náhled|upright=1.5|Pozdvihování kalicha po konsekraci při slavné mši svaté. Tridentská mše, známá také jako tradiční latinská mše, je forma mše svaté římského ritu, sloužené podle typických misálů vydaných za tímto účelem od roku 1570 do roku 1962. Svůj název (spíše lidový než řádný) dostala od ducha doby druhé poloviny 16. století, kdy promulgoval bulou Quo primum v souladu s rozhodnutím tridentského koncilu papež Pius V. nový římský misál, který byl od té doby vůbec poprvé platný pro celou latinskou církev. Tato rituální forma (ritus) byla zároveň nejvíce užívaným ritem západní latinské církve – tj. hlavní formou slavení mše svaté v západní církvi – až do doby, kdy byla po 2. vatikánském koncilu zavedena mše Pavla VI. v prosinci 1969.Kromě římského ritu se v západní latinské církvi v průběhu staletí užívala také celá řada jiných ritů, které pokud byly dle buly papeže Pia V. Quo primum (1570) starší více než 200 let, se směly používat i nadále. Do té doby se proto zachovaly rity jako například kartuziánský, dominikánský, mozarabský nebo jediný diecézní ritus, kterým byla milánská liturgie. Speciální odnoží římského ritu byl v této věci také Sarumský ritus (Sarume rite), který pak byl ještě několik let po papežově bule užívaný jako mimořádná forma slavení především římskými preláty. Většina oblastí a regionů, které však používaly misál pro sarumský ritus postupně spolu s mnoha dalšími řády přešli k užívání misálu římského. Tato vydání navazovala na mnohem starší liturgickou praxi zachycenou v misálech římské diecéze, sahající v téměř nezměněné podobě k papeži sv. Řehoři Velikému a tato podoba tzv. gregoriánská, navazuje až na prvokřesťanskou římskou liturgickou praxi. Např. Credo bylo vyhlášeno Chalcedonským koncilem léta Páně 451 v návaznosti na koncil Konstantinopolský r. 381, avšak svůj původ má v starším vyznání I. nicejského koncilu z r. 325. V téměř každé zemi se tato mše sloužila výhradně v latině, ale je také známo, že od dob Tridentského koncilu bylo povoleno buď částečně nebo úplně užívání některého jiného jazyka. V převážně chorvatských diecézích také bylo například na konci 19. století povoleno sloužení mše ve staroslověnštiněKrmpotic, M.D. (1908). „Dalmatia“. Catholic encyclopedia. Dostupnost 2008. „Správné užití hlaholského [sic] jazyka ve mši římského ritu převládlo ve všech jihozápadních balkánských zemích po mnohá staletí, a byl schválený dlouhou praxí a mnoha papeži.“Japundžić, Marko (1997). „The Croatian Glagolitic Heritage“. Croatian Academy of America. Dostupné 2008. „V roce 1886 jeho užívání přišlo do knížectví Černé Hory, následovaného srbským královstvím (1914) a Československem (1920), ale [se slavením] pouze ve sváteční dny hlavních svatých zemských patronů. Roku 1935 uzavřený konkordát s královstvím Jugoslávie předpokládal zavedení slovanské liturgie do všech chorvatských regionů a v celém státě.“ a speciálních výsad v této věci dosáhly také české zeměFOLTÝNOVSKÝ, Josef : Liturgika, 2. vyd., Olomouc: 1936, s. 34–35: „Zvláštní výsady o užívání jazyka lidového dostalo se našim zemím dekretem posvátné kongregace obřadů ze 21. května 1920.“.
Po roce 1969 v římskokatolické církvi bylo užívání této podoby římského ritu cíleně eliminováno, což neplatí pro některé skupiny duchovních i laiků, které jsou obecně hanlivě nazývány „tradicionalisté“. Tuto situaci mírně upravil papež Jan Pavel II. roku 1984 všeobecným indultem a následně v roce 2007 papež Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum pontificum nazval užívání tzv. „tridentské mše“ podle jejího posledního rituálního vyjádření edicí obsaženou v misálu z roku 1962 jako tzv. mimořádnou, resp. starší formu (forma extraordinaria, usus antiquior) římského ritu, zatímco pokoncilní mše Pavla VI. je jím uznána jako forma novější, řádná a standardní. Papež František užívání tradiční latinské mše omezoval.
Některé tradicionalistické skupiny (např. Kněžské bratrstvo svatého Pia X.) odmítají reformy ritu, které následovaly po druhém vatikánského koncilu a pozdějších dodatečných změn a nepovažují novou mši za vhodnou a přiměřenou, případně přímo zpochybňují její legitimitu. Tridentská mše svatá tak pro ně zůstává jedinou formou římského ritu. Kromě toho existují různé další kněžské a řeholní instituty, které si zachovaly výhradně starší formu slavení eucharistie (mezi nimi dominantní Kněžská fraternita svatého Petra, Institut Krista Krále a Institut Filipa Neriho).
Tridentská mše v dějinách 350px|vpravo|náhled| Reforma Tridentského koncilu ujednotila slavení liturgie podle starších liturgických předpisů, zvláště misálu užívaného římskou kurií. Podstatná část tohoto misálu byla užívána již od reforem sv. Řehoře Velikého. Některé modlitby z kánonu (Te igitur, Memento Domine a Quam oblationem) byly používány již před rokem 400. Tento ritus římské kurie byl rozšířen skrze edici římského misálu, vydaného Piem V. roku 1570, a představoval běžně užívanou podobu římského ritu až do vydání Nové Mše roku 1970 papežem Pavlem VI. I po této liturgické reformě však někteří kněží a biskupové tradiční mši neopustili, takže bylo možné na individuální úrovni sloužit liturgii podle posledního vydání misálu Jana XXIII. z roku 1962.
Tridentská mše se stala po druhém vatikánském koncilu předmětem tvrdých sporů mezi tzv. liberály a tradicionalisty. Tradicionalisté obvykle považují novou podobu římského ritu zavedenou po koncilu za pokleslou a znevažující (případně dokonce neplatnou) a požadují návrat církve k tridentské mši (nebo alespoň možnost si vybrat).
Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž.
Tuto situaci částečně změnilo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007, které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý kněz, aniž by musel biskupa o svolení žádat, faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují: v březnu 2009 např. kardinál Hoyos, prefekt Kongregace pro klérus, oficiálně napomínal manilského arcibiskupa kardinála Rosalese za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat. Dalším příkladem je kanadský biskup André Rivest, který se přímo postavil proti dokumentu a tridentskou mši ve své diecézi zakázal.Te Deum 2009/2, str. 6
Další změna nastala s vydáním apoštolského listu motu proprio Traditionis custodes papeže Františka 16. července 2021, který stanoví, že jediným vyjádřením lex orandi římského ritu jsou pokoncilní liturgické knihy, a zavádí velmi přísné normy pro sloužení tridentské mše, čímž de facto ruší motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI.
Formy mše 350px|vpravo|náhled|Jáhen zpívá Ite Missa Est na konci slavné Mše. náhled|Asistovaná/slavná Mše svatá v Praze na Karlově, celebruje R. D. Stanislav Přibyl.
Missa Solemnis (slavná Mše svatá) Jedná se o úplnou obřadnou formu tridentské Mše. Je při ní přítomen celebrující kněz spolu s jáhnem a podjáhnem. Kněz zpívá všechny k tomu určené části a je použito i kadidlo, na oltáři je zapáleno šest nebo více svící. Jde o hlavní typ mše svaté, od kterého se pak podle okolností něco ubírá a vznikají tak další druhy. Existují ještě dva poddruhy této formy: pontifikální mše svatá (missa pontificalis), kterou slouží biskup, obřady jsou zde ještě složitější a velmi staré a je k nim potřeba také více služebníků liturgie. Ještě o mnoho složitější je papežská mše svatá s úplnou asistencí. Při ní je přítomno již velmi velké množství asistujících kněží, epištola a evangelium jsou zpívány nejen v latině, ale i v řečtině duchovními řeckokatolického ritu, na oltáři je umístěna papežská mitra a tiara apod.
Missa Cantata (zpívaná Mše svatá) Zpívaná Mše, která se od missy solemnis liší tím, že při ní není přítomen jáhen a podjáhen, a tak jejich úkoly přebírá sám kněz, který zpívá všechny hlasité části Mše. Měl by být přítomen chór. Na oltáři je zapáleno šest svící a může být použito kadidlo. Jedná se o typickou formu nedělní tradiční mše svaté ve farnostech, kde je pouze jeden kněz.
Missa Lecta/Recitata/Privata (čtená/recitovaná/tichá Mše svatá) Nejnižší forma Mše, které se často užívá během týdne. Kněz nezpívá, ale recituje všechny části. Původně kněz četl všechny části potichu a dialogy pronášel pouze spolu s ministrantem. V roce 1922 Svatý stolec schválil způsob slavení, při kterém s ministranty odpovídá i lid a taktéž s knězem recituje části, které při misse cantata zpívají všichni (Gloria, Credo, Agnus Dei). Na oltáři jsou zapáleny dvě svíce namísto šesti a kadidlo se nepoužívá.
Někde se setkáme také s označením mše svatá s lidovým zpěvem. To je missa lecta, při které se v částech, které při misse cantata zpívá chór (Introit, Graduale, Offertorium …), zpívá namísto toho nějaká obecná mešní píseň (většinou v národním jazyce za doprovodu varhan). Knězi pak při takových mších odpovídá buď zase pouze ministranti nebo i lid (pokud zrovna nezpívá).
Průběh mše náhled|vlevo|280px|Začátek tridentské mše - stupňové modlitby, kdy se kněz modlí latinsky střídavě s ministranty několik žalmů a confiteor (vyznání hříchů), než vystoupí k oltáři. Stupňové modlitby byly běžnou součástí mše již od 10. století. Na obrázku mše v kostele sv. Jana Nepomuckého v Prostějově. Tridentská mše svatá je sloužena nejčastěji v latinském jazyce, výjimečně v jazyku podobnějšímu místnímu jazyku, např. staroslověnštině. Národního jazyka je povoleno užít při čteních z Písma. Oproti pokoncilní mši celebrant (kněz, biskup) pronáší více modliteb potichu. Věřící přitom mohou text sledovat v misálku, či sami tiše rozjímat. Jak věřící, tak celebrant jsou obráceni jedním směrem, (pokud je to možné) k východu (Ad orientem) jako symbolu přicházejícího Krista a zároveň směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obrací jen v okamžicích, kdy mluví přímo k nim. Mluví-li k Bohu, stojí celebrant jako zástupce lidu před ním a všichni jsou obráceni jedním směrem. Tridentská mše svatá je taktéž bohatější na gesta (křižování, klanění, líbání oltáře, atd.) Podle způsobu slavení tridentské mše mluvíme o mši slavné, zpívané, tiché, recitované. Při slavné mši je kromě celebranta přítomen ještě jáhen a podjáhen. Koncelebrace se na rozdíl od řádné formy římského ritu při tzv. tridentské mši (až na svěcení kněžstva, kdy svěcenci koncelebrují se světitelem) nekoná. Při slavné mši či v neděli je běžnou praxí výkrop kostela svěcenou vodou (obřad asperges, případně Vidi aquam během velikonoční doby).
Bohoslužba katechumenů První část mše se nazývá mší katechumenů, neboť je to ta část celé mše svaté, na které mohli být přítomni i katechumeni, kteří se již neúčastnili následujících částí, kde dochází k proměňování a přijímání (to však není současnou praxí, i katechumeni se mohou účastnit celé mše).