Post-punk (původně nazvaný new musick) je rozsáhlý žánr rockové hudby, který vznikl koncem 70. let 20. století, kdy se hudebníci odklonili od syrové jednoduchosti a tradičnosti punk rocku a místo toho přijali různé avantgardní vlivy a prvky odlišné od rocku. Post-punkoví umělci se inspirovali energií punku a etikou DIY a byli odhodláni se vymanit z rockových klišé. Experimentovali se styly jako funk, elektronická hudba, jazz a taneční hudba, s produkčními technikami dubu a disca a s myšlenkami z oblasti umění a politiky, včetně kritické teorie, modernistického umění, filmu a literatury. Post-punkové komunity produkovaly nezávislé nahrávací společnosti, výtvarné umění, multimediální představení a fanziny. Na rozdíl od klasického punk rocku a více popově orientované „nové vlny“ je post-punk introvertnější, intelektuálnější, hudebně komplexnější, umělečtější a často proniká do sféry experimentální hudby.
Ranou postpunkovou tvorbu reprezentovaly skupiny jako Siouxsie and the Banshees, Wire, Public Image Ltd, The Pop Group, Cabaret Voltaire, Magazine, Pere Ubu, Joy Division, Talking Heads, Devo, Gang of Four, The Slits, The Cure a The Fall.For verification of these groups as part of the original post-punk vanguard see ; ; ; ; ; Toto hnutí úzce souviselo s rozvojem vedlejších žánrů jako gothic rock, neo-psychedelia, no wave a industriální hudba. V polovině 80. let se post-punk rozplynul, ale poskytl základ pro hnutí New Pop a pozdější alternativní a nezávislé žánry.
Definice
Post-punk je rozmanitý žánr, který vznikl v kulturním prostředí punk rocku na konci 70. let. Původně se mu říkalo „new musick“ a oba tyto termíny začali používat různí autoři koncem 70. let 20. století pro označení skupin, které se pohybovaly mimo scénu garážových punkových kapel a vydávaly se do odlišných oblastí. Redaktor časopisu Sounds Jon Savage použil výraz „post-punk“ už na začátku roku 1978. Redaktor časopisu NME Paul Morley také prohlásil, že tento termín „možná“ vymyslel on sám. V té době se napjatě očekávalo, co bude toto slovo znamenat, a časopis Sounds publikoval četné předběžné úvodníky o new musick. Ke konci dekády někteří novináři používali „art punk“ jako pejorativní označení pro kapely vycházející z garážového rocku, které byly považovány za příliš sofistikované a vymykající se punkovým dogmatům. Před začátkem 80. let se mnoho skupin, které se dnes označují jako „post-punk“, řadilo pod široký pojem „nová vlna“, přičemž tyto termíny byly zaměňovány. „Post-punk“ se od „nové vlny“ začal odlišovat poté, co se jejich styly znatelně vymezily.
Spisovatel Nicholas Lezard popsal pojem „post-punk“ jako „tak všeobjímající, že je možné jen to nejširší použití“. Pozdější diskurz nedokázal objasnit, zda současné hudební časopisy a fanziny chápaly „post-punk“ konvenčně tak, jak se o něm mluvilo v pozdějších letech. Hudební historik Clinton Heylin řadí „skutečný počátek anglického post-punku“ někam mezi srpen 1977 a květen 1978, kdy v červenci 1977 přišel kytarista John McKay do skupiny Siouxsie and the Banshees, vyšlo první album Magazine, v roce 1978 se Wire vydali novým hudebním směrem a vznikla skupina Public Image Ltd.. Hudební historik Simon Goddard napsal, že debutová alba těchto kapel položila základy post-punku.
Na knihu Simona Reynoldse z roku 2005 Rip It Up and Start Again se často odkazuje jako na postpunkovou doktrínu, ačkoli Reynolds prohlásil, že se kniha zabývá pouze těmi aspekty postpunku, ke kterým osobně inklinoval. Wilkinson označil Reynoldsovo čtení za „zjevný revizionismus a ‚rebranding‘“. Autor a hudebník Alex Ogg kritizoval: „Problém není v tom, co Reynolds z Rip It Up ... vynechal, ale paradoxně v tom, že tam toho bylo ponecháno příliš mnoho“. Ogg naznačil, že post-punk se týká spíše souboru uměleckého cítění a přístupů než nějakého sjednocujícího stylu, a zpochybnil správnost chronologické předpony „post“ v tomto termínu, protože různé skupiny běžně označované jako „post-punk“ vznikly před punkrockovým hnutím. Reynolds definoval postpunkovou éru zhruba jako období mezi lety 1978 a 1984. Prosazoval, aby byl post-punk chápán „ani ne tak jako hudební žánr, jako spíše jako prostor možností“, a naznačoval, že „to, co všechny tyto aktivity spojuje, je soubor otevřených imperativů: inovace, záměrná podivnost, záměrné zavržení všeho předchozího nebo ‚rock'n'rollu‘“.Totally Wired: Post-Punk Interviews and Overviews. Faber and Faber Ltd, February 2009. AllMusic používá termín „post-punk“ pro označení „dobrodružnější a umělečtější formy punku“.
Charakteristika Mnoho postpunkových umělců se zpočátku inspirovalo punkovou etikou DIY a energií, ale nakonec byli tímto stylem a hnutím rozčarováni, protože měli pocit, že propadli komerčnímu vzorci, rockové konvenci a sebeparodii. Odmítli jeho populistické nároky na přístupnost a syrovou jednoduchost, protože v něm viděli spíše příležitost, jak se vymanit z hudební tradice, vyvrátit zažité zvyklosti a být výzvou pro posluchače. Umělci se vymanili z punkového zaměření na problémy převážně bílé, mužské a dělnické populace. Přestali spoléhat na zavedené rock and rollové vzorce, jako jsou tříakordové postupy a kytarové riffy založené na tvorbě Chucka Berryho. Tito umělci naopak definovali punk jako „imperativ neustálé změny“ a věřili, že „radikální obsah vyžaduje radikální formu“.
Ačkoli se hudba v jednotlivých regionech a u různých umělců značně lišila, postpunkové hnutí se vyznačovalo „koncepčním útokem“ na rockové konvence a odmítáním tradicionalistické, hegemonické a „rockistické“Stanley, Bob. Yeah! Yeah! Yeah!: The Story of Pop Music from Bill Haley to Beyoncé. W.W. Norton & Co. 14 July 2014. Print. estetiky. Místo toho experimentovali s produkčními technikami a nerockovými hudebními styly jako dub, funk, elektronická hudba, disco,Rasmus, Agnieszka. Against and Beyond: Subversion and Transgression in Mass Media, Popular Culture and Performance. Cambridge Scholars Publishing, March 2012. noise, world music a avant-garde.Rojek, Chris. Pop Music, Pop Culture. Polity, June 2013. Print. p. 28 Jako odrazový můstek pro toto hnutí posloužily i některé předchozí hudební styly, například krautrock, glam, art rock, art pop a další hudba 60. let. Umělci opět přistupovali ke studiu jako k nástroji, používali nové nahrávací metody a hledali nová zvuková teritoria. Autor Matthew Bannister napsal, že postpunkoví umělci odmítli vysoké kulturní reference rockových umělců 60. let, jako byli Beatles a Bob Dylan, stejně jako paradigmata, která definovala „rock jako progresivní, jako umění, jako ‚sterilní‘ studiový perfekcionismus… přijetím avantgardní estetiky“. Podle muzikologa Peta Dalea chtěly skupiny sice „roztrhat historii a začít znovu“, ale jejich hudba byla stále „nevyhnutelně spjata se stopami, kterých se nikdy nemohly zcela zbavit“.
Nicholas Lezard popsal post-punk jako „spojení umění a hudby“. V této éře došlo k silnému přejímání myšlenek z literatury, umění, filmu, filozofie, politiky a kritické teorie do hudebního a popkulturního kontextu. Umělci se snažili odmítnout běžné rozlišování mezi vysokou a nízkou kulturou a vrátili se k tradici uměleckých škol, kterou lze nalézt v dílech umělců jako Roxy Music a David Bowie.Anindya Bhattacharyya. "Simon Reynolds interview: Pop, politics, hip-hop and postpunk" Socialist Worker. Issue 2053, May 2007.Fisher, Mark. "You Remind Me of Gold: Dialogue with Simon Reynolds." Kaleidoscope: Issue 9, 2010. Reynolds si všiml, že někteří postpunkoví umělci se zabývají otázkami odcizení, represe a technokracie západní modernity. Mezi hlavní vlivy na řadu postpunkových umělců patřili spisovatelé jako William S. Burroughs a J. G. Ballard, avantgardní politické scény jako situacionismus a dada a intelektuální hnutí jako postmodernismus. Mnoho umělců vnímalo svou tvorbu v explicitně politických souvislostech. V některých lokalitách byla navíc tvorba postpunkové hudby úzce spojena s rozvojem energických subkultur, které hrály důležitou roli v produkci umění, multimediálních představení, fanzinů a nezávislých vydavatelství souvisejících s touto hudbou. Mnozí postpunkoví umělci se stavěli proti korporátnímu přístupu k nahrávání a místo toho se chopili alternativních způsobů produkce a vydávání hudby. Důležitým prvkem kultury se stali také novináři a do hnutí se ponořily populární hudební časopisy a kritici.
1977–79: Rané období
Pozadí náhled|Siouxsie Sioux se skupinou Siouxsie and the Banshees Během punkové éry začala řada podnikatelů, kteří se zajímali o místní hudební scénu ovlivněnou punkem, zakládat nezávislá vydavatelství, jako například Rough Trade (založené majitelem obchodu s deskami Geoffem Travisem), Factory (založeno manchesterskou televizní osobností Tonym Wilsonem) a Fast Product (spoluzaložené Bobem Lastem a Hilary Morrisonovou). V roce 1977 se skupiny začaly cíleně snažit o nezávislé vydávání hudby, což byla myšlenka, kterou rozšířili zejména Buzzcocks vydáním EP Spiral Scratch skrz vlastní label a singly Desperate Bicycles vydanými v roce 1977 vlastním nákladem. Tyto imperativy DIY pomohly vytvořit produkční a distribuční infrastrukturu post-punku a nezávislé hudební scény, která se rozvinula později v polovině 80. let.
S ústupem původního punkového hnutí se začaly formovat nové energické hudební scény složené z nejrůznějších kapel, které se ve své tvorbě snažily o experimentální zvuk a širší konceptuální záběr. Koncem roku 1977 britské skupiny jako Siouxsie and the Banshees a Wire experimentovaly se zvuky, texty a estetikou, které se výrazně lišily od jejich punkových současníků. Savage popsal některé z těchto raných směrů vývoje jako zkoumání „drsného městského šramotu“, „řízeného bílého hluku“ a „masivně akcentovaného bubnování“. Redaktor časopisu Mojo Pat Gilbert prohlásil: „První skutečně postpunkovou kapelou byli Siouxsie and the Banshees“ a poukázal na to, jak jejich tvorba ovlivnila Joy Division. John Robb podobně tvrdil, že první koncert Banshees byl „proto post-punk“ díky hypnotické doprovodné rytmické sekci. V lednu 1978 oznámil zpěvák John Lydon (tehdy známý jako Johnny Rotten) rozpad své novátorské punkové kapely Sex Pistols s odůvodněním, že je rozčarován z předvídatelnosti hudby a kooptace punku komerčními zájmy a že chce prozkoumat rozmanitější oblasti. V květnu Lydon založil skupinu Public Image Ltd (PiL) s kytaristou Keithem Levenem a baskytaristou Jah Wobblem. Wobble prohlásil, že „rock je zastaralý“, a uvedl reggae jako svůj „přirozený vliv“. Lydon však svůj nový zvuk popsal jako „totální pop s hlubokým významem. Ale nechci být zařazován do jiných kategorií než do punku! Odtud pocházím a u toho zůstanu.“
Spojené království
V té době začaly skupiny jako Public Image Ltd, The Pop Group a The Slits experimentovat s taneční hudbou, dubovými produkčními technikami a avantgardou, zatímco punkově orientované manchesterské skupiny jako Joy Division, The Fall, The Durutti Column a A Certain Ratio rozvíjely jedinečné styly, které čerpaly z podobně různorodých vlivů v hudbě a modernistickém umění. Kapely jako Scritti Politti, Gang of Four, Essential Logic a This Heat začlenily do své tvorby levicovou politickou filozofii a znalosti nabyté studiem na uměleckých školách. Důležitým prvkem vznikající hudby se staly neortodoxní studiové produkční techniky, které vymysleli producenti jako Steve Lillywhite, Martin Hannett a Dennis Bovell. Vydavatelství jako Rough Trade a Factory se pro tyto skupiny stávala důležitými centry a pomáhala zprostředkovávat vydávání desek, tvorbu, vystoupení a propagaci.Rob Young. Rough Trade. Black Dog Publishing,
O první postpunkovou desku se vedou spory, ale mezi silné kandidáty patří debuty skupin Magazine („Shot by Both Sides“, leden 1978), Siouxsie and the Banshees („Hong Kong Garden“, srpen 1978), Public Image Ltd („Public Image“, říjen 1978), Cabaret Voltaire (Extended Play, listopad 1978) a Gang of Four („Damaged Goods“, prosinec 1978).