolizují planety a alegorické postavy po obvodu fresky doplňují obrazovou kompozici. V části odkazující na Evropu Tiepolo do fresky začlenil i několik portrétů, včetně svého autoportrétu. Mezi dalšími vyobrazenými osobnosti najdeme portrét knížete-biskupa von Greiffenklau, architekta Johanna Balthasara Neumanna nebo portrét malířova syna Giandomenica. náhled|Alegorie planet a kontinentů (1752/53; nástropní freska nad schodištěm v biskupské rezidenci ve Würzburgu, Německo) Koncem roku 1753 se Tiepolo vrátil do Benátek. Vedle kostelních fresek namaloval i freskovou výzdobu v Ca’Rezzonico a obrazy pro patricijské vily, jmenovitě pro Villa Valmarana (Vicenza) a pro Villa Pisani (Stra, Veneto). V roce 1758 Tiepolo vyhotovil malbu i pro Palazzo Ducale, která měla nahradit poškozenou Tintorettovu fresku v Sala delle Quattro Porte. Olejomalba představovala výjev nazvaný Neptun nabízí dar Benátkám, který však nebyl pouhou dekorací sálu, na jehož výzdobě se podílela řada významných benátských malířů, včetně Tintoretta a Paola Veroneseho.Kiecol D. Tiepolo - obdivovaný malíř. In: Tiepolo (Menzel K., ed.). Vydalo Éditions Place des Victoies, Paris, 2019. Str. 168–169. V letech 1760 až 1762 Tiepolo namaloval další dekorativní malbu pro vestibul rodinné vily Pisaniů ve Stra (Veneto) s názvem Apoteóza rodiny Pisani.Pijoan J. Italské malířství 18. století (G. B. Tiepolo). In: Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Str. 62. náhled|upright|vlevo|Apoteóza Španělska (skica z r. 1762; Národní galerie ve Washingtonu, USA)